Vydání: 2004/16 Nemůžeme mít děti, 3.9.2004, Autor: Radek Gális

S mons. Václavem Dvořákem o hnědé i rudé totalitě
Mons. Václav Dvořák z českobudějovického biskupství prožívá rušný život. Za války byl totálně nasazen v rakouském Linci a dodneška si vyčítá, že tehdy nevyužil příležitosti a nezabil Hitlera. Po válce se aktivně zapojil do skautského hnutí, po únoru 1948 pomáhal lidem utíkat za hranice. V roce 1954 byl odsouzen na sedm let za velezradu, prošel Valdicemi i dalšími věznicemi. Po roce 1968 připravoval novice ke kněžské službě. Od roku 1990 je duchovním v budějovické věznici. Jeho portrét byl součástí fotografické výstavy Pocta statečným - političtí vězni padesátých let, která se uskutečnila loni v létě v pražské galerii Langhans.

Všímáte si zvyšování preferencí komunistů? Co tomu říkáte?
Je pro mne děsivé a nepochopitelné, že po všech zkušenostech s komunismem lidé znovu tuto zločineckou stranu volí. Ztratili rozum, nebo snad zcela propadli zlu?

Za komunistů jste si odseděl sedm let. Co vy sám považujete za hlavní zločin komunismu?
Mnoho lidí, zvláště na Západě, se domnívá, že to jsou miliony mrtvých z komunistických koncentračních táborů. Ony hrůzyplné příběhy zbarvené krví tělesně ztýraných a hrůza v očích duševně trýzněných. Ale tak tomu není. Radikálním zločinem tohoto bezbožeckého systému je zlomení důstojnosti života, setření rozdílu mezi dobrem a zlem. Zamlžení svědomí, které už neví, kdy nás má varovat. Nejistota, s níž se ještě dnes blížíme ke komukoli, protože jsme všichni činěni stejnými, matnými a nevypočitatelnými. Zločinem komunismu je, že uvedl a uvádí lidi do pekla všeobecného pokrytectví a všeobecné nedůvěry. Je to zločin, který se projevuje oním zhroucením, jež bohužel jde až do zhroucení jednotlivých lidí v jejich nitru, v jejich lidském svědomí a integritě. Je to ostatně také tento zločin, který působí a bude i dál působit zlo a bolest. Společnost lidí, dlouhodobě zbavená jakéhokoli, hlavně mravního kritéria, a tím i smyslu pro právní řád, je zcela otevřena pro nebezpečí, jež se k ní valí z různých narušených společností. Mám na mysli například klamavé otevření bezbřehé svobody, která však v podstatě podtrhuje mravní laxnost a naprostou relativitu hodnot.

Komunisté vás zavřeli na základě obvinění z velezrady. Proč?
Určitě proto, že jsem se snažil být dobrým knězem, který hlásá pravdu Kristovu za každou cenu. Který pomáhá všem lidem řešit jejich životní problémy a snaží se je zachránit v nebezpečí. A takových bylo po komunistickém převratu mnoho. Starým i mladým chyběla orientace, takže je bylo nutno poučovat, mluvit s nimi a také jim kázat o hrozbě nových, nebezpečných idejí. A tohle StB stále sledovala. Pracoval jsem hodně se skauty, a to i po zákazu Junáka, a se studenty. Učil jsem tehdy v Domažlicích na gymnáziu. Byl jsem kaplanem na Folmavě a pomáhal lidem přes hranice. Dělo se tak za pomoci americké CIC, která pravidelně přicházela a spolupracovala. Současně jsem byl podezřelý ze špionáže, protože jsem byl po válce na teologické fakultě v Lyonu a udržoval s ní i nadále styky, týkající se studia. Což také StB věděla. Proto mě poslali na vojnu k PTP. Mezitím na mě vyzvídali a vyslechli několik mých známých a spolupracovníků. Vypracovali si scénář k mému zatčení - a klika cvakla. Od roku 1950 do roku 1960 si mě ponechali na očích a pak jsem ještě třicet let, až do 17. listopadu 1989, pracoval v Praze, opět částečně pod dozorem. A 30. března 1990 jsem nastoupil v Českých Budějovicích jako generální vikář biskupa Miloslava Vlka.

Jaké máte zkušenosti z vězení?
Zkušenost z vyšetřovací vazby byla krutá a úděsná. Hlad, žízeň, noční výslechy, provázené psychickými i fyzickými násilnostmi, absolutně bez vzduchu a vycházek, pod stálým sledováním a buzerováním bachařů. Bez vědomí, kde jsem, bez styku s rodinou, pod stálým vyhrožováním a vedlejšími tresty. Samotný soud bylo pak připravené divadlo bez veřejnosti. Dostal jsem sedm let. Práce v pevné věznici i v dolech byla nad lidské síly. Neplnění norem trestali hladem a peněžitou pokutou. Všechno jsme překonávali vírou, nadějí a vřelou modlitbou. Běda, kdo ji neměl. Pomáhali jsme si však slovem, životním příkladem, velkou životní láskou až k sebeobětování. Nesli jsme břemena jeden druhého, až se vytvořilo společenství 'jedno srdce, jedna duše'. Takové už z nás málokdo prožil po propuštění, na takzvané svobodě. Občas se mi stalo, že jsem byl ze svobodné společnosti tak zhnusen, že jsem toužil znovu po té solidaritě v kriminále.

Za mříže jste se vrátil v roce 1990, kdy jste začal pomáhat vězňům v českobudějovické věznici...
Jakmile se otevřela možnost, aby duchovní pracovali ve věznici, ihned jsem se přihlásil. Nyní už tam pracuji třináct let a musím říct, že přes všechny překážky, které se vyskytují, a přes všechny fígle některých vězňů, kteří nás chtějí zneužít, mám tuto práci rád. Beru ji vážně jako práci na srdci a duši člověka, který jako mravní bytost někdy zklamal. Dnešní vězení se vůbec nepodobá tomu, co jsme prožívali my v éře komunismu. Odloučení od lidí, rodiny, obecná prázdnota života a velká nejistota z budoucnosti - to všechno vytváří zvláštní psychologické podmínky, kdy si vězeň potřebuje ulevit. Potřebuje si popovídat a získat trochu jasna a světla, trochu lidského tepla a pochopení. A když mu člověk otevře srdce a vezme na sebe aspoň kus jeho osudu, otevře i on své nitro a dá se formovat. I když skutečnost ukazuje, že někteří mladí se ve věznici ještě víc zkazí, na druhé straně je též pravda, že mnoho jiných se polepší. Záleží na hloubce motivů, které od nás dostanou. V síle náboženského přesvědčení a modlitby se dá vše zvládnout a překonat. Mám zkušenost, že i z velkých zločinců se stávají beránci a v životě se pak dobře osvědčí.

Kromě zkušeností z kriminálu máte i zážitky z totálního nasazení za války. Jak vzpomínáte na události před šedesáti lety?
V říjnu 1942, když začal zimní semestr, nás po první přednášce přerušili Němci z pracovního úřadu a všechny bohoslovce odvedli k prohlídce. Až na čtyři nemocné jsme dostali písemný příkaz, že musíme ihned odjet do Lince. Zde byla vybudována nová fabrika na výrobu tanků. Příkaz zněl - až do konce války. Druhý den večer v pět hodin jsme už odjížděli z budějovického nádraží. V noci nás zavlekli lidé v hnědých uniformách do jakéhosi polozbořeného lágru, kde jsme vestoje i vsedě přežili do rána. A ráno hned na různá pracoviště. Byl jsem přidělen k zedníkům a stavěl jakýsi nový pavilon. Mým šéfem byl starší Rakušák, který nemohl pochopit, že faráři musí nuceně pracovat. Poněvadž byl pod dozorem, vyžadoval velký výkon i v neděli. Bydleli jsme v dřevěných barácích, vzdálených od pracoviště půl hodiny pěšky. Denně jsme baštili eintopf, což byl hrnec vody s kousky burýny, mrkve a brambor. To se opakovalo každý den, tři roky po sobě. Jenom v neděli býval lepší oběd.

Po porážce u Stalingradu, kde padlo a bylo zajato přes milion Němců, museli všichni zbylí Němci, kteří ve fabrice pracovali, na frontu. Nás vysokoškoláky nasazovali na jejich místa. Stal jsem se lohnbuchhaltrem a počítal výplaty dělníkům z celé Evropy. Současně jsem jim dělal tlumočníka. Šéf byl tvrdý nacík, musel jsem mluvit jen německy. Práce byla tvrdá a bylo jí moc. Ale potřeboval mě, a tak se choval celkem slušně, jen politicky a nábožensky provokoval.

Prvních 18 měsíců jsme žili a pracovali celkem klidně, až na určité nepříjemnosti s Němci, s bydlením a stravou. Mohli jsme se pohybovat ve městě a v okolí, ve volném čase zajít do kostela. Jenom nás nesměl ošetřit lékař a zubař. A to byla často velká svízel.

Kruté časy nastaly s bombardováním města a fabriky. Pro nás nebyly kryty. Na lágrech byly vykopány jen takzvané zákopy, a tak jsme se při náletech kryli, jak se dalo. Utíkali jsme z fabriky ven k Dunaji, za město do zahrad a lesů, do kanálů pod silnice. Mnoho kamarádů tak přišlo o život. Napřed létali jen Američané přes den, později začali v noci i Rusové a Angličané. Pro všechny lidi to byla hrůza. Přestože se nálety opakovaly téměř denně, museli jsme stále opravovat a pracovat.

V Linci jste se setkal i s Hitlerem. Opravdu jste ho mohl zabít?
Vůdce Adolf Hitler občas do Lince jezdil, protože tam měl pohřbené rodiče. V dubnu či květnu 1944 přijel tajně se svým doprovodem do fabriky a procházel jednu halu za druhou, aby viděl postup práce. Byla právě slunečná neděle, kdy pracovali jen vybraní lidé. V naší kanceláři bylo asi deset lidí. Kolem jedenácté k nám někdo vtrhl a německy křičel - Vůdce je tady! Honem pojďte! I my dva Češi jsme běželi k autům, která čekala na Adolfa a jeho suitu. Vůdcovo polní jednoduché auto stálo první, bylo otevřené a obložené desítkami lidí. Já s kamarádem jsme se dostali velmi blízko šoférova místa. Po krátké chvíli se otevřela vrata u poslední haly a průvod směřoval k autům. První šel sám Hitler. Pozoroval jsem ho s jistým vzrušením. Vypadal v obličeji ustaraně, dobrácky, ani náznak tvrdosti a zloby, jak byl znám z obrazů a plakátů. Zpod brigadýrky mu koukaly prošedivělé vlasy. A když byl asi na deset kroků, vztyčil ruku k pozdravu a zastavil se. Od lidí zahučela salva - Heil Hitler! a všichni ruce nahoru. My dva jsme mlčeli a nevěděli, co s rukou. Ale protože by bylo velmi riskantní ho bojkotovat, naše pravice se beze slova zvolna a nejistě sunuly výš k ramenům. Hitler po nás chvíli koukal, pak si sám otevřel dvířka u auta a usedl. Byl tam sám. Kdybych se přiklonil, mohl jsem na něj dosáhnout. SS-mani lezli do aut, jako by jim na ničem nezáleželo.

Ve mně se všechno bouřilo. Teď je příležitost! Ale ženské z naší kanceláře nás nutily k hlučnému pozdravu. Procedil jsem skrz zuby česky: Vy svině! a pošeptal kolegovi: Franto, ty vole, taková možnost, a my nemáme ani kudlu v kapse! Srdce bylo plné smutku. To by byl čin, kdybychom Hitlera oddělali! Auta se dala do pohybu, přitom ženské, i mladé Rakušanky, řvaly a mávaly. Měl jsem na ně i na sebe vztek. Za nějaký čas byl na Hitlera neúspěšně spáchán atentát. Začal jsem se modlit za ty, kterým se to nepovedlo, ale byli zastřeleni. To už jsme viděli na konec války...


Mons. ThDr. Václav Dvořákse narodil v roce 1921 v Bechyni. Za války po zavření vysokých škol byl totálně nasazen v rakouském Linci, studium teologie dokončil po válce. V roce 1948 byl vysvěcen na kněze a o šest let později byl odsouzen za velezradu. Odseděl si sedm let ve Valdicích, Plzni, Českých Budějovicích a ve Svatoňovicích. Po propuštění v roce 1960 pracoval jako dělník, po roce 1968 připravoval novice pro kněžskou službu, většina z nich byla tajně vysvěcena v NDR. Po listopadu 1989 byl rehabilitován. V roce 1994 jej Jan Pavel II. jmenoval papežským prelátem, v roce 2002 obdržel od Václava Havla státní vyznamenání Za zásluhy. V současnosti pracuje na českobudějovickém biskupství, věnuje se skautům a pastoraci nemocných a vězňů.

'Komunisté mě zavřeli, protože jsem se snažil být dobrým knězem, který hlásá pravdu Kristovu za každou cenu,' říká mons. Václav Dvořák (s portrétem z výstavy Pocta statečným).