Narodili jsme se, a už nezemřeme
Vydání: 2017/35 Pietro Parolin jednal v Rusku, 29.8.2017, Autor: Alena Scheinostová
Na Celostátní setkání mládeže do Olomouce přicestoval Ital ENRICO PETRILLO, aby sdílel svůj příběh. S manželkou Chiarou pochovali dvě děti, které se jim narodily s těžkými postiženími. Rok po narození třetího, zdravého potomka Chiara zemřela na rakovinu. Přesto jde o příběh lásky, naděje a hluboké radosti z blízkosti Pána, který bude možná časem završen prohlášením Chiary za blahoslavenou.
Enrico Petrillo byl v Olomouci hlavním hostem Celostátního setkání mládeže. Snímek Dominik David/Člověk a víra
Se svým svědectvím cestujete po světě a stále znovu se přitom díváte na videa z Chiařina života a umírání. Jaké to pro vás je, neustále oživovat vzpomínky?
Je to bolestné. Ale zároveň si tak neustále připomínám i všechno krásné, co jsme spolu prožili a kolik milostí jsme dostali. Pro mě i pro ty, kdo mě poslouchají, se pak Chiařin příběh stává odraznou deskou, která jinak a nově nasvěcuje i naše životy.
Při prvním i druhém těhotenství jste si záhy vyslechli závažnou diagnózu, přesto jste se rozhodli děti donosit. Napadá mě, co všechno by si asi musela vaše žena vyslechnout a jakému tlaku by musela čelit v České republice.
Ale to bylo u nás to samé, museli jsme se s lékaři stále dohadovat, pořád dokola nám doporučovali potrat. Potkali jsme naštěstí ale i takové, kteří nás podpořili. Naše první dcera, Maria Grazia Letizia, měla zdeformovanou lebku, chyběl jí mozek. Zemřela po přijetí křtu asi půl hodiny po porodu. Podruhé Chiara otěhotněla pár měsíců poté a tento náš syn, Davide Giovanni, neměl nohy a trpěl deformací některých vnitřních orgánů. Také on se narodil pro nebe pár minut po porodu. Jenže když Bůh stvořil život pro věčnost, kdo jsme my, abychom mu řekli „ne“?
Naší nejbližší kamarádkou se v průběhu času stala Chiařina gynekoložka. Seznámili jsme se s ní původně úplně oklikou, zásahem Prozřetelnosti. Kupovali jsme dům a ona ten svůj prodávala. A i když nám ho nakonec neprodala, stali jsme se přáteli. Je věřící a otevřela nám mnoho dveří, které by jinak zůstaly zavřené.
Netajíte se tím, že vás vaše dvojí rozhodnutí donosit postižené děti připravilo o řadu přátel. S nepochopením jste se setkali i mezi vašimi příbuznými. Způsobila vaše situace někdy rozkol také mezi vámi dvěma?
Ne. Pokládám za velkou milost, ba za zázrak, že jsme se v tom dívali stejným směrem, byli jsme na stejné cestě. Nikdy jsme si ani jeden nepoložili otázku, jestli se vůči našim dětem nerozhodnout jinak. Taková volba před námi zkrátka nestála. Vzpomínám si jen na jeden okamžik nejistoty, a to tehdy, když Chiara už věděla, jak vážně je nemocná, a byla potřetí těhotná. Čekala Francesca. Tehdy se mě zeptala: „Enrico, a co ty? Na které straně stojíš?“
Víte, já jsem nechtěl být vdovec. Chtěl jsem, aby se Francesco narodil, ale aby měl i svoji maminku. Takže jsem byl nakloněný variantě, kterou navrhovali lékaři: aby se Francesco narodil dřív, a Chiara tak dostala dřív možnost se léčit. To zní logicky, ne? Ale Chiara s tím nesouhlasila. Nechtěla Francesca vystavit žádnému riziku. A měla pravdu, což jsem pochopil později. Když dá Bůh nějaký kříž tobě, není spravedlivé, abys ho postrčil někomu jinému. A i kdybychom souhlasili, aby se Francesco narodil dřív, kde je psáno, že by se Chiara uzdravila a syn zůstal živý a zdravý? Možná bych teď neměl ani Chiaru, ani Francesca.
Více v rozhovoru, který lze nalézt v aktuálním vydání Katolického týdeníku, který je k mání elektronicky na www.katyd.cz/predplatne v řadě kostelů a ve vybraných novinových stáncích a knihkupectvích.
ALENA SCHEINOSTOVÁ
