26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Navzdory americkému individualismu žijeme společně

29. 6. 2011

|
Tisk
|

Vydání: 2011/27 Cyrilometodějské dvojčíslo, 29.6.2011

V rámci letošního velehradského koncertu Večer lidí dobré vůle vystoupí i vzácný host – John Michael Talbot. Tento americký zpěvák, kytarista a skladatel je považován za jednoho ze zakladatelů moderní křesťanské hudby a řada jeho písní zdomácněla. Jak jejich originální verze doma v USA, tak i verze s českými texty u nás

Vyrůstal jste ve věřící rodině?

Matka byla metodistka, otec presbyterián. Pocházím z dlouhé linie metodistů, kteří zakládali kostely ve východní Oklahomě a západním Arkansasu. Jednou, to už jsem přijal katolickou víru, mi moje babička řekla: „Johnny, teď když ses stal katolíkem, jsi lepší metodista než kdykoli předtím!“  

Patříte ke generaci, kterou v USA v 60. letech silně oslovilo hnutí hippies. Jak na vás hnutí „dětí květin“ působilo? A patřil jste k nim?

Ano. Bylo to dobré i špatné zároveň. Všechny otázky, které jsme kladli, byly správné, ale přicházeli jsme s mnoha nesprávnými odpověďmi. Naše Ježíšovo hnutí z přelomu 60. a 70. let bylo pokusem zachovat původní ideály hippie a nalézt odpovědi v Ježíši Kristu. Později se toto hnutí dostalo na nesprávnou cestu a bylo pohlceno jinými, která fungují dodnes.  

Na začátku 70. let jste začínal s rockem. Proč jste s tímto druhem muziky skončil?

Měl jsem mnoho oblíbených umělců – Beatles, Jimi Hendrix, Eric Clapton – ale vycházel jsem z folkové hudby. S kapelou Mason Proffit jsem nahrál pět alb. Měli jsme možnost sdílet pódia, šatny i mejdany se všemi celebritami tehdejší doby. Mysleli jsme si, že chceme být jako oni. Ale velmi brzy jsem zjistil, že všichni, kterým jsem se chtěl podobat, byli v podstatě nespokojení a nešťastní. Viděl jsem jednu rockovou ikonu za druhou plakat; chodili po večírcích, protože jejich životy byly prázdné a marné. Právě v té době jsem začal své duchovní hledání. Věděl jsem, že musí existovat něco víc. To mě přivedlo k mému obrácení ke Kristu a k tomu, že jsem se stal katolíkem a založil komunitu The Brothers and Sisters of Charity (Bratři a sestry milosrdné lásky) v poustevně Little Portion Hermitage.  

Co vás vedlo k založení takové komunity?

Přišel jsem do katolické církve trojími dveřmi. První byly patristické, druhé františkánské, třetí řeholní. Nová komunita, kterou jsem pomáhal zakládat, tyto tři vrstvy spojuje. Nazýváme se „integrovaný klášter“.

Založil jste klášter přímo „na zelené louce“, nyní v něm žijete spolu se čtyřiceti spolubratry. Čím je vaše komunita tak zvláštní?

Nejsem žádný jasnovidec, ale na počátku mého poslání mi Bůh nějaká vidění skutečně dal. Některá z nich byla osobní a jiná se týkala mé misie. V jednom z nich jsem spatřil skvělé společenství, v němž žili lidé všech stavů v klášteře – celibátníci, svobodní i rodiny. The Brothers and Sisters of Charity je komunita, která z této vize vyrůstala a stále se z ní rozvíjí. Říkáme, že Ježíš je náš zakladatel, Písmo svaté je náš řád a láska je náš nejvyšší zákon provázený pravdou, která k nám přichází skrze církev. Největším projevem základního charizmatu lásky je pro mě sjednocení. Do našeho řeholního života proto začleňujeme řeholníky a řeholnice žijící v celibátu i svobodné laiky, kteří se mohou vdát nebo oženit. Lidé se často ptají, jak se žije v klášteře dětem. Zjistili jsme, že děti mají přirozenou schopnost vnímat Boha a Boží věci. Máme také tzv. „domestiky“, kteří žijí ve vlastních domovech, mají civilní zaměstnání a posílají své děti do katolických nebo veřejných škol. Tyto členy máme ve všech částech USA i v několika zemích po celém světě.  

Jaký vztah mají Američané k církevním společenstvím?

Sociologická situace ve Spojených státech je docela jiná než v Evropě. Američané jsou spíše drsní individualisté. Stát je naprosto minimální, aby tak byly chráněny osobní svobody. Následkem toho má i náboženství tendenci udržovat struktury společenství a jejich projevy na naprostém minimu. To s sebou samozřejmě nese pozitiva i negativa.  

Prý si větší část potravin, které zkonzumujete, vypěstujete sami. Co vás k tomu vede? Ekologické cítění, či nedůvěra k trhu?

Původní vize našeho společenství byla žít v harmonii jeden s druhým a se vším stvořeným. Nechceme zůstávat jen u teorie, a proto si sami pěstujeme většinu jídla. A jelikož žijeme v oblasti, kde se vyrábí nejvíce drůbežího masa v USA, máme také drůbežárnu s volnou pastvou. Snažíme se dělat to, co považujeme v naší lokalitě za přirozené.  

Prý jste jediná komunita tohoto druhu v USA, která získala od katolické církve kanonický status. Bylo těžké získat v církvi tuto důvěru?

Naše zkušenost je taková, že pokud žijeme evangelium radikálně, ale ne fanaticky, pokorně a v jednotě s celou katolickou církví, jsou biskupové k našemu společenství poměrně vstřícní. Myslím si, že skutečný klíč je v tom, nenechat se unést od radikalismu k fanatismu, od důvěry k pýše. To ale neznamená, že získat kanonický status bylo snadné. Zakladatelé nové komunity se musí obeznámit nejen se správnou teologií, ale i se správným porozuměním tomu, kam v kanonickém právu jejich komunita spadá. Od začátku do konce nám trvalo zhruba pět let, než jsme získali první kanonický status.    

Často vystupujete v hábitu, který připomíná oblečení členů nějaké řeholní komunity. Je to vaše hudební stylizace, nebo je to součást spirituality, kterou žijete?

Ten hábit, který nosím, když vystupuji, je hábit naší komunity. Nosím ho téměř stále – v klášteře i při službě. Moje hudba vychází z mého životního stylu a nelze ji od něj oddělit. A je ovlivněna veškerou hudební tvorbou: od nejranějších chorálů až k hudbě soudobé.  

Jak byste charakterizoval vývoj svého hudebního stylu během těch desetiletí, kdy hrajete a vystupujete?

Dělám meditativní duchovní hudbu, která je založená na meditaci a kontemplaci. Z nich vychází, a proto nezapadá snadno do již existujících kategorií soudobé křesťanské hudby. Ačkoli jsem byl považován za jednoho ze zakladatelů této hudby, můj život i tvorba přerostly hudební vyjádření svého stylu. I když mnohé z mé hudby lze použít při liturgii, nepovažuji se ani za výhradně liturgického hudebníka.  

Ve svých textech nacházíte často inspiraci v biblických příbězích a žalmech. Kde hledáte inspiraci v hudební složce?

Snažím se vnímat všechna náboženství z křesťanského základu, všechny projevy křesťanství z katolického základu a všechny projevy řeholního života z františkánského základu. Ale nejsem františkán. Zatímco většina mých textů vychází z biblických a tradičních katolických textů, v hudební složce se snažím integrovat nejrůznější vlivy a styly. Věřím, že jejich propojením mohou vzniknout nové a krásné věci.  

Jak byste reagoval na kritickou námitku, že vaše písně ve spojení s videoklipy jsou až moc líbivé, sladké? Nebo je to jenom otázka jiné kultury a vkusu?

Právě taková tišší hudba se v Americe líbí širšímu publiku. Snad je to proto, že je náš životní styl tak bláznivý a stresující. Předpokládal bych, že podobně to platí i v České republice. Jak jsem řekl, patřil jsem k zakladatelům soudobé křesťanské hudby, která se snažila přinést rockovou hudbu do kostelů, aby se tak dostala k mladým. Později jsem ve svém hudebním vkusu dozrál, vypiloval jsem ho a rozšířil – stejně jako svůj duchovní život. To je jedna z krás katolické církve. Je to široká a bohatá spiritualita, která může zahrnout mladé i staré, začátečníky i ty, kteří jsou zkušenější. V integraci různých hudebních stylů pokračuji dodnes. V posledních desetiletích jsem se vrátil ke klasičtějšímu rockovému zvuku ve dvou projektech, jinak se pohybuji od mohutně znějících hymnů po intimní písně. Doufám, že si má hudba zachová jednoduchost, aniž se stane zjednodušující.  

V Česku jste byl zejména v devadesátých letech mezi mladými hodně populární a některé vaše písně s českými texty tady zdomácněly. Stává se vám to i doma v Americe, nebo je tam v tomto směru příliš velká konkurence?

Poté co jsem začal hrát „katolickou hudbu“, mě najednou poslouchaly miliony lidí. Jedno období jsem byl u společnosti, která vydávala mé skladby, považován za nejprodávanějšího mužského gospelového umělce. Některé mé písně se staly notoricky známé ve všech amerických kostelích – spousta lidí je poslouchala od dětství a stále je poslouchá. Bylo pro mě ctí, že se ty písně staly určitým standardem v hudebním repertoáru církve i u lidí doma v soukromí.  

Víte něco bližšího o místě, kam přijíždíte? Zaujalo vás něco na Velehradě či na spolupatronech Evropy – sv. Cyrilu a Metoději?

Nic konkrétního, kromě toho, že tyto světce velmi miluji. Jan Pavel II. řekl, že církev je tělo Kristovo a má východní i západní plíci. Řekl však také, že jsme dosud dýchali prakticky jen z té západní plíce. Svatí Cyril a Metoděj představují posun k východní plíci katolické spirituality. Moje spiritualita a hudba se záměrně snaží integrovat jak Západ, tak Východ. Jsem nadšený z toho, že jedu do vaší země.  

Co pociťujete jako Američan, když se ocitnete na takto starobylých místech, která jsou spojena s počátky křesťanství?

Jsem upřímně ohromen! Skoro všechno ve Spojených státech pochází nejpozději z 16. století. Naše kultura původních amerických obyvatel sahá mnohem dále, ale křesťanský vliv začal až s františkánskými a jezuitskými misionáři. Když cestuji do oblasti, která může sledovat církevní kořeny až k počátkům křesťanství, inspiruje mě to a cítím se duchovně zakotven takovým způsobem, který neumím slovy vyjádřit.  

Máte nějaké oblíbené poutních místo, které navštěvujete?

Moje oblíbená místa se nacházejí ve Svaté zemi, v Římě, v Assisi a v různých starých klášterech. Díky návštěvě Medžugorie jsme si ale v komunitě uvědomili, že plnost Krista a církve musíme nacházet především všude tam, kde zrovna jsme. A to je pro mě jedním z hlavních významů toho, být katolíkem.  

Proslýchá se, že máte osobní vztah ke svatému Janu Nepomuku Neumannovi, biskupu z Filadelfie a rodáku z českých Prachatic. Čím vás tato postava oslovuje?

Svatý Jan Nepomuk Neumann je považován za jednoho z největších světců Ameriky. Navštívil jsem kapli ve Filadelfii, která je mu zasvěcená a kde se o něm dozvíte mnoho informací. A oslovily mě dvě věci: drobnost jeho postavy a velikost jeho duchovního charakteru. Byl to velký člověk, který měl odvahu vzít na sebe úlohu biskupa diecéze, jež sahala až do americké divočiny, a na koni tou divočinou cestovat. Říká se, že Neumann byl tak malý, že nemohl vysednout na koně bez pomoci stoličky. Přesto vykonal tak velké věci. Svatý Jan Nepomuk Neumann je inspirací pro nás pro všechny, jak v České republice, tak ve Spojených státech, abychom pro Ježíše Krista a katolickou církev ve všech částech světa vykonali stejně veliké věci jako on.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou