Vydání: 2016/1 Koledníci vyrážejí do ulic, 29.12.2015, Autor: Aleš Palán

To ne, byl jsem ve víře vedený, věděl jsem, co o Vánocích slavíme. Maminka byla velkou ctitelkou Panny Marie, a čím jsem starší, tím víc se mě dotýká, jak své těhotenství s Pannou Marií prožívala. Maminka se mnou v bříšku byla ještě na půlnoční. Když na Hod Boží přišla její chvíle, tatínek, mí dva bratři a sestra zpívali právě koledy u jesliček, a když se vrátili domů, byl jsem tam i já. Tenkrát nebývalo jméno děťátka dopředu připravené jako dnes. Známý naší rodiny, poštovní úředník Hynek Majer, pozdější ředitel kůru na Svaté Hoře, řekl: „Narodil se, když andělé zpívali Bohu chválu, tak ať je Bohuslav.“ A tím mi vytyčil program na celý život.
Ano, beru to tak. Maminka byla zpěvačka, měla krásný hlas, a když třeba uklízela, zpívala si. Dával jsem pozor, co se kolem mě děje, a už jako předškolní dítě jsem melodie kolem sebe citlivě vnímal. Ale ještě mě nenapadlo, že se mi právě hudba stane životním programem.
Byl jsem čtvrté dítě v rodině. Jako nejmladší jsem se velmi nerad ptal, nechtěl jsem ze sebe dělat hlupáka. Tak jsem se raději šťoural ve slovnících a encyklopediích. Měli jsme doma klavír i harmonium, hrál jsem na oba nástroje. Tatínek byl ale přísný, nejstarší bratr Zdeněk byl velmi zdatný varhaník, všichni byli hudebně zaměřeni. Nechtěl a nemohl jsem se s nimi poměřovat.
Bydleli už jsme v Praze v Ječné ulici a vyrůstali u sv. Štěpána, kam jsme s prostředním bratrem Jaromírem chodili ministrovat. Když starý pan regenschori zemřel, dostal jeho místo pan profesor Josef Hojný, kantor na vyšehradské reálce, schopný varhaník, improvizátor s krásným hlasem. Já u oltáře hned poznal, že hraje jinak než ostatní varhaníci.
Byl zejména velice schopný harmonizátor, kostelní písničky si harmonizoval sám, a to velmi nápaditě. To byly moje první hodiny harmonie. Když jsem přišel domů, zkoušel jsem si přehrávat, co jsem v kostele slyšel. Maminka byla ve vedlejším pokoji a jako moudrá žena mé počínání nekomentovala.
Hudba se mi líbila. Smetanovu síň či Národní divadlo jsme hlavně s prostředním bratrem Jaromírem navštěvovali snad každý týden. Mohl jsem být ve druhé nebo třetí třídě, když jsem Prodanou nevěstu viděl podesáté a on posté – byl o čtyři roky starší, a tak měl náskok. Tatínek byl ředitelem kůru u svatého Kříže Na Příkopě, a když později viděl, že bych byl opravdu schopen hrát, vzal mě hrát do kostela na májovou pobožnost. Moje premiéra dopadla dobře, tatínek stál vedle mě, kdybych selhal, aby to zachránil, ale nebylo třeba. A já ve svých necelých patnácti letech všechno náležitě odehrál.
Na Benešově gymnáziu v Londýnské ulici nás, chlapce i děvčata, vedl ke zpěvu pan profesor Rödl. Už jako tercián jsem mutoval, ale on to vyřešil jednoduše tím, že nám upravoval národní písničky pro soprán, alt a baryton. Nevykázal nás, ale zapojil. Věděl, že kluci se v době, když mutují, nesmějí hlasově přetěžovat, ale on tu míru znal.
Věděl jsem, že bych měl mít seriózní zaměstnání, bylo to i přání rodičů. Věnovat hudbě jsem se ale nepřestal, byl jsem členem Českého pěveckého sboru a na vojně v letech 1947–1949 jsem dělal sbormistra zájezdové skupině. A když jsem mohl uniformu odložit, založili jsme s kamarády Sbor pražských literátů. Z úřadu mě pak šoupli do fabriky, bylo to v době akce, kdy úředníky přeřazovali do výroby. Já nastoupil jako pomocný dělník v továrně Praga – vozil jsem olej a špony, nebyla to dobrá práce. Jednoho dne přivezl díly na kontrolu pán, který se jmenoval Růženec – takové jméno jsem už nikdy jindy neslyšel. Pan Růženec se mě zeptal, jestli nechci jít pracovat na kontrolu. Tam jsem strávil řadu dalších let.
Nejstaršího bratra Zdeňka vysvětil na kněze kardinál Kašpar, prostřední bratr Jaromír byl také knězem. Když bratra zavřeli, nikdo z rodiny o tom ani nevěděl. Jednou tatínek dostal poštou obálku, na které bratrovým rukopisem stálo: Můžete mi poslat balíček do jednoho kilogramu, podpis a nějaké číslo. Tatínek tomu nerozuměl, bydlel tenkrát s nejstarším bratrem Zdeňkem na faře v Račiněvsi u Roudnice nad Labem, a zeptal se na to zdejšího četníka. „To on bude zavřený, tohle číslo je číslo útvaru,“ vysvětlil otci. Po řadě let se stal bratr Jaromír sekretářem biskupa Štěpána Trochty, pozdějšího kardinála.
Jaromíra sebrali den před Štědrým dnem roku 1951 nebo 1952. Působil v Rychnově u Jablonce nad Nisou. Udal ho ředitel školy, který když přišel do školní jídelny, připadal si prý jako v klášteře: všechny děti se křižovaly. Nakonec byl bratr odsouzen kvůli úplně jiným paragrafům v manželském zákoně. Páru, který oddával, říkal snoubenci. Soud tvrdil, že to už byli manželé, protože předtím měli civilní svatbu, a že ji bratr tímto znevažuje a neuznává. Ale nebyla to pravda, dotyční uzavírali sňatek jen v kostele.
Půl roku. Krajský soud ho odsoudil na stejnou dobu, jako mu vyměřil okresní soud. Pustili ho na poslední májovou, byl v kožichu a beranici, jak ho sebrali. Potom měl ještě doplňkový trest – nesměl do duchovní správy a měl zakázané okresy Liberec a Jablonec nad Nisou, kde dřív působil. Musel nastoupit civilní zaměstnání.
Nejdřív bydlel u nás doma, to už jsem byl ženatý a měl dvě děti – ve dvacetimetrové garsoniéře nás bylo pět. Potom Jaromír bydlel u nejstaršího bratra v Račiněvsi a dojížděl na kole do práce do Roudnice nad Labem. Smál jsem se, že tam počítá nudle, byl totiž zaměstnaný v nějaké jídelně, kde se lidi stravovali.
Ano, jako kaplan v Roudnici dojížděl za tamního nemocného faráře do Račiněvsi. A když farář zemřel, zažádal si o jeho místo. I rodiče se k němu mohli odstěhovat.
Doma jsme měli oltář, hrál jsem si u něj, když byli oba bratři v semináři, ale nakonec jsem se oženil, a tím to padlo.
Ve Strašnicích jsem začal hrát v roce 1953. Nyní hraju, jen když mi zdravotní stav dovolí. Když jsme se do Strašnic přistěhovali, měla tu dcera Zdislava slavný křest, a já se tak v kostele uvedl přes hudbu. Byly tu v neděli tři mše svaté a přišel za mnou pan varhaník Vacín, jestli bych nebyl ochoten vzít za něj tu sedmou. Když můj předchůdce zemřel, začal jsem hrát naplno.
Se Sborem pražských literátů jsme zpívali na Karlštejně a jeho dvě členky mi vyřídily vzkaz od patera Reinsberga, že se za ním mám zastavit. Vůbec jsem nevěděl proč. Jiří Reinsberg na mě čekal a rovnou se optal: „Nechcete být týnský regenschori?“ „Ale já nejsem varhaník. Na varhany sice hraju, ale nemám to vystudované,“ bránil jsem se. On vzal klíč, šli jsme k varhanám, nechal mě zahrát Tantum ergo a pak řekl: „Tady máte klíče, zítra je mše v půl šesté.“ Tak jsem 1. července 1964 nastoupil. Měli jsme dohodu, že to zkusíme na dva měsíce a pak si řekneme co a jak. Po dvou měsících měl ale pater Reinsberg dovolenou, tak jsme si neřekli nic a já v Týnu na tu zkoušku zůstal 51 let.
Jeho vztah k hudbě při liturgii byl intenzivnější než u jeho kolegů, byl tak vycepovaný z pražských Emauz a Říma, kde studoval. Jeho situace nebyla růžová, protože u Týna byl pod zvětšovacím sklem. Estébáci obývali byt po Kafkovi a viděli, kdo jde do kostela, měli tam zřejmě i odposlouchávací zařízení. Pater Reinsberg nebyl v těchto věcech moc sdílný, ale někdy si postěžoval: „Dneska jsem byl zase zkoušený z katolického náboženství v Bartolomějské ulici.“ To byly jistě velmi nepříjemné chvíle, on se ale se svou moudrostí a ochranou Boží ze všeho dostal. V neděli nebo o svátcích bylo u oltáře klidně sedmdesát ministrantů, ale v týdnu tam byli kněží sami. Jednou mě to naštvalo a optal jsem se chlapců, jestli někdo z nich nemůže přijít také v týdnu. Pár se jich přihlásilo, a tak jsem sepsal harmonogram, abychom měli alespoň jednoho ministranta na každý den. Když to pater Reinsberg zjistil, zakázal mi to: „Nic neorganizujte, nic si nepište a pokud možno si nic nepamatujte. Ať se nedostanete do maléru.“
Od svých ministrantských let jsem se na takové změny těšil. Bylo mi třeba proti mysli žehnat velikonoční svíci nebo oheň, když svítilo slunce, v půl sedmé ráno. Zrušila se předpostní doba – ta by ostatně letos, kdy budou Velikonoce velmi brzy, padla ještě do ledna. Změny jsem uvítal i jako hudebník. Někdo říká, že se méně zpívá, ale zpívání je naopak víc. Neříkám, že se vše povedlo, mluvilo do toho hodně lidí, ale podařilo se dost. Například žalmy: dřív to bylo velice přísné, když byla vzata antifona z žalmu, musela být z toho konkrétního, který se zpíval; dnes je to možné zaměňovat. Když jsem byl pověřen, abych sestrojil soustavu odpovědí a psalmodií pro české zpívání, doktor Matějka mi přinesl asi sto padesát odpovědí. Některé jsem hned zavrhl, protože i recitovaná věta musí mít rytmus, zvlášť když se má zhudebnit. Vynechával jsem také příliš dlouhé odpovědi. V tom jsme se neshodli s mistrem Ebenem, který říkal, že se mu krátké věty těžko zhudebňují, že má radši delší odpovědi, v tom se prý hudebně vyřádí. Já naopak zastával myšlenku, že si to lidé musí hlavně zapamatovat, a dlouhá odpověď je komplikovanější. Zůstalo jich 77.
Někdy slabá. My jsme byli ještě vedeni k čistotě starých církevních tónin. Pokládám za chybu píseň v církevní tónině harmonizovat způsobem dur-mollovým. Nedávno jsem byl na koncertě Kühnova dětského sboru v Rudolfinu a šel pak vzdát hold profesoru Chválovi, jak dodržuje hudební tradici. Složil jsem mu poklonu, co se týče frázování, jak děti umějí dýchat… On se na mě dobrácky podíval a řekl: „To už se dneska nenosí. To už poznáte jenom vy.“
BOHUSLAV KOREJS se narodil 25. 12. 1925 na Březových Horách u Příbrami. V roce 1933 se rodina přestěhovala do Prahy. Oba Bohuslavovi bratři se stali kněžími, sestra byla učitelkou. Až do roku 1977 byl Bohuslav Korejs zaměstnán v podniku Praga, teprve potom se mohl začít věnovat hudbě profesionálně. Působil v řadě pěveckých sborů, od roku 1953 hraje na varhany v kostele v Praze-Strašnicích, od roku 1964 byl regenschorim v Týnském chrámu na Staroměstském náměstí.