Old Shatterhand mě vedl k víře

Vydání: 2022/7 Řeholníci oslavili svůj den, 8.2.2022, Autor: Lenka Fojtíková

Desátého února to bude třicet let, co si konvertitka JIŘINA BENEDICTA LIŠKOVÁ sbalila kufr a odjela do kláštera klarisek v Paderbornu v severním Německu. Měla pár měsíců po dokončení magisterského studia na Katedře hudební vědy Filozofické fakulty UK. V tehdejším Československu zanechala rodiče, sestru i svůj milovaný klavír.

 
„Měla jsem pocit, jako když paleontolog vykope brontosaura a ten na něj zamrká: Ono to žije!“ popisuje sestra Benedicta Lišková své první setkání s breviářem v klášteře. Snímek Dušan Kadlec / Člověk a Víra

V jednom z rozhovorů jste řekla, že jste ve víře nebyla vychovaná a uvěřila jste ve třinácti letech. V tom věku spíš děti z věřících rodin rebelují a přestávají do kostela chodit. Vy jste to měla naopak. Jak k tomu došlo?

Rodiče nebyli praktikující věřící, protože byli učitelé, a to se za komunistů hodně hlídalo. Zvlášť v pohraniční Aši, kde jsme žili. O víře se u nás v podstatě vůbec nemluvilo. Takovou dětskou víru jsem ztratila ve čtyřech letech, kdy moje starší sestra objevila vánoční dárky. Náhle jsem pochopila, že Ježíšek je vlastně hra, kterou s námi rodiče hrají.

Žili jsme tehdy v domácnosti ještě s babičkou, která pomaličku odcházela. Snažila jsem se s tím čestně a bez pomoci pohádek vyrovnat. Potom babička odešla. Moje sestra vzala knihu od Karla Maye, protože jsme ho tehdy hodně četly, a přečetla mi, jak v ní líčí nebe. Brala jsem to sice jako pohádku, ale zanechalo mi to v hlavě brouka, který ve mně hlodal po celý zbytek základní školy.

Víra se u nás doma skutečně moc neprožívala, ale Štědrý večer byl skutečně křesťanský. Tatínek vždy před večeří četl evangelium a potom se šlo ke stromečku a dlouho se zpívalo. Někdy ke konci základní školy jsem si vytáhla knihu, ze které tatínek předčítal. Jmenovala se Velký příběh Bible a vánoční příběh je tam přepsaný, jak ho líčí evangelista Lukáš. Knihu jsem si pak přečetla od začátku do konce. Přemýšlela jsem, že kdyby to byla pravda, znamenalo by to, že je možné s Bohem komunikovat a že bych ho mohla poprosit, aby udělal nějaký zázrak jako pro Gedeona. Ale pokud by žádný zázrak neudělal, tak to také vůbec nic neznamená, protože pokud Bůh existuje, je to můj Pán, a nikoliv můj poskok. Jak jsem o tom v hlavě přemílala, najednou jsem zjistila, že věřím, a tou nejpřirozenější reakcí bylo začít se modlit.

Začala jste se modlit vlastními slovy, anebo jste hledala nějaké tradiční modlitby?

Kupodivu i díky knihám Karla Maye jsem věděla, že se s Bohem dá mluvit. Karel May to tam prostě nějak měl. Old Shatterhand deklaruje, že je věřící, a v textu se tam mihne i nějaká modlitba. Šla jsem také za maminkou, aby mě naučila se modlit. Ta mně ale přeříkala Andělíčku můj strážníčku, tak jsem jí poděkovala. Právě jsem objevila, že existuje Hospodin, a nějakého andělíčka strážníčka jsem v tu chvíli neřešila. Znovu jsem tedy vzala do rukou Velký příběh Bible a z něj jsem se naučila Otče náš. A potom jsem se z Hemingwayovy knížky Stařec a moře naučila Zdrávas Maria.

Přiznám se, že jsem jako dítě přečetla také hodně mayovek, ale nikdy jsem si nevšimla, že by tam byla nějaká poznámka o víře nebo modlitbě.

Moje sestra Vlasta mayovky sbírala, měli jsme i jeho orientální příběhy z první republiky. V těch je i určitá forma mystiky. Karel May je velmi zajímavá postava. Byl přesvědčený křesťan. Jeden františkán z Rakouska o něm dokonce napsal diplomovou práci v oboru dogmatiky.

Mám dojem, že ve vás cesta k Bohu rostla docela pomalu…

Jediný člověk, který tehdy tušil, že začínám věřit, byla moje sestra. Je zajímavé, že šla vedle mě paralelně svou vlastní cestičkou. Všimla si, že se v posteli večer pod peřinou vždy nějak zkroutím, a jednou mně řekla: „Ty se také večer modlíš, že?“ O naší cestě k víře napsala pak knihu, která vloni vyšla s názvem Sovětská zima a náčelník Apačů.

Stala se také řeholnicí?

Ne, ale nikdy se nevdala a teď se stará o naši maminku.

A kdy jste se nakonec nechala pokřtít?

Až ve dvaceti letech v Aši (v roce 1988 – pozn. red.).

Co na to říkali rodiče?

Maminka byla v tu dobu docela dost nemocná. Tatínek měl jen velkou starost, abychom si nepokazily kariéru a nevyhodili nás ze školy. Jinak rodiče proti naší víře nic neměli.

Více v rozhovoru, který lze nalézt v aktuálním vydání Katolického týdeníku, který je k mání elektronicky na www.katyd.cz/predplatne v řadě kostelů a ve vybraných novinových stáncích a knihkupectvích.

BENEDICTA LIŠKOVÁ se narodila 2. března 1968 v Aši. Po maturitě na gymnáziu v Chebu roku 1986 vystudovala hudební vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1992 odešla do kláštera v Paderbornu. Věčné sliby složila v Brně. Před pětadvaceti lety byla u založení kláštera klarisek v Brně-Soběšicích, kde žije.

LENKA FOJTÍKOVÁ

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články



Aktuální číslo 26 21. – 27. června 2022

Do služby se chystá 11 novokněží

Od soboty je brněnská diecéze bohatší o tři kněze a jednoho jáhna. Tento víkend následují kněžská svěcení v Olomouci a Českých Budějovicích. Další bude 2. července…

celý článek


Rodinný poklad církve

V lednu letošního roku papež František jmenoval učitelem církve Ireneje z Lyonu. Hlavní přínos tohoto světce z 2. století podle příslušného dekretu spočíval v tom,…

celý článek


I přes bouřky zažíváme milost

Poslední květnový den si želivská kanonie premonstrátů zvolila nového opata. Stal se jím čtyřicetiletý P. TADEÁŠ RÓBERT SPIŠÁK OPraem.

celý článek


Vysoká inflace jako mor společnosti

Inflace se po dlouhé době vynořila z temnot, kam ji svět v osmdesátých a Česko v devadesátých letech zahnaly, a ztěžuje nám zase život.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2022

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay