Winnipeg je středně velké kanadské město, má 700 tisíc obyvatel. Je to hlavní město provincie Manitoba, což je jedna z – jak my říkáme – prérijních provincií. Jsou tam dlouhé velice studené zimy a krátká horká léta. Manitobě se taky říká „chlebová ošatka Kanady“, protože je tam hodně velkých farem na pěstování obilí, řepky, ale i na chov prasat a dobytku. Ve Winnipegu jsem se však jen narodila, vyrůstala jsem v Edmontonu v provincii Alberta.

Myslím si, že to ani pro Kanaďany není jednoduché – Kanada je svojí rozlohou 126krát větší než Česká republika. Přesto si myslím, že to možné je, i když časově velmi náročné.

Zdaleka to tak už není. Na jedné straně máme nadále velkolepou divočinu, mnoho možností procházek po horách, ježdění na kajaku nebo na kánoi, lyžování atd. Máme tři oceány a velice bohaté zdroje nerostných přírodních surovin. Kanada je však také zároveň země moderních měst s vyspělým průmyslem, z hlediska příjmů má pátý největší letecký průmysl na světě, mezi skvělé kanadské vynálezy patří chytrý telefon blackberry, najdete tam špičkové univerzity i velice pokročilou vědu a výzkum. Takže bych řekla, že máme z obojího to nejlepší: neporušenou přírodu i moderní města a vyspělou technologii.

Skutečnost je jiná než ve filmech. Přes jeden milion občanů Kanady náleží k původním obyvatelům, což představuje přibližně 4 % populace. Jednou z nejtrefnějších charakteristik těchto obyvatel je, že je to velice nehomogenní skupina více než 600 národních společenství s rozličnými tradicemi i jazykem. Oficiálně jsou tři uznané skupiny původního obyvatelstva. Jedné říkáme první národy, tradičně nazývané Indiáni – v jejich rámci známe 600 různých skupin indiánského etnika, které mluví různými jazyky a mají velice odlišné tradice. Druhou skupinou je 50 různých skupin Inuitů, kterým se v Kanadě dříve říkalo Eskymáci; ti žijí převážně na severu v arktické oblasti. A potom je to 80 historických komunit míšenců Métis, což jsou lidé smíšeného indiánsko--bělošského původu, především z potomků francouzských osadníků.

Ovšem, hlavně před takzvanou Konfederací – čili před rokem 1867, kdy se Kanada stala nezávislou na Velké Británii. Náboženství bylo velmi citlivou otázkou ve vztahu katolické a protestantské populace. Po vzniku Konfederace byla v provinciích Ontario, Québec, Alberta, Saskatchewan a Manitoba přijata ústavní dohoda o vzniku katolického školství. Ve frankofonním Québecu navíc katolická církev hrála velikou roli až do takzvané tiché revoluce v 60. letech 20. století. Nezávislá Kanada byla založena na svobodě vyznání a na odluce církve od státu, takže dnes v zemi neexistuje žádné oficiální náboženství. Počet lidí, kteří se hlásí k jednotlivým náboženským vyznáním, je ovlivněn tím, jak se vyvíjí imigrace do Kanady. Podle posledního sčítání obyvatelstva z roku 2001 katolíci tvoří 43 %, protestanti 29 %, kolem jednoho dvou procent jsou pravoslavní, ostatní křesťanské církve, muslimové, Židé, buddhisté, hinduisté a sikhové. Respekt a tolerance ke všem náboženským vírám je jedním ze základních předpokladů sociální koheze naší společnosti a jedním z klíčů, na nichž stojí kanadský multikulturalismus.

Nejsem si jistá, jestli vždy, když se lidé hlásí k nějaké víře, ji taky praktikují. Uváděná procenta pouze vypovídají o tom, že se při sčítání lidu přihlásili k určité církvi. Kolik z nich jsou pak skutečně praktikující věřící, je určitě jiné číslo, které neznám ani ho nedokážu odhadnout. Mohu pouze konstatovat, že náboženské společnosti jsou v Kanadě velmi aktivní. Konference katolických biskupů i Kanadský výbor církví, založený už v roce 1944, zastřešují 85 % křesťanské populace Kanady. Existuje velice významná spolupráce mezi různými náboženskými skupinami, a to nejen mezi křesťany, ale i Židy či muslimy, což je v kanadském kontextu velmi důležité, obzvlášť kvůli imigraci.

Jako například Austrálie? Myslím si, že tato otázka není v Kanadě pociťována jako problém. Diskuse a debaty, jaké třeba probíhají právě v Austrálii, se mezi Kanaďany téměř vůbec neobjevují. Možná je důležité říct, že jakékoli ústavní změny jsou v Kanadě dost obtížné, protože jsou spojeny s velmi složitou procedurou – včetně toho, že by s nimi muselo souhlasit aspoň sedm provincií, které dohromady reprezentují aspoň dvě třetiny kanadské populace. I to je možná faktor, proč si řada lidí rozmyslí, zda má něco takového vůbec iniciovat.

Chápala jsem a chápu, že jak česká vláda, tak i samotní Češi, kteří cestují do Kanady, jsou po období bezvízového styku s tímto stavem nespokojeni. Ale ti Češi, s nimiž jsem se po nástupu do úřadu sešla – ať už to byli představitelé vlády anebo mimo ni – nejenže vždy velice jasně vyjádřili svoje názory na vízovou povinnost, ale zároveň byli při tom vždy zdvořilí a slušní. A toho si dodnes vážím. Chci však dodat, že Kanada má stejný cíl jako Česká republika, a sice co nejdříve se vrátit k bezvízovému styku. Jsme si vědomi toho, že pro Čechy je to důležitá otázka, a ujišťuji vás, že Kanaďané tuto věc berou vážně.

V průběhu svého působení ve státní sféře jsem se sešla s řadou Kanaďanů českého i slovenského původu a mohu říct, že to byli vždy velmi hrdí Kanaďané, kteří často vyjadřovali Kanadě vděčnost za to, že jim po roce 1948 nebo 1968 otevřela dveře. Zároveň si však uchovávali své české nebo slovenské kořeny, a je pochopitelné, že někteří z nich se brzy po Sametové revoluci vrátili do své původní vlasti.

Vnímám velký rozdíl mezi první generací, která přijela do Kanady a měla skutečně silnou tendenci sdružovat se a vytvářet enklávy nebo komunity na základě svého původu, a mezi druhou nebo třetí generací, kde ten vztah k vlasti rodičů a prarodičů je možná poněkud slabší. Pokud jde o samotná sdružení, stále je u nás řada aktivních spolků – například České a slovenské sdružení v Kanadě. Do jaké míry se však stejně aktivně budou projevovat i mladí lidé, narození již v Kanadě, kteří možná už ani nemluví česky, ukáže teprve čas.

Máte pravdu, skutečně je tomu tak. V mém případě jsou prarodiče z jedné strany z Rumunska a z druhé z Ruska. Ale už moji rodiče, kteří se narodili v Kanadě, se považovali za „čisté“ Kanaďany, takže nemám žádný výjimečný vztah ani k Rumunsku ani k Rusku. Je to však individuální – někdo jiný se i po dvou generacích může považovat za tzv. Kanaďana s pomlčkou, třeba za Čecho-Kanaďana a podobně.

Byla to velmi krátká návštěva začátkem 90. let. Tenkrát jsem byla jenom v Praze a pamatuji si, že jsem byla opravdu dojata neuvěřitelnou krásou zdejší architektury – a také tím, jak celou společností prostupuje láska a úcta k hudbě. Za poslední rok, co v Česku působím, na mě pak velmi silně zapůsobilo to velké množství hradů a zámků, co tady máte. Pro někoho, kdo je z tak relativně mladé země, jako jsem já, je to něco opravdu nevšedního.

O vzniku tohoto názvu jsem slyšela řadu teorií a příběhů – počínaje tím, že je to podobná krajina jako naše, až po teorii, že je tam chladné podnebí jako v Kanadě. Nejsem si jistá pravdivostí žádného z těchto tvrzení a ani to pro mě není důležité. Pro mě je úžasné a fascinující, že tak daleko od Kanady existuje oblast, která nese v názvu obě naše země.

VALERIE  RAYMONDová (* 1951) už krátce po absolvování univerzity v Guelph a v Carletonu nastoupila do služeb kanadských ministerstev, od roku 1987 pracovala pro Ministerstvo zahraničních věcí a mezinárodního obchodu Kanady. V roce 1997 byla jmenována vysokou komisařkou (velvyslankyní) Kanady pro Nový Zéland, v roce 2002 ve stejné funkci reprezentovala Kanadu na Srí Lance, a to i v době, kdy tento ostrov postihla ničivá vlna tsunami. Od roku 2009 je velvyslankyní Kanady v České republice. Je vdaná za generálmajora ve výslužbě Toma de Faye a má dceru Alexandru.