Vydání: 2008/32 Maria v životě a modlitbě křesťana, 5.8.2008

Otevírají se dveře domku na kunštátském náměstí a v nich stojí starší šedovlasý pán. Nedávno oslavil osmaosmdesáté narozeniny. Kdybychom do Kunštátu přijeli ve dvě hodiny v noci, zřejmě by v celém městečku svítilo jediné okno. Za ním pracuje básník, překladatel, malíř, autor řady divadelních, rozhlasových i televizních her – Ludvík Kundera.

První, co každého většinou napadá, je otázka k Milanu Kunderovi. Ani nám nic jiného nezbývá: jste příbuzní?
Rád do toho vnesu jasno, k mýlkám a k variantám záměn dochází víc než často. Tedy: Milan je můj bratranec, naši otcové byli bratři. Milanův tatínek dr. Ludvík Kundera (po němž jsem dostal křestní jméno) byl klavírní virtuos, muzikolog, po druhé světové válce spoluzakladatel Janáčkovy akademie múzických umění a její první rektor. Můj tatínek byl důstojník. Strýc Ludvík se za první světové války stal ruským legionářem, v téže době sloužil můj otec v rakousko-uherské armádě na frontách v Haliči a v Itálii. Nechci to zamotat, ale existoval ještě čtvrtý Kundera spjatý s uměním: Rudolf Kundera, českofrancouzský malíř. Scházíval jsem se s ním, když jednou do roka přijížděl z Francie do Brna, ale bezprostředně příbuzenský vztah jsme neobjevili. Stačil nám fakt, že dědové pocházeli z téže vesnice pár kilometrů na jih od Brna.

Slyšel jsem, pane doktore... nebo pane profesore?
Říkejte mi pane Ludvíku. Co jste slyšel?

Že vaše paní matka byla Němka. Že jste byli jazykově hodně smíšená rodina...
To si žádá notného upřesnění. Tatínek pocházel z Brna, přesněji z Králova Pole. Byl tedy Čech, Moravan. Matka mé maminky byla Maďarka, její otec Rakušan, rovněž důstojník z povolání. Prarodiče (z matčiny strany) i moji rodiče tudíž poněkud střídali „garnizony“. To se v mých životopisech často komolilo. Rodiče se seznámili v Doblu u Štýrského Hradce někdy počátkem první světové války. K svatbě – v roce 1917! – dostal tatínek dovolenou, předcházela však žádost přímo císaři pánu, aby si poručík Antonín Kundera směl vzít rakouskou dívku Helenu, učitelku z Doblu. Otec s novomanželkou a tříletou dcerkou se brzy po válce uchýlili do otcova rodného Brna, já se pak narodil v roce 1920. Maminka zprvu neuměla slovo česky, ale osvojila si náš nesnadný jazyk neuvěřitelně rychle, některé zvláštnosti si však zachovala a bývaly zdrojem rodinného veselí. Rodiče někdy mísili oba jazyky a když si chtěli říci něco intimního, mluvili německy v mylném domnění, že děti tomu nerozumějí. V naší tehdejší knihovně byly české i německé knihy v poměru 1 : 1 – a nad svazkem Heina tam asi vzklíčila má překladatelská záliba. V třicátých letech jsme se přestěhovali do Litoměřic, tatínek tam jako důstojník-intendant sloužil pod generálem Eliášem. V roce 1938 (to jsme byli pro změnu v Praze) jsem si na filozofické fakultě zapsal zcela logicky bohemistiku a germanistiku. Chtěl jsem vystudovat a stát se někde na moravském venkově panem profesorem. Ale všechno nakonec dopadlo jinak.

A to?
Byly zavřeny vysoké školy (to už jsme byli zas v Brně) a následovala měnlivá zaměstnání. Napřed jsem se málem vyučil drogistou a materialistou, jak se tehdy říkalo, pak jsem byl epizodicky kresličem u inženýra, poté jsem se stal korespondentem a mzdovým účetním v jedné rousínovské továrně na nábytek, další kapitolou je totální nasazení ve vojenském velkoskladu ve Špandavě u Berlína. Tam mě zasáhl záškrt, což byla tehdy (bez penicilinu) strašlivá choroba s třemi komplikacemi. Zásluhou té srdeční mě poslali co chatrnou trosku zpátky do Brna, kde jsem zprvu klidně, to jest regulérně, postonával a poté – posledního půldruhého roku protektorátu – proklouzával „na volné noze“ a nepřetržitě psal a překládal. Bylo to jedno z mých nejpracovitějších údobí. Vycházel jsem většinou jen za tmy, abych na sebe neupozorňoval sousedy, měl jsem nehorázné štěstí. Teprve po letech jsem se dozvěděl, že tomuhle štěstí napomáhal český lékař z pracáku, milovník hudby, který chodil na klavírní koncerty strýce Ludvíka.

V této izolaci, jistě dost dobrodružné, vznikly zřejmě vaše první knížky, které jste vydal v letech 1945–48?
Přesně tak. Jsou to tři sbírky poezie a dva svazky próz. Básně jsem přímo chrlil, mnohé vyšly až mnohem později, ve spisech. Také jsme s přáteli vznikající Skupiny Ra vydávali takzvané černé tisky, jak se tehdy říkalo, všelijak rozmnožované, ilustrované původní grafikou, dnes jsou to hledané bibliofilie. Ale abych nezapomněl: vznikaly i překlady. V prvních dvou má prsty legendární teoretik poetismu a surrealismu Karel Teige, který mi poslal sbírku Hanse Arpa Černé býlí („vyšla“ v lednu 1944 ve čtyřech výtiscích) a fantastický román rakouského kreslíře Alfreda Kubina. Vyšel roku 1947 legálně pod názvem Země snivců. Byla to první knížka, na kterou jsem (v roce 1944!) dostal smlouvu. Zněla na „pět tisíc Kč jednou provždy“.

Kdy jste zavítal poprvé do Kunštátu a jak se vyvíjel váš vztah k Františku Halasovi?
Do Kunštátu mě hned v létě 1945 pozval básník a kunsthistorik Jan M. Tomeš, autor krásné sbírky Klubko Ariadnino. Halase jsme potkali hned na náměstí a pustili se do dlouhých rozhovorů. Halas nepoučoval, nýbrž většinou se ptal. Mé pobyty houstly, tehdy bylo mé studium přerušené německou okupací a profesor Josef Hrabák mě vyzval, abych začal psát doktorskou práci – dokonce mi navrhl téma: Halas. Říkal, že disertace se většinou píší o mrtvých básnících a že bych tuto tradici mohl narušit. Halas byl pro, i pustil jsem se do práce. Scházívali jsme se v Kunštátě, v Brně i v Praze, básník mi půjčil balík svých projevů a přednášek, práce se sice vlekla, protože Halas byl sekčním šéfem na ministerstvu kultury, já zase tonul v mladickém rozmachu různorodých iniciativ. Zamiloval jsem se v Kunštátě do dívky Jiřiny, Halas nám byl pak svatebním svědkem. Disertaci jsem rozvíjel chronologicky a když jsme dorazili k roku 1936, Halas na podzim 1949 nečekaně zemřel. Za několik týdnů po smrti byl prohlášen za škůdce české literatury, za formalistu, dekadenta a tak dál. Doktorská práce vůbec nepřicházela v úvahu. Navíc jsem se jako básníkův obhájce zapletl do takzvaných bojů o Halase. Soukromé bádání však pokračovalo, za čas (hodně drahný) začaly vycházet Halasovy spisy, stal jsem se spolueditorem a napsal jsem do nich několik obšírnějších úvodních statí. Roku 1999, padesát let po básníkově smrti, vyšla má obsáhlá halasovská monografie.

Vy, pane Ludvíku, jste už ve čtyřicátých letech měl dvě takzvaná velká témata – válku a lásku. Má to souvislost s vaším totálním nasazením?
Ve věku dvaadvaceti let jsem napsal jakýsi „miniromán“ Vlaky, vlaky. Tam se obě ta témata trochu protínají. Ale to je juvenilní dílko, nikdy to česky nevyšlo, jen německy. Souvislost obou témat je zjevnější v mé dramatické prvotině Totální kuropění. Kulisou jsou nálety na Berlín, pobyt v nemocnici, ale i stesk.

Tím se možná dostáváme k významné části vaší tvorby – k dramatům. A také k tomu, co slovníky hezky vyjadřují větou „od roku 1970 je bez trvalého zaměstnání“.
To je rozlehlé pole. Bořivoj Srba by vám místo odpovědi předložil osmisetstránkový spis s názvem Víc než hry. Dal si především práci spočítat, kolik jsem napsal divadelních, kolik rozhlasových a kolik televizních her. Dopadlo to zhruba takto: 10 + 10 + 10.

Jste prý jediný, kdo získal svolení překládat Brechta do češtiny. Jak se to stalo?
Nejsem jediný, byli jsme vždy dva: Rudolf Vápeník překládal prózu, já verše. Většina her je proložená verši nebo je celá ve verši, takže se podílíme na překladech společně. Těch her, v kterých jsem měl prsty, ne-li dlaň, je minimálně třicet pět. Oba jsme poznali klasika i osobně. V hovoru jsme si výtečně rozuměli, všelicos jsme si s Vápeníkem už předtím přeložili „pro šuplík“, neboť Brecht nebyl našimi stranickými ideology zrovna milován.

Nemluvili jsme ještě o vaší poetické tvorbě ve srovnání s vaším výtvarným projevem.
Na to si moc netroufám a rozhovor by se neúměrně rozrostl. Celé to „výtvarno“ (jak říkají slovenští přátelé, kteří mi uspořádali první výstavu) je pro mne nejlepší relaxace, jakou znám. Je to činnost hluboce noční, ale nálada je dobrá, žádné denní hluky a děje neruší, fantazie je bystrá, pocit jisté „dobrodružnosti“ mne neopouští, má podivná „kombinovaná technika“ s vysokým stupněm odpadu mě nezlobí. Dříve mě při psaní veršů někdy hnětlo, že jako by popisuji v hlavě usazené krajiny, děje, události. Teď se to otočilo: při mém výtvarničení dominují velmi absolutní tvary, barvy, forma, „příběh“ se dostavuje později.

Jak došlo k vaší pozdní kariéře přednášejícího – na třech vysokých školách (Filozofické fakulty v Brně a v Olomouci, JAMU v Brně)?
To bylo na počátku roku 1990. Potkal jsem v Karlových Varech olomouckého docenta Valoucha, porozprávěli jsme a padla otázka, jestli bych nechtěl přednášet v Olomouci. Bylo dost času pohovořit si o všem detailněji a rozhodl jsem se, že to zkusím. Záhy se ozvali přátelé z JAMU a z brněnské filozofie. Upsal jsem se tam i onde. Začal jsem na rozmezí germanistiky a dějin divadla. První témata byla o německé poezii 20. století, o Brechtovi, o Nezvalových dramatických pokusech, romantismus, baroko, rozlévalo se to „víceoborově“. Přišla skoro vždy řeč na výtvarné umění a hudbu (to jsem přizval skladatele a muzikologa Miloše Štědroně), nejpestřejší byly asi dějiny expresionismu a zvláště dadaismu, ty přesahovaly do všech světových stran. Mé vysokoškolské působení trvalo přesně 13 roků: 1990–2003.

Kdyby po vás, pane Ludvíku, někdo chtěl recept na dlouhověkost, radost a schopnost být ženatý s jednou ženou padesát devět let, co byste odpověděl?
Odpověděl bych, že recept na něco takového samozřejmě neznám, zažertoval bych, že piju jen čaj a chodím už čtyřicet roků do sauny. Pokud jde o manželství, měl jsem prostě velké životní štěstí. V padesátých a potom sedmdesátých a osmdesátých letech jsem pak poznal, že mám ženu do nepohody. Což není zrovna běžné.
Připravili Milan BADAL a Josef NERUŠIL ml.

---

Ludvík Kundera, narozen 22. 3. 1920 v Brně, autor básnických sbírek, dramatik a dramaturg, překladatel. Byl oceněn řadou německých i českých vyznamenání. V šedesátých letech působil jako dramaturg Mahenovy činohry v Brně, jeho hry byly uvedeny mimo jiné i v Divadle na provázku. Řadu z nich inscenoval rozhlas i televize. Je význačným znalcem díla Fr. Halase, překládá díla B. Brechta a píše překlady českých autorů do němčiny, přispívá k jejich znalosti v německém prostředí.