26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Položit život za své lidi je mou povinností

7. 8. 2006

|
Tisk
|

Vydání: 2006/32 Koníčky duchovních, 7.8.2006

Biskup Matthias Ssekamanya je člověk, kterému byste jeho devětašedesát let nehádali. Činorodý, energický, s obrovskou autoritou mezi věřícími i mezi spolupracovníky ve své diecézi. V životě dokázal už mnoho, během necelých deseti let vytvořil novou diecézi, ačkoli začínal doslova na zelené louce a s pěti sty dolary v kapse. V prostředí, které je lidsky vzato pro podobné podniky beznadějné, kde bez víry v Boha a jeho každodenní pomoci nelze nic začít, natož to po léta udržovat a rozvíjet.

Odkud, pane biskupe, pocházíte, můžete se podělit o nějakou vzpomínku na rodinu?
Pocházím z vesnice, která je v diecézi Kasana-Luweero. V době, kdy jsem se narodil, zde byly pouze misijní stanice. Hodně jsem je se svojí maminkou navštěvoval. Tady se děti připravovaly na první svaté přijímání. Připravoval je katecheta, ale docházel sem také kněz, který děti prozkoušel, a shledal-li je připravenými, přistoupily ke svaté zpovědi a k prvnímu svatému přijímání. Před tímto knězem jsem se jako malý kluk choval nevhodně: vylezl jsem na strom a houpal se před ním na větvi. Maminka z toho byla nešťastná, ale on byl velice laskavý a celou situaci krásně zvládl, zachoval se jako Ježíš, když viděl Zachea na stromě - jednoduše řekl: „Pojď dolů!“
Seděli jsme pak spolu večer, bylo to moc krásné, vyzpovídal mě a druhý den jsem přijal první svaté přijímání.
Od té doby jsem chodil s maminkou do jedné farnosti, pamatuji si, že jednou, když kněz začal podávat svaté přijímání, jsem byl mezi těmi, kteří doslova běželi, aby byli u mřížky první. Když jsem se pak vrátil domů, tak jsem mamince hrdě vypravoval, že jsem byl mezi prvními. Moc to pro mě tehdy znamenalo.

Co bylo impulsem pro to, abyste se stal knězem?
Chodil jsem do školy v jedné z farností. Jednou tam přišel na návštěvu kněz, a když mě uviděl, oslovil mě jménem. Byl jsem z toho překvapený, protože jsem dotyčného neznal. Když jsem se pak vrátil domů, zeptal jsem se maminky a ta se smála a říkala: „Ty se nepamatuješ? Na misijní stanici byl přece jednou kněz, který zkoušel děti před prvním svatým přijímáním, ty jsi vylezl na strom, houpal se na větvi a on ti řekl, abys slezl dolů. To je on!“ Teprve pak jsem si uvědomil, odkud mě znal... Do školy jsem vstával brzy, abych byl už v sedm hodin ve farnosti, kam jsem chodil na mši. Tam jsem také zpíval ve farním sboru. Zpívat nás učil jeden mladý kněz, který se na mě jednou obrátil s otázkou: „Nechtěl by ses stát knězem, pak se sem vrátit a evangelizovat?“ Byl jsem ve čtvrté třídě. Předtím jsem o tom vůbec nepřemýšlel. Ale když se mě tehdy zeptal, tak jsem prostě rovnou řekl: „Ano, myslím, že bych chtěl.“
Od té doby mě ta myšlenka zcela ovládla. Hrál jsem si na kněze. Přes hlavu jsem si přetáhl list banánovníku, to byl ornát, a mango jsem rozdával jako svaté přijímání.
Z naší farnosti jsem pak odešel do menšího semináře, který se nachází blízko Entebbe, později jsem vstoupil do kněžského semináře a v roce 1965 jsem byl vysvěcen na kněze. Velmi pozoruhodné bylo moje první umístění do farnosti: byl jsem ustanoven kaplanem toho kněze, od kterého jsem přijal první svaté přijímání. Bohužel jsem u něj dlouho nezůstal, neboť po krátké době mě arcibiskup požádal, abych se připojil ke skupince kněží, kteří měli za úkol obcházet Ugandu a šířit povědomí o ugandských mučednících.

Dopoledne jste nám v autě vyprávěl o tom, jak jste - už jako nově vysvěcený biskup - zachraňoval lidi během občanské války…
V roce 1985, konkrétně 2. června, jsem byl vysvěcen na pomocného biskupa kampalské arcidiecéze. Slavnost svěcení byla na poutním místě Namugongo, kde byl koncem 19. století umučen sv. Karel Lwanga. V té době začínalo růst v naší zemi napětí. Krátce po mém svěcení začali lidé prchat z vesnic, protože ty už nebyly bezpečné. Shromažďovali se kolem katedrály a kardinál mě tehdy pověřil, abych se těchto lidí ujal a byl za ně zodpovědný. Vzal jsem tedy auto a řidiče a jeli jsme do ohrožených oblastí, abychom prchající lidi naložili. Když jsme pak potkávali vojáky, musel jsem s nimi mluvit, což zpočátku nebylo vůbec jednoduché. Ale zvládli jsme to.
V městě Luweero se nacházel vojenský tábor. Bylo tam také několik uprchlíků, mezi nimi dvojice, která se připravovala na svatbu. Jeden z vojáků unesl nevěstu, aby ji udělal svou ženou. Když jsem se o tom dozvěděl, obrátil jsem se okamžitě na vládu, ta nám poskytla helikoptéru a s ministrem vnitra jsem jel na místo. To byla velmi vypjatá situace.
V některých farnostech museli uprchnout i kněží, někteří ale v nebezpečných oblastech zůstali a já pak musel do těchto míst jet, abych zjistil, co se tam děje. Někdy jsem musel lidi nutit, aby opustili své domovy, jindy chybělo jídlo nebo bylo zapotřebí morální podpory. Ale Bůh mi pomohl, nic se mi nestalo... Zvláštní bylo, že jsem neměl strach. Byla to má povinnost. S Kristem jsem si tehdy říkal, že jsem poslán, abych dal za ovce svůj život, a to mě posilovalo.

Vraťme se ve vašem životě trochu nazpět. Co pro vás znamenalo vycestovat do Evropy a studovat tam? Jak tento pobyt proměnil váš pohled na svět, jak vám to pomohlo plnit vaše kněžské poslání?
Především jsem viděl, jak je Evropa rozvinutá, zejména intelektuálně. Je tady dlouhá historie vzdělávání, systematického stylu práce, cílevědomosti a důslednosti. To jsem se naučil. Z Evropy se nám dostalo také evangelizace, ale smutné je, že dnes se tu víra ztrácí. Materialismus je prostředek, který oslepuje. Mluví se o svobodě, štěstí, užívání života, vyzdvihuje se úsilí o seberealizaci. V centru zájmu stojí svobodná mysl. Možná by právě to mohlo být vysvětlením poklesu duchovních povolání v Evropě. V nedávných problémech kolem víry a církve se vlastně jednalo o odmítnutí autority. Každý se snaží být svobodný, volný, protože autorita zavazuje. Hierarchické hodnoty se vytrácejí, ale ty jsou velmi důležité.
Podívejme se na rodinu tady u nás: když otec jako hlava rodiny řekne, že něco nebude, tak to prostě nebude. On je tím, kdo má poslední slovo. Krizi autority tady neznáme.
I z tohoto důvodu se mi líbí katolická církev, protože tam je podobná hierarchická struktura jako v rodině. Smyslem je hierarchický řád. Známe přece rčení „Roma locuta, causa finita“ (Řím promluvil, věc je skončena, pozn. red). Když se prostě něco řekne, tak to platí.

Teď se posuneme do Lugazi, do vaší diecéze, sotva jedno desetiletí staré. Co to znamená zakládat diecézi?
Myslím si, že jednoznačně pozitivní je fakt, že se buduje na zelené louce. Neexistuje tradice, která by svazovala, nic není dáno, všechno je možné vytvářet nově.
Pro biskupa je potom jednoduché stanovit a představit takové plány, které jsou výsledkem jeho přemýšlení a modlitby. Dělá se to, co by bylo dobré pro lidi, a ne to, co se musí dělat, protože se to dělalo vždycky. Díky tomu, že zde není tradice, jsme operativnější. Na druhou stranu, vytvoření struktury diecéze je náročným úkolem a výzvou. Není jasné, odkud by se mělo začít, jak zacházet s kněžími a řeholníky, jaký postoj zaujmout k laikům. Začíná se od nuly, neexistuje žádný vzor a vy jste tím, kdo ho vytváří. Je nesmírně důležité dát návod, základní pravidla pro řadu aspektů pastorační práce. Například stanovit, na čem založit vztahy uvnitř diecéze, jak pojmout výuku náboženství, jak podporovat vzdělání dětí...
Celá naše diecéze je v podstatě zemědělská. Je velmi těžké získat lidi na vedoucí či manažerské pozice, protože většina z nich nemá téměř žádné vzdělání.
Mám v úmyslu vytvořit v diecézi určitý výbor pro spravedlnost, mír a právo a tím podporovat tyto hodnoty, zejména mezi laiky. Také musím podporovat vzdělání, za které jsou sice odpovědní rodiče, ale biskup zde hraje obrovskou roli, aby jim ukázal cestu, vedl, spolupracoval se státem...
Další bolestí je bezmocnost. Kněží a věřící za vámi jako za biskupem přicházejí a myslí si, že znáte řešení všech jejich problémů a na všechno máte odpověď. Být biskupem v Lugazi je prostě výzva a současně náročný úkol.

Rozvojová země je rájem pro nejrůznější charitativní organizace a projekty. Je to vždy k dobru věci? Jak se díváte na pomoc zvenčí?
Často narážím na problém jazyka a komunikace a dále na obtíže způsobené rozdílnou mentalitou. Když jste z pražské Charity přijeli poprvé, předložili jste nám plán, který byl z vaší strany schválen, a řekli jste nám, že máme jen podepsat smlouvu. Na první pohled pohodlné, ale pro nás příliš náhlé a nečekané. Jedná se totiž o velmi velký a dlouhodobý projekt. Bylo mi jasné, že zodpovědnost za to vše nakonec budu mít já. V první chvíli jsem si nebyl jistý, zda jsme schopni jít do tak náročného projektu.
V době, kdy jsem byl pomocným biskupem v Kampale, jsem se podílel na celé řadě projektů, stavěly a opravovaly se školy a nemocnice. Dary pocházely zejména od organizace Misereor. Když pak přišli na kontrolu, velice pečlivě procházeli a kontrolovali průběh prací a investování. S těmito všemi předchozími zkušenostmi mi bylo jasné, že váš dar je spojen s obrovskou zodpovědností, která padne na moje bedra.
Zpočátku jsem měl z nemocnice v Buikwe opravdu strach. Všechno se mi to zdálo příliš rychlé. Vím totiž, jak chodí věci v Ugandě, tady je na všechno dost času a není příliš velká výdrž. Když jste nám pak dali čas na prostudování, zjistili jsme, že věc se má docela jinak, pochopili jsme, oč se vlastně jedná. Pak nás teprve opustila naše opatrnost. Nyní, když je vše vyjasněno a víme, jakou cestou jdeme, pokládám nemocnici za velké požehnání a ze srdce za ni všem děkuji. Mohu také říci, že naše partnerské vztahy přerostly v opravdové osobní přátelství.

Vraťme se k vaší osobě. Jaké jsou vaše osobní záliby a koníčky?
Koníčky jako takové nemám. Mou zálibou je být mezi lidmi, zejména být jim ku pomoci. To naplňuje můj čas. Zvláště mi na srdci leží problematika rodin. Hodně se věnuji manželům, ti se musí potýkat s řadou problémů, stejně jako ženy. Ty mají nedostatečné vzdělání a muži s nimi někdy zacházejí jako s otrokyněmi. Snažím se je vést, pomáhat jim a to zejména formou rozvojové pomoci. Jde o to, aby se jejich myšlení trochu zjasnilo a vytříbilo pro řešení praktických záležitostí.
Mým hobby je také mládež. Mladým chci vždy předat určitou výzvu, trochu je vyprovokovat. Jejich problémem je sex, alkohol a lenost. Dělám si z nich legraci, využívám každé příležitosti, abych s nimi navázal kontakt a vyprovokoval je k přemýšlení. Snažím se jim svými slovy dát určité nasměrování, orientaci pro život a snažím se je také povzbudit. Někdy i tak, že se do nich tak trochu navážím, když se jich třeba ptám: „Nechceš nějaké drogy nebo nebudete teď mít sex?“

Na závěr našeho rozhovoru bych se vás rád zeptal, jak se vám líbilo v České republice. Co byste nám českým kněžím a věřícím rád řekl, případně jakou byste nám dal radu do života?
Jste lidé s křesťanstvím a církví v srdci. Komunismus se ho sice snažil zabít a někteří mohou i dnes říkat, že nemají žádnou víru a žádné náboženství, ale skutečnost, že mnozí z nich se rozhodli pomoci chudým a potřebným dětem tady u nás, je jasným znamením toho, že jste lidé, kteří hodnoty víry a lásky v sobě stále mají. Cítím, že tu před lidmi stojí dva velké úkoly. První je pro kněze: vlastním životem ukázat těmto „lidem bez víry“ křesťanské hodnoty. Ne je vinit, že ztratili víru. Jste schopni být svědky hodnot evangelia? Dokážete jako kněží dát najevo, že to za to stojí? To by byla jedna moje provokace. Vy, lidé západního světa, máte stále málo času a pořád pospícháte. Z této skutečnosti vychází další moje otázka: Dokážete si na lidi udělat čas? Posedět s nimi, věnovat se jim, projevit jim váš zájem, poslouchat je? Opravdový kněz je se svými věřícími, hovoří s nimi, aniž by se jimi nechal jakkoli převálcovat. Tím mám na mysli to, že si jako kněží musíte neustále udržovat úroveň posvěceného člověka. Pokud druhé nevedete, ale necháte se vláčet světem, nikomu tím nepomůžete. Pak si lidé položí otázku, zda je kněz tím, kdo opravdu věří v Boha, nebo jen hercem, který odloží své svěcení v sakristii. Druhý úkol je potom pro všechny katolíky, kteří třeba mají strach. Buďte světlem pro druhé, jak vás k tomu vybízí Kristus. Hodně jste toho vytrpěli, nezačněte ale teď brát věci příliš na lehkou váhu. Pokud jste pravými katolíky, opravdu přesvědčenými křesťany, pak na prvním místě stojí křesťanský způsob života v rodinách: Modlíte se doma? Hovoříte spolu o tajemstvích víry? Anebo si myslíte, že na to není čas?
Když kněží žijí to, co káží, když se bude většina katolíků snažit vrátit k tomu, co je základem křesťanství, pozná se to z jejich života a bude to mít velký vliv. Zbytek se potom poddá. Hlavně nepohlížejte na svou zemi jako na zemi ateistickou. Máte přece základ, ze kterého může velmi mnoho vzejít. Myslíte si možná, že jste na ztracené vartě, že u vás lidi nejsou dobří. Ne, jsou velmi dobří. Jste v lepší pozici než v řadě jiných evropských zemí, pokud jde o znovupřijetí křesťanství. Byl jsem v Americe i v Evropě a mohu srovnávat. Opravdu, vaši lidé jsou velmi dobří. Jestli se nevrátí zpět, jestli se jim nepodaří znovu oživit křesťanství, bude to na vaši zodpovědnost. Základ je zdravý a v pořádku, jen je třeba mít odvahu a stavět.
Připravil P. STANISLAV PŘIBYL, CSsR



MATTHIAS SSEKAMANYA, biskup z diecéze Lugazi v Ugandě.
V roce 1965 byl vysvěcen na kněze. Působil v nejrůznějších farnostech, v roce 1970 byl přijat do pastoračního institutu, kromě pastorační práce zde i studoval. V roce 1972 byl povolán do kněžského semináře, aby zde vyučoval a byl spirituálem. V letech 1973–78 byl v Římě, kde získal doktorát teologie. Tamtéž v roce 1979 ustanoven spirituálem jednoho ze seminářů a v roce 1982 rektorem téhož římského semináře. V roce 1985 byl jmenován pomocným biskupem arcibiskupa v Kampale, v roce 1997 se stal biskupem diecéze Lugazi.


Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou