26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Pan Reynek múzu nepotřeboval. Básník potřebuje lásku

22. 9. 2011

|
Tisk
|

Vydání: 2011/39 Bohuslav Reynek, 22.9.2011, Autor: Aleš Palán

V posledních letech života Bohuslava Reynka patřila k lidem, kteří k němu měli nejblíže. Díky přátelství s ní začal Reynek po letech znovu psát a vytvořil svou vrcholnou sbírku Odlet vlaštovek. Básnířka, dramatička a autorka knih pro děti VĚRA PROVAZNÍKOVÁ.

Kdy jste se poprvé setkala se jménem Bohuslava Reynka?

Na jeho výstavě ve Špálově galerii. Tehdy jsem stála poprvé před jeho obrázky v naprostém úžasu, že je někomu dáno malovat něhou a dechem ticha, a měla jsem pocit, že se dívám do hřejivých okýnek domova, kde jsou stále Vánoce… Jak vroucně jsem tehdy zatoužila poznat se s touto vzácnou duší! Brzy nato jsem byla představena panu Vlastimilu Vokolkovi. Byl to kouzelný pán a vzniklo mezi námi opravdu srdečné přátelství. Z rozhovorů vyplynulo, že právě on je dlouholetým přítelem pana Reynka, nejen přítelem pracovním, ale že jsou s panem Reynkem duše hluboce spřízněné. Když mi jednoho podzimního dne navrhl, že ho spolu pojedeme navštívit do Petrkova, věděla jsem, že modlitba mého srdce byla vyslyšena…

Na ten den jistě vzpomínáte.

Před odjezdem jsme ještě zašli do perníkářství, kde jsme jako dárek objevili krásného, barevného kohouta. Byl tam jediný. Symbol vzkříšení – napadlo mne tehdy. A zázrak vzkříšení pak opravdu následoval. Pan Rynek nás už čekal v zahradě. Stál tam ve své důstojné, téměř gotické postavě, za zády nebe a stromy, a zářil. Usmíval se, ale on se dovedl usmívat celou svou bytostí! Jemné stříbro vlasů v zapadajícím slunci dodávalo celému obrazu zvláštní kouzlo něhy… Jak vznešená a dojemná krása spočívá v prostotě… Bratr Františka z Assisi – blesklo ve mně. A on jím opravdu byl! Jako by mne znal odjakživa, hned mě vzal za ruku a šli jsme krmit jeho zvířátka. Byl to jeho „živý Betlém“. Krmili jsme spolu malé, černé kozičky s kozlíkem, byla to taková neposedná věčná kozlátka, která už nevyrostou. A byla mezi nimi stará, vážná ovce, kterou si pan Reynek prý ponechal na památku časů, kdy ještě pásával stáda. „Ta ovce, až jednou umře,“ řekl mi později, „bude pro mne znamením, že půjdu už brzy za ní – ona mě předejde.“ Už se stmívalo, když nás s panem Vlastimilem vedl domem po dřevěných, točitých schodech nahoru, kde žil. Usadil nás v pokojíku za kuchyní a sám si sedl do koutku na zem, proti kachlovým kamnům. Bylo to jeho místo, na kterém vždy v tomto pokoji sedával, opíraje se zády a hlavou o zeď, až tam lety čas vytvořil jeho tmavou siluetu, „živý stín“ svědectví přítomnosti i v nepřítomnosti. (Stále se nemohu smířit s tím, že záhy po jeho smrti bylo právě toto místo zabíleno.)

Potkali jste se jako blízcí lidé.

Tehdy večer se s námi pan Reynek smál (a on se prý nesmál skoro nikdy!) a měl hravou, až dovádivou náladu. Žertoval, různě mě škádlil, a dokonce mi dal i láskyplný, malý políček za nějaké slůvko, co mi uklouzlo. Vlastimil se nemohl vynadivit a šeptal mi tajně: „Takhle pana Reynka vůbec neznám!“ Za okny už byla tma a nám bylo tak milo a útulno při malé lampě v sladké předtuše, že se už neopustíme nikdy. Nad námi se chvěl zlatý vzduch nenadálého štěstí, které snad už ani nebylo z tohoto světa. Jako by se smáčelo v rose Ráje. A když došlo na loučení, nikdo z nás nebyl smutný.

Záhy jste si začali psát.

Byla jsem opět v Praze, ale vůně Petrkova mě provázela všude a v mé duši zářila přítomnost pana Reynka jako Hvězda betlémská. Září ve mně dodnes – to abych „viděla na cestu“… Tehdy ze mne doslova „vytryskla“ báseň Obraz krajiny Bohuslava Reynka a vzápětí jsem mu ji, spolu s dopisem, poslala. Ale to už i z Petrkova ke mně letěli Podzimní motýli s důvěrným věnováním a obrázek z cyklu Don Quijote – V hospodě. Zde tento rytíř rozjímavě sedí u stolu, do něhož vyryl milované jméno své Dulciney, srdce a hvězdu. Jak bych tehdy mohla tušit, že později k celému Quijotovi napíšu básně, a tak se nám s panem Reynkem narodí společná kniha Don Quijote Bohuslav Reynek! Nejsou náhody. Psali jsme si pak už stále. Naše dopisy byly cosi jako společné dýchání. Stejně přirozené a bez přerušení. V žádném z jeho dopisů nechyběla otázka – vyslovená i nevyslovená – „Kdy zase přijedeš?“ A byl tam i „zelený papírek“ (říkal penězům „papírky“) na cestu.

To už jste jezdila do Petrkova sama.

Z počátku jsem tam jezdívala jen na pár hodin. Později jsem někdy pobyla i od pátku do neděle. Cítila jsem, že v domě – krom přízně pana Reynka – nejsem tím nejvítanějším hostem. Jeho synové tehdy našemu vztahu nerozuměli a ani nemohli. Teprve po smrti tatínka jim mé pozůstalé dopisy vnesly do tohoto tajemného příběhu víc světla. Pan Reynek to věděl a trápilo ho to. „Žádná velká věc se tady neděje bez kříže,“ řekl mi jednou.

Čím pro vás byl?

Pan Reynek byl pro mne Zjevením. Snad jsme si jím byli navzájem. Podobně jako já jeho – přijal mne a miloval cele. Duší něhy. Pro nás samotné byl náš vztah Tajemstvím. Tázali jsme se ho beze slov, v bezmezné důvěře a s „dechem zatajeným“, jakéže to asi má Bůh s námi úmysly, jaká je jeho vůle a kam nás povede dál… Jsou to „Zahrady Záhady,“ říkával pan Reynek. Stále jsme se jimi procházeli. Pan Reynek byl člověk, který zde po zemi opravdu „chodil s Bohem“, dávaje mu v sobě svou bdělostí, věrností a tichou pokorou ustavičný prostor, aby on mohl kdykoli vstoupit a přebývat v něm… A já se v jeho přítomnosti cítila být přizvána k tomuto tak úžasnému, niternému ději, kdy i moje srdce usilovalo o tu nejhlubší pravdivost, upřímnost a čistotu, jaké jen bylo schopno, aby bylo vůbec hodno takové Milosti – a moje vděčnost neměla mezí… Už nikdy potom jsem nezažila takovou blízkost přítomného Krista a jeho lásky jako tehdy s panem Reynkem. Tehdy jsem cítila, že i mně je požehnáno.

Byla jste mu múzou?

Pan Reynek žádnou múzu nepotřeboval. Skutečný básník potřebuje k životu pouze a jen lásku. Milovat a být milován tím, kdo je nám drahý. Nic víc, protože v tom je vše. Právě ono prudké světlo a kouzlo nečekané lásky způsobilo, že se náhle cítil jako znovuzrozený. Vždyť jeho srdce tak dlouho už čekalo na její dotek a už ani nedoufalo… Všechno v něm znovu ožilo, a protože byl básník, tedy i slovo.

Zapůsobil na vás jistě i sám Petrkov.

Náš viditelný svět není oddělen od světa neviditelného. Je to jediný svět řízený tvůrčí Boží silou nejvyšší Lásky. Pan Reynek žil celou svou bytostí v této poznané Pravdě. „Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu.“ Jako by tento starozákonní slib ještě umocnil vlastním krédem: „Já a můj dům milujeme Hospodina.“ Jeho přítomností dům zbytostněl a i ty nejobyčejnější věci se „doznávaly ke své krásné a jedinečné duši“. Nesamozřejmost samozřejmého… I já souzním, tvrdím-li, že „život je zázrak, na který jsme si zvykli“… On viděl skrytou krásu trhlin a děr, prasklin, pavučin a plísně, a i v prachu a špíně zahlédl zlatá zrnka pravdy jako svědectví života, jehož se cítil být součástí – toho nejnepatrnějšího, nejubožejšího ze stvoření… On miloval tuto vezdejší dokonalost nedokonalého – neboť cítil, že podobně miluje i Kristus. Snad proto měl v sobě víru, odvahu i sílu stáhnout i ta nejhlubší mysteria k sobě, do svého světa. Proto pouze na jeho obrázcích smí sedět svatá Anna pod jeho kuchyňskými hodinami a učit malou Marii knize Písma. Proto je jeho Kristus ukřižován na dveřích kuchyně, která mu byla nejvíc domovem, a na prahu vedle kříže může smutně sedět i jeho nejmilejší kočička. Po žebříku, opřeném o holubník, vystupují a sestupují do snu Jákobova jeho andělé… zatímco slepého Tobiáše za oknem utěšují petrkovští ptáčci… a svatý František na chudé pěšince je smutný i za pana Reynka, protože se oba nemohou smířit s tím, že lidi zabili Syna Božího. Vše je spojeno a propojeno – jak nahoře, tak dole; jak dole, tak i nahoře – a vše je stvrzeno magickou pečetí všudypřítomné lásky.

Delší dobu jste v Petrkově pobyla snad jen jednou…

Na kouzlo těch deseti dnů nikdy nezapomenu. Po celý tento drahocenný čas jsme se s panem Reynkem sobě beze zbytku věnovali. Tehdy byl konečně „prostor“ na všechno. Většinou jsme byli v zahradě, procházeli se nebo seděli v trávě – někdy také v dřevěném altánku, kde měl pan Reynek svůj azyl. Tehdy už dávno nikam nevycházel, nechodil už ani do kostela, a tak kněz přicházel za ním, a rád! Jednou jsme tak spolu v kuchyni u kamen zažili společné Přijímání – byl to opravdu svátek nedělní… Tehdy byl také prostor posadit se na pár odpolední k Odletu vlaštovek. Název sbírky jsme zvažovali spolu a pracovali i na konečné verzi některých veršů. Když jsme byli už se vším hotovi, zavřel pan Reynek své rukopisné básně do papírových desek, vyrobených podomácku. Dlouze se na mne podíval a vtiskl mi rukopis do rukou: „U tebe budou v bezpečí…“ Pan Reynek chodíval spát v půl sedmé večer. To vždycky složil brejličky na polici v kredenci a tiše zmizel v pokojíku za kuchyní. Od té chvíle byly večery a noci moje – až do úsvitu. Noc co noc jsem sedávala v pokoji nad jeho Quijotem. Co noc, to obrázek – co obrázek, to doprovodná báseň. Pan Reynek vstával o druhé hodině před úsvitem. Než jsem za ním přišla s novou básní, už seděl v kuchyni na své stoličce u kamen, v klíně misál, v ruce hrnek kávy a čekal na mne. Tahle naše setkávání v kuchyni před úsvitem měla v sobě tajemné kouzlo – bylo to jako střídání noční stráže, náš malý obřad, posvátný rituál. A já měla vždy tutéž úzkost, zda se mu nová báseň bude líbit.

A líbila.

Myslím, že mu byly všechny stejně blízké a měl z nich vždy radost. Poslední, desátá noc byla delší než ty předchozí, právě jsem knihu dokončovala, a když začalo svítat, byla hotová. Honem jsem seběhla do zahrady, abych nepropásla východ slunce. Pro mne, noční „můru,“ je to veliká vzácnost. Slunce právě vycházelo, zahrada se probouzela a před domem, směrem do vchodu někdejšího chléva, na kamenném schodě ležela Reynkova ovce – mrtvá. Musela se nějak dostat ven z ohrádky a vážit cestu před zahradu, aby došla až sem. S jehlou hrůzy v srdci jsem se pomalu vracela za panem Reynkem, abych mu předala tuto hořkou zprávu. Šli jsme se na ni podívat spolu. Ležela tam v ranním slunci, nehybná, krásná a neporušená. Věděli jsme, že to od ní byla oběť lásky. Teprve pak se stala obětí smrti. Také jsem věděla, že to pan Reynek pochopí jako znamení pro sebe.

Už jste řekla, že náhody nejsou.

Pan Reynek byl toho živým svědectvím. Miloval svatého Václava a svatého Františka z Assisi. Zásluhou paní Věry Jirousové, která ho stačila převézt z nemocnice „na poslední chvíli“ domů – zemřel ve své posteli. V půl sedmé večer, kdy chodíval spát. Bylo to právě v den svatého Václava. Na svatého Františka z Assisi bylo jeho tělo uloženo do země. Když pohřební průvod procházel jeho zahradou, větve stromů byly prý obtěžkány vlaštovkami snad z celého Petrkova. Až když průvod přešel, nastal odlet vlaštovek.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou