Není lehké opouštět Vatikán
Vydání: 2018/4 Papež v Amazonii: Jste naší pamětí, 23.1.2018, Autor: Kateřina Koubová
Velvyslanec ve Vatikánu PAVEL VOŠALÍK v lednu na setkání diplomatů se Svatým otcem zastupoval ČR naposledy. Ve své funkci byl deset let, což je nebývale dlouho. Běžně se velvyslanci střídají po čtyřech pěti letech. Jak se Vatikán za to desetiletí změnil?
Začátek vatikánské mise. Pavel Vošalík při setkání s papežem Benediktem XVI. v Castel Gandolfo v roce 2008. Snímek Profimedia
Ve Vatikánu jste zažil dva papeže. Jak se proměnila vatikánská diplomacie papeže Františka, který je mnohem více vidět?
Ne vždy vše, co Jeho Svatost činí a co ho činí tak viditelným, je produktem vatikánské diplomacie. Musíme se naučit rozlišovat to, že papež František je jednak hlavou katolické komunity a že mnohé jeho aktivity mají charakter spíše pastorační práce. A pak je i hlavou politického subjektu, Svatého stolce s mezinárodními vztahy, a tam se objevuje diplomacie.
Pokud to takto oddělíme, zjistíme, že diplomacie Svatého stolce je velmi kontinuální, kompaktní činnost, která plynule navazuje rok po roce. Od pontifikátu Benedikta XVI. k pontifikátu papeže Františka žádné dramatické změny nejsou, což je jedna z obrovských a možná nejvýznamnějších hodnot: kontinuita a předvídatelnost. Cíle vatikánské diplomacie jsou jednoznačně dány a jsou naplňovány ve velmi stabilní podobě během různých pontifikátů.
Přesto papež František mluví daleko více o periferiích a častěji se vydává do těch částí světa, kde je situace z diplomatického pohledu velice obtížná.
Můžeme se bavit o akcentech. František jako papež, který přišel z neevropského prostoru, věnuje mimořádnou pozornost zemím mimo Evropu. Museli bychom zkoumat, která část jeho cest má charakter diplomatický a která pastorační. Je to skutečně tak, že mnohem více zviditelnil vatikánské aktivity směrem k zemím Jižní Ameriky, Afriky, Asie a v jistém smyslu upozadil aktivity Vatikánu směrem do Evropy.
Nemyslím si však, že to má nějaký zcela zásadní dopad na vatikánskou diplomacii. Ta z Evropy nezmizela, je naopak velmi aktivní. Navíc vatikánská diplomacie je do značné míry ovlivňována aktuálním děním v mezinárodních vztazích.
Podle komentátorů působí vatikánští diplomaté mnohem více než dřív jako šiřitelé míru. Tím, že má Vatikán výsadní pozici, může být prostředníkem usmiřujících jednání.
To je určitě pravda a má to svou tradici. Vatikán se i v minulosti snažil působit jako zprostředkovatel mezi znesvářenými stranami. Můžeme vzpomenout chilsko-argentinský spor v 80. letech. Tato role vatikánské diplomacie byla v posledních letech, zvláště ústy státního sekretáře kardinála Pietra Parolina, zdůrazňována.
Mohl byste zmínit nejkrásnější, ale také nejobtížnější momenty, které jste zažil za těch deset let? Momenty, které vás třeba ovlivnily na celý život nebo ukázaly vaši profesi i v jiném světle?
Nevím, jestli jde o momenty. Prostředí ve Vatikánu je mimořádně zvláštní, jiné než jakákoliv jiná diplomatická mise. To je dáno tím, že vztahy se Svatým stolcem jsou úzce provázány se stavem vztahů mezi státem a církví v naší zemi. Celá řada aktivit, které jsme prováděli, nám umožnila setkávat se s úžasně zajímavými a inspirujícími lidmi. Okamžiků, na které bych rád vzpomněl, je tedy mnoho.
Díky pomoci kardinála Vlka se nám třeba podařilo obnovit tradici svatováclavských poutí. Pouť ke sv. Václavu se stala téměř pevnou součástí kalendáře akcí v bazilice sv. Petra. Byl jsem nesmírně rád, když jsem loni viděl pouť studentů ke Svatému stolci v rámci Mezinárodního dne studentstva a oslav 17. listopadu. Cesty našich poutníků ke Svatému stolci jsou nejen krásnou a velmi prožívanou událostí, ale přestávají být něčím mimořádným. Svatý stolec se pro nás stal tradičním partnerem pro komunikaci. Platí to nejen o poutích, ale i o návštěvách – ať na vysoké politické úrovni, nebo z regionů a měst. Nemůžeme zapomenout na dar Jeho Svatosti u příležitosti Svatého roku milosrdenství – sochu sv. Anežky do baziliky sv. Petra. Nebo na návštěvu představitelů křesťanských církví u Jeho Svatosti při příležitosti výročí smrti mistra Jana Husa. A musím zmínit i událost ze začátku své mise: návštěvu papeže Benedikta XVI. v ČR.
A něco z těžkých okamžiků?
Nevím, jestli nacházím těžké okamžiky ve smyslu něčeho nepříjemného a negativního. Ale během mé mise jsem se loučil s Jeho Eminencí kardinálem Tomášem Špidlíkem, kardinálem Giovannim Coppou či mým milovaným přítelem panem kardinálem Vlkem. To byly pro mě osobně velmi smutné okamžiky.
Více v rozhovoru, který lze nalézt v aktuálním vydání Katolického týdeníku, který je k mání elektronicky na www.katyd.cz/predplatne v řadě kostelů a ve vybraných novinových stáncích a knihkupectvích.
PAVEL VOŠALÍK (nar. 1963 v Jindřichově Hradci), vystudovaný právník, byl náměstkem ministra zahraničí. Jako velvyslanec působil v Jihoafrické republice, Kanadě (za jeho působení byla zrušena vízová povinnost pro občany ČR) a posledních deset let ve Vatikánu. Nyní v lednu ještě stihl zorganizovat mši svatou k oslavě čtvrtstoletí našich diplomatických vztahů se Svatým stolcem.
KATEŘINA KOUBOVÁ
Sdílet článek na:
