26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Na zabouchnuté dveře se musí zaklepat znovu

19. 2. 2008

|
Tisk
|

Vydání: 2008/8 Únor 1948, 19.2.2008, Autor: Karolína Peroutková

Je drobná, malá a neustále se usmívá. Ve svém životě pomohla spoustě lidem, je vzorem vytrvalosti, důvěry v Boží pomoc a životního optimismu. Přesto byla veřejnosti téměř neznámá. To se však změnilo, když v listopadu minulého roku byla za svou činnost významně oceněna.

Koncem roku 2007 jste od prezidenta obdržela Medaili Za zásluhy o stát v oblasti výchovy. Kde ji dnes máte? Visí na čestném místě, nebo je ukrytá někde v šupleti?

Schovala jsem ji do skříně, nemám ji vystavenou někde na očích. Není to přece moje ocenění, oceněná byla činnost celé Kongregace sv. Karla Boromejského a její nadace Dobré dílo. Bez nich bych nedělala nic... Nechci tím říct, že bych snad oceněním pohrdala, to vůbec ne, ale dívat se na to každý den? V pokoji mám vystavený leda tak kříž.

Dostalo se vám během života jiné pocty za vaši práci, které si ceníte více než této medaile?
Snad nejvíc mě potěšily gratulace. Bylo jich nejvíc od prostých lidí, kteří mě znají skrz nadaci, nebo kterým jsem pomáhala při povodních, ti dodnes měli moje telefonní číslo. Tahle přání mě potěšila vlastně úplně nejvíc. I lidé, kteří si mě ještě pamatují z moravských Svatobořic, kde jsem vyrůstala, mi napsali dopis, že mají radost spolu se mnou, a tamní kněz P. Měchura z Mistřína (pod který spadá svatobořická farnost) psal: „Sestro, když jsem uslyšel v televizi vaše jméno, v tu ránu jsem letěl k telefonu a volal do Svatobořic: „Dívejte se, je tam Boltnarová!“ Bylo to naprosto upřímné, nic hraného, moc mě to potěšilo.

Nadace vaší kongregace Dobré dílo funguje již 15. rokem. Co se vám za tu dobu podařilo vybudovat?
Podařilo se to, že stále dobře fungujeme, dokázali jsme pomoci hodně lidem a organizacím. Daří se i to, že se nám spolu v nadaci dobře pracuje, vzájemně si pomáháme, těší nás, co děláme. Jsme dobrý spolek, to musím skutečně říci. Nikdo nehledí na čas a pracujeme zcela zdarma.
Nadaci založila naše kongregace proto, abychom podporovali provoz jejích sociálních a zdravotních zařízení. (Domov důchodců v Moravských Budějovicích, Léčebnu dlouhodobě nemocných v Praze-Řepích, nemocnici Pod Petřínem). Avšak pomáháme i komukoli jinému, kdo se přihlásí. Sháníme finanční prostředky, ale především konkrétní věci – nádobí, nábytek, prádlo... Ví o nás už hodně lidí, podniků – když něco vyřazují a je to ještě kvalitní, sami se přihlásí a darují nám to.

Zmínila jste pražskou Nemocnici Milosrdných sester sv. Karla Boromejského, která byla v minulém roce oceněna jako druhá nejlepší nemocnice v Česku v anketě Nemocnice očima pacientů (v roce 2006 byla dokonce první). V čem je pro vaše pacienty tak dobrá?
Zřizovatelem nemocnice je kongregace. V nemocnici vedle odborné péče je snaha klást důraz na přístup k pacientovi, to je nejdůležitější. Na úctě k lidem záleží víc než na materiálním vybavení nemocnice.
Mám k tomu příhodu z let minulých: za hluboké totality jsem pracovala v domově důchodců, do něhož chtěl jeden nejmenovaný politik umístit svého tatínka. Ale jen na krátkou dobu, než se uvolní místo „na lepším“. Přijali jsme jej jako každého jiného, bez zvláštních výhod. Po nějaké době si jej syn odvezl. Krátce nato jsme ale od starého pána dostali dopis: „Teď si tyhle věci zařizuji sám. Nemáte tu moji postel ještě prázdnou? Rád bych se vrátil.“ Moc nás to tehdy potěšilo. Přitom – žádný luxus, fungovali jsme jako obyčejný domov důchodců.

Jak je možné držet laťku takového přístupu zdravotníků v podmínkách nelehké práce, malého finančního ohodnocení?
Snažíme se spolu s našimi civilními zaměstnanci dívat se na pacienty jako na lidi, ne jako na čísla, mnozí chápou svou práci jako poslání. Bez nich by nemocnice nebyla tak úspěšná, sami bychom to nezvládli, boromejek je málo. Za naše zaměstnance jsme Pánu Bohu vděční, jsou to lidé, kteří mají opravdový vztah k člověku. Nejsou třeba ani věřící, ale to nevadí, vždycky říkám: Nejvíc záleží na tom, jestli člověk chce dobro nebo ne, pak je až podstatné, jestli je Petr nebo Pavel, věřící nebo nevěřící...

Nemáte žádné ekonomické vzdělání, přesto jste v kongregaci dlouhodobě plnila funkci ekonomky, také v nadaci, která za dobu své existence poskytla finanční příspěvky ve výši téměř 40 milionů korun, působíte ve vůdčích pozicích. Co je při shánění prostředků – obecně podpory pro dobrou věc – nejdůležitější?
Nenechat se odradit. Ne všude má člověk hned dveře otevřené. Kolikrát jsem byla na různých ministerstvech prosit za různé věci, jeden ministr mi řekl ano, a než to stihl podepsat, byl chudák pryč, druhý už pro to pochopení neměl...

Jak se otvírají zabouchnuté dveře?
Za chvíli se na ně musí klepat znovu.

Jaké konkrétní věci v rámci nadace máte kupříkladu na starosti dnes?
Před chvílí mi volala jedna neznámá slepá dívenka, že potřebuje pomoct se stěhováním. Ani nevím, jak se o mně dozvěděla, říkala: „Bojím se vpustit někoho cizího do bytu, když nevidím, co vezou.“ Tak k ní pošlu svoje stěhováky, ti už jsou vychovaní.

Teď jsem byla 14 dnů nemocná, tak vyřizuji zmeškané věci, je krásné, jak lidi pořád volají, dostala jsem SMS z Červeného kříže: „Můžeme už lidi posílat, jste zdravá?“
Dělám tuhle práci strašně ráda, je pro mě obrovskou posilou, když vidím, že někomu naše činnost opravdu pomůže a on je pak šťastný... Dnes mám ještě spoustu návštěv u nejrůznějších babiček, těším se na ně.

Ke své práci stále využíváte auto, čile se s ním proháníte po pražských ulicích, ačkoli jste před nedávnem oslavila 74 let. Nebojíte se?
Proč? Prahu znám dobře.

Prý jste kdysi v mládí vyhrála – coby čerstvá držitelka řidičského průkazu – automobilové závody na zamrzlém rybníku.
To už je dávno... Na závody mě pozval fiatový klub, jezdila jsem tehdy fiatem. Nebylo to těžké – dráhu jsem si předem projela, ukázali mi, co a jak, pak se mávlo praporkem a už se jelo. Můžu říct, že od té doby vím, jak řídit auto na kluzké vozovce, nebojím se smyků.

Do kláštera jste se rozhodla vstoupit ve svých 14 letech. Není lepší, když k takovému rozhodnutí člověk dospěje po určité zralosti, ve vyšším věku?
Tehdejší dobu ale nelze srovnávat s tou dnešní! Naše dětství bylo jiné, doma byla spousta práce, měli jsme víc sourozenců... Byli jsme víc dospělejší, samostatnější.

Vůbec bych se proto neodvážila hodnotit dnešní mladou generaci, je úplně jiná, s odlišnými názory, postoji.
Ne ale špatnými, mladí lidé mnohdy ani netuší, v čem se mýlí – a musí na to přijít jedině sami, sami si musí některé věci vyzkoušet. Mnoho jich dnes hledá smysl života, Pána Boha – a ani nevědí, že ho hledají. Touží prostě po nějaké kotvě svého života. Když se jim to nedaří najít, jsou třeba nešťastní, smutní – a tady teprve jim musíme podat pomocnou ruku, ale s trpělivostí, nemůžeme pomáhat zbrkle, nemůžeme chtít: Zítra už to musíš pochopit...

Přesto, co říkáte na názor, že dnešní mladí lidé jsou váhaví, z vážných rozhodnutí mají obavy, utíkají před nimi. Není to spíše projev jejich odpovědnosti?
Řekla bych, že obojí. Ono to spolu také souvisí, mladí neví, do čeho jdou, tak nechtějí dělat rozhodnutí ukvapeně.
Ale myslím, že je to také projevem dnešní krize rodiny – my byli vychovávaní sice chudě, ale zodpovědně, člověk věděl, kam patří, kde je jeho doma. Kdežto dnes na výchovu dětí nemají rodiče leckdy ani čas, nedají jim pevnost, jakou jsme měli my. Děti jsou více samy, pobíhají po ulicích s klíčkem na krku...

Zpět k vašemu mládí. Pro svůj nízký věk jste nebyla do řádu hned přijata, jako velmi mladá čekatelka jste v 50. letech byla důležitou spojkou podzemní církve. Neměla jste někdy nahnáno? Před zraky příslušníků StB jste dokázala ukrýt leccos...
Ne, to je zvláštní, ani když jsem chodila do Pardubic do vězení nebo do Želiva, nikdy jsem neměla strach, byla to asi moje taková povaha. Zprávy jsem měla vždy dobře schované, někdy zašité v oblečení...

Stejná odvaha, s jakou jste kdysi vyjela s minimálními zkušenostmi na zamrzlý rybník?
Tak asi. Nedala jsem se. Vzpomínám si, že jednou jsem se v pardubické věznici opozdila s návštěvou a už mě nechtěli pustit dál. Říkala jsem: „Chci za tetičkou,“ oni namítali, že už se nesmí, a já pořád: „Ne, já tam chci.“ Zazvonila jsem na obsluze a rozbrečela jsem se tam, v brekotu jsem pořád opakovala: „Chci vidět tetičku, chci vidět tetičku.“ Tak jim nic jiného nezbylo, než mě k „tetičce“ – tehdy matce Bohumile – opravdu pustit.

Noviciát jste zase strávila v Podlesí, v torzu bývalého zámečku, kde jste později vybudovaly objekt pro mentálně postižené děti. Jak vzpomínáte na tuto dobu?
Skládala jsem zde první, tajné sliby. Podlesí byl bývalý zámeček uprostřed polí, obklopený velkou zahradou, parkem a lesíkem. Před námi v něm po dlouhou dobu bydlely jen slepice, takže objekt byl zcela vysídlený, měl jedny dveře, zahrada byla zarostlá... Noviciátní hodiny jsme odseděly na pytlích na holé zemi, bez židlí. Ale byly jsme mladé, nic jsme si z toho nedělaly, začaly jsme všechno pomalu uklízet, znovu budovat.

Vaše ocenění se týkalo oblasti výchovy, vychovávat mladé lidi jste přitom začala právě v této době, navíc tajně...
Měla jsem na starosti mladé holky (vesměs naše příbuzné), které k nám přijely o prázdninách pomáhat v našich sociálních zařízeních. Pro ně jsme připravovaly nejrůznější duchovní cvičení, všechno probíhalo samozřejmě pod utajením. Svážela jsem je z míst, kde pracovaly, bylo to dobrodružné, aby nikdo nic neviděl, byly schované v kufru auta. Já, coby řidička, a sestra Eucharistika – moje častá spolujezdkyně, jsme ještě měnily během cesty podobu, převlékaly jsme se v lese do civilního, měly jsme tam takovou schovávačku. Byly jsme tak hezky partyzánsky vycvičené, to nás komunismus dokázal naučit...
Je pravda, že pod rukama nám takhle prošla spousta dívek (hodně z nich se pak rozhodlo pro duchovní povolání), které poznaly řeholní život, Pána Boha, a tím, jak u nás pomáhaly v domovech důchodců, naučily se i úctě k člověku, ke starým lidem.

Stále se usmíváte. Co vám pomáhalo k tomu, přežít takhle s úsměvem všechny „partyzánské“ věci, které vás v životě potkaly?
Pána Boha mám pořád u sebe. Žiju s ním, i s Matičkou Boží jsem pořád. Když třeba něco hledám v kanceláři, tak kolegyně z nadace říká: „To má zas Matička Boží práci, zase něco hledáme...“
Připravila KAROLÍNA PEROUTKOVÁ



S. M. GORETTI BOLTNAROVÁ SCB (*1934), místopředsedkyně Nadace Dobré dílo sester sv. Karla Boromejského. Působila v nejrůznějších charitních domovech kongregace, svým příkladem práce formovala mnoho lidí. Za svou činnost byla oceněna prezidentem ČR Medailí Za zásluhy o stát v oblasti výchovy.


Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou