Vydání: 2022/4 Kolik lidí se hlásí k víře, 18.1.2022, Autor: Alena Ouředníková

Pavla: Z mé rodné obce Česká Doubravice u Manětína jsme každou neděli chodili do kostela pěšky tři kilometry tam a tři kilometry zpátky. V sedmé třídě, kdy kromě mě zavítaly do kostela jen dvě či tři spolužačky, jsem začala pochybovat, zdali to chci každý týden podstupovat. Hodně mě tehdy posiloval manětínský děkan P. František Wonka.
V patnácti letech jsem přišla do Plzně na střední školu a hned jsem hledala nejbližší kostel. Nejprve to byl redemptoristický na Chodském náměstí, pak s ohledem na místo mého podnájmu kostel sv. Bartoloměje, dnešní katedrála. A tam jsem znovu poznávala, že cesta, po které jdu, není špatná.
Karel: Jsem rodilý Plzeňák. Když mi bylo dva a půl roku, zemřel mi otec a dál mě vychovávala maminka a sestra. Hodně nás podporovali františkáni – jak duchovně, tak hmotně. V pubertě jsem chodil do kostela, ale tak nějak pasivně, odrazovala mě tehdy obvyklá představa Boha hlídajícího a trestajícího. Pak jsem byl na vojně v Nepomuku a první neděli po návratu domů jsem šel na mši. Děvčata mě čapla do průvodu s obětními dary a posléze jsem byl pozván na odpolední čaje do Měšťanské besedy. Tam jsem se seznámil s Pavlou.
K: Ona mě tam vyslala maminka, ale nevěděla, co způsobí. Čekala, že si mě po návratu z vojny užije, a já jsem se hned zamiloval.
P: Někdo v kostele řekl, že přijde z vojny mladík, abychom mu pomohli zapojit se. Zahlídla jsem ho a říkala si: jé, to je zajíček. On je totiž o půl roku mladší než já. Zašla jsem do té Besedy nakouknout z balkónu…
K: Kamarád mě upozornil, že přišla nějaká Pavla, tak jsem se šel podívat. Chodili jsme pak celou noc po náměstí a já už byl rozhodnutý…
P: Byli jsme sledovaní StB v kostele i před kostelem, nemohli jsme volně mluvit. Jednou nás takhle po mši míjel na chodníku P. Richard Scheuch a nenápadně utrousil: „Jestli chcete, přijďte v pátek do evangelického kostela v Němejcově ulici, taky tam budu.“ Díky evangelickému faráři Jiřímu Pumrovi jsem se seznámila nejprve se žalmy, poté s dalšími biblickými texty. Tam a v Korandově sboru se konaly přednášky a další akce, kde k nám Boží slovo promlouvalo. Spolupráce křesťanských církví v Plzni nabyla pak na síle po vzniku diecéze a je živá dodnes.
K: Bylo jich méně než katolíků, komunisti z nich asi necítili takové nebezpečí. Evangeličtí faráři byli podle nich více spoutaní, protože měli rodiny. Katoličtí duchovní se mohli víc věnovat mládeži a dalším aktivitám. A toho se báli.
K: Založili jsme rytmickou hudební skupinu Angelos, která vnášela do bohoslužeb v celém kraji hudbu srozumitelnou zejména mladým lidem. O tři roky později ovšem přišel tvrdý normalizační zákaz.
K: Brali jsme se 31. ledna 1969 na svátek sv. Jana Boska. Netušil jsem, že strávím značnou část života prací pro salesiány, jejichž je patronem, a že jeden z mých synů bude salesiánem.
P: Dcera Karla se narodila v prosinci téhož roku, za rok a půl po ní přišel Pavel. Následně jsem si prošla smutnou zkušeností dvou samovolných potratů a až v roce 1976 jsme se dočkali Ondřeje a po něm Marka.

Pavla Ženíšková (nar. 4. 12. 1945) vystudovala Střední ekonomickou školu v Plzni, do roku 1983 pracovala v účtárně Pozemních staveb, poté na sekretariátu ARO Fakultní nemocnice v Plzni. Od roku 1994 působila jako pastorační asistentka plzeňského arciděkanství. Od odchodu do důchodu v roce 2010 se zapojuje jako dobrovolnice v pastorační péči o nemocné. S manželem Karlem vychovali čtyři děti.
Karel Ženíšek (nar. 2. 7. 1946) vystudoval Střední průmyslovou školu elektrotechnickou v Plzni, 25 let pracoval jako technolog ve Škodovce. Roku 1992 se stal zaměstnancem Salesiánského střediska mládeže v Plzni–Lobzích, kde pracoval především jako fundraiser a PR manažer, pro středisko pracuje částečně i nyní jako důchodce. Léta působil jako vedoucí skautského střediska YCHTYS.
Biskup Tomáš Holub udělil loni manželům Ženíškovým vyznamenání za rozvoj církve a společnosti na území plzeňské diecéze.