Na Wawelu bije srdce Polska
Vydání: 2013/11 Kardinálové volí papeže, 13.3.2013, Autor: Jaroslav Šubrt
Do Prahy přijel na diskusi o současné funkci a postavení katedrál. První otázka krakovskému arcibiskupovi kardinálu STANISŁAWU DZIWISZOVI byla tedy daná.
Vstoupí-li člověk do katedrály v Praze, Krakově nebo Paříži, potká tam během dne většinou jen turistické výpravy. Co by se podle vás dalo dělat, aby se nezměnily v pouhá muzea, ale dál zůstávaly místy, která žijí modlitbami místních věřících?
Uvedu příklad Říma – baziliku svatého Petra. Papeže Jana Pavla II. velice trápilo, že i tato bazilika se postupně mění v muzeum. Z toho důvodu byla vyčleněna jedna velká kaple, kde je celodenní eucharistická adorace a kde se lidé modlí, kde se slouží mše svaté – je to místo, které je ohrazeno a kam mohou vstupovat lidé, kteří se bohoslužby účastní a kde mají i příležitost ke svaté zpovědi. A stejné je to i v naší katedrále. V tzv. Báthoryho kapli je stálý výstav Nejsvětější svátosti, lidé tam nechodí za účelem prohlídky, nýbrž aby se tam modlili. V každém kostele, nejenom v katedrálách, je absolutně nutné, aby tam taková místa kultu existovala. Kostel se nemůže stát pouhým objektem určeným k turistickým prohlídkám.
V krakovské arcidiecézi byl nedávno zahájen pastorační program nové evangelizace. Jak se na tom podílí vaše katedrála? Konají se speciální setkání, bohoslužebná shromáždění?
Ano, například návštěva některých krakovských kostelů je spojena s odpustky. Katedrály samozřejmě také. Náš program nové evangelizace dále souvisí s padesátým výročím zahájení Druhého vatikánského koncilu a Rokem víry. Vracíme se k Písmu, koncilovým dokumentům, ale hlavně ke katechismu, poněvadž ten je jakýmsi kompendiem učení koncilu. Takže začínáme (a to nejenom v katedrále) četbou katechismu s komentářem. Alespoň jednou týdně se čte některá jeho část. Mezi lidmi – rovněž mladými – je o to nebývalý zájem. To je velmi dobrý způsob, jak víru intelektuálně prohloubit, ale součástmi nové evangelizace jsou i mše svatá, adorace, modlitba a setkání mimo kostel, aby se mezi věřícími vytvořila lidsky vřelá atmosféra.
Pokud byste měl co nejstručněji charakterizovat význam katedrály na krakovském Wawelu, co byste především zdůraznil?
V první řadě, že wawelská bazilika má charakter obecně polský. Není to tedy pouze katedrála krakovské arcidiecéze, nýbrž v jistém smyslu skutečná svatyně celého polského národa. Tam je totiž uchována historická paměť Polska, a to jak duchovní, náboženská a církevní, tak světská, národní a státní. A právě tím se liší od katedrál ostatních diecézí.
Přibližte tu duchovní a náboženskou dimenzi krakovské katedrály.
Na Wawelu máme hrob jednoho z hlavních patronů Polska svatého Stanislava ze Szczepanowa stejně jako hrob svaté Hedviky. Podobně nelze pominout, že katedrála získala ještě větší význam po volbě krakovského arcibiskupa na Petrův stolec. To se ovšem týká historie čistě polské, jenže Wawel má ještě starší historii, dokonce spojenou s českými Přemyslovci. Podle všeho ještě před Měškovým křtem Polska se na území Krakovska šířila katolická víra z Čech společně s kultem svatého Václava. Úplně původní románská katedrála, která později byla přestavěna v gotickém a částečně i barokním slohu, byla zasvěcena svatému Václavu. Svatý Stanislav jeho kult během staletí možná trochu upozadil, ale svatý Václav zůstává dodnes jedním ze dvou hlavních patronů katedrály a svůj vliv nikterak neztrácí. Vždyť například na svátek svatého Václava 28. září 1958 přijal na Wawelu z rukou tehdejšího arcibiskupa Eugeniusze Baziaka biskupské svěcení právě Karol Wojtyła, pozdější papež Jan Pavel II.
A její význam pro polský národ a jeho dějiny?
Stačí sestoupit do podzemí, kde jsou panovnické hroby, hroby našich národních hrdinů a bardů, kde je zaznamenána historická paměť národa. V souvislosti s tím často opakuji, že Wawel má docela jiný charakter než například Čenstochová nebo jiná známá místa náboženského kultu v Polsku. Naše katedrála je významným symbolem jednoty národa – když bylo Polsko na více než sto let připraveno o svou státnost, právě tady žila idea nerozděleného Polska, tady byla idea jeho znovuvzkříšení stále živá. Takže k tomuto místu všichni Poláci po celá staletí s úctou upírají svůj zrak. Ostatně lidem, kteří přijíždějí do Polska, říkám, že pokud nenavštívili Krakov, nikdy v Polsku pořádně nebyli.
A ještě něco: V nejdůležitějších okamžicích polských dějin, například při volbě papeže nebo při jiných důležitých příležitostech, v jedné z věží katedrály odbíjí největší zvon Zikmund, ale neodbíjel – i když si to polští soudruzi velmi přáli – když zemřel Stalin. To byl také projev polského vlastenectví.
Připomněl jste význam krakovské katedrály v době, kdy samostatné Polsko neexistovalo. Podobné to bylo během hitlerovské okupace, stejné to bylo i v době vyhlášení výjimečného stavu v roce 1981. Vždy se zdůrazňovalo, že tam se Poláci cítili jako svobodní lidé.
Ano. A přestože v době druhé světové války se Němci snažili katedrálu uzavřít a zakázat v ní veškerou bohoslužebnou činnost, vždy tam někdo z kněží fungoval. Snaha kontrolovat katedrálu se však objevovala v každé době. Církev se tomu ale vždy bránila, poněvadž pokud se katedrála dostane mimo pravomoc biskupa nebo diecéze, přestane být prostorem oteřeným každému, kdo v ní hledá útočiště.
Pro Jana Pavla II. ještě coby krakovského biskupa byla zdejší katedrála místem, kde nejen dozrával jako člověk a křesťan, ale i místem, kde si vždy intenzivněji uvědomoval svou polskou identitu.
On byl především člověk nesmírně umělecky vnímavý. Když se stal krakovským biskupem, začal se s katedrálou detailně seznamovat. Přecházel z jedné kaple do druhé, snažil se luštit ty epitafy, chtěl o ní všechno vědět. Po své volbě napsal, že v katedrále tluče srdce Polska a že tam bije i jeho srdce.
Prostředí katedrály na člověka dodnes nesmírně působí. Mladí lidé, kteří do katedrály přicházejí, se tak vlastně učí historii svého národa…
Protože o vlastní historii čtou většinou jen v knížkách, ale když přicházejí do katedrály, mohou se dotknout hrobu toho či onoho panovníka nebo toho či onoho světce, a tak mají možnost – řekl bych – hmatatelné konfrontace s historickou skutečností.
Pro generace mladých Poláků byla návštěva Wawelu, většinou v rámci povinného školního výletu, vždy nezapomenutelným zážitkem. Jakou roli sehrála ve vašem osobním životě?
Shodou okolností mi rodiče dali jméno Stanisław, poněvadž jsem byl pokřtěn na svátek svatého Stanislava. Můj otec se jmenoval stejně. Doktorát jsem napsal o kultu svatého Stanislava. A teď jsem biskupem v katedrále, jejímž patronem je také on.
Vy jste po svatém Stanislavu vlastně první arcibiskup s tímto jménem, není-liž pravda?
Traduje se, že po svatém Stanislavu, který zemřel jako mučedník, protože ho král nechal zavraždit, už nikdy na krakovském stolci ne-
usedne biskup s tímto jménem. V roce 1700 byl nějaký biskup jménem Stanislav jmenován, ale den před slavnostní intronizací zemřel. Když mě Svatý otec Benedikt XVI. jmenoval krakovským arcibiskupem, vypravil jsem se do Krakova, abych se tam představil, a přitom jsem se strašně nachladil, načež kancléř arcibiskupství prohlásil: „A jéje – už to začíná.“ Modlil jsem se, abych v úřadu přežil alespoň jeden den… A vidíte – krakovským arcibiskupem jsem už osmý rok. Takže legenda, že žádný člověk jménem Stanislav nemůže být v Krakově biskupem, je tím pádem zneplatněná.
Krakovská katedrála je zároveň místem posledního odpočinku dvou nejvýznamnějších polských básníků – Mickiewicze a Słowackého. Část polské veřejnosti se domnívala, že tam bude pohřben i největší polský básník minulého století, nositel Nobelovy ceny za literaturu Czesław Miłosz. Proč se tak nestalo?
V jeho případě se objevily různé nepříjemné tlaky a protesty, ale nakonec situaci vyřešil telegram Jana Pavla II. a Czesław Miłosz byl pochován na Skalce. Ta je u nás podobně jako Wawel vnímána jako jakýsi národní pantheon. Nikdy v minulosti nebylo snadné rozhodnout, kdo má na Wawelu ležet a kdo nikoliv. Podobný problém se ostatně objevil i v případě maršálka Józefa Piłsudského, Mickiewicz se Słowackým museli čekat téměř půlstoletí. V současné době vytváříme další prostory v obrovském podzemí krakovského kostela svatého Petra, které by se měly stát místem posledního odpočinku pro vynikající lidi kultury a umění. Došlo totiž ke shodě, že ve Varšavě by se měli pochovávat významní veřejní činitelé, zatímco v Krakově čelní představitelé kultury.
Po smolenské katastrofě jste souhlasil s tím, aby na Wawelu byli pochováni Lech a Maria Kaczyńští. Vaše rozhodnutí se pak setkalo s kritikou části polské veřejnosti. Jak jste ta slova kritiky přijímal?
Na kritiku jsem zvyklý. Nebylo to ale vůbec snadné rozhodnutí. Jak už jsem uvedl, v katedrále na Wawelu je uchována naše historická paměť – a to, k čemu došlo 10. dubna 2010 nad smolenským letištěm, byla opravdu velká národní tragédie. Wawel je tedy určitě dobré místo, kde si Poláci mohou tuto nešťastnou událost v budoucnosti připomínat. V katedrále je umístěna také pamětní deska se všemi jmény lidí, kteří při tom leteckém neštěstí zahynuli.
Jakou roli by podle vás měla mít katedrála na Wawelu pro budoucí generace Poláků?
Úplně stejnou jako třeba vaše pražská katedrála. Vždyť ta také v klíčových okamžicích českých dějin sehrála velkou vlasteneckou roli, do jejího zdiva je vepsána historie Čech – velká a nádherná historie. Takže lidé do katedrály budou přicházet, aby se s ní identifikovali, pod její klenbou se totiž skutečně cítí jako Češi. Navíc tu máte ty velké světce – když zmíním například jen svatého Václava – kteří svým způsobem též symbolizují kontinuitu národa a dějin. A já věřím, že i budoucí generace k tomuto dědictví nezůstanou lhostejné. „Národ, který ztrácí paměť, přestává existovat,“ prohlásil v roce 1980 v sídle UNESCO Jan Pavel II.Takže rovněž pro Wawel bude i nadále nesmírně důležité právě uchovávání oné historické paměti.
JAROSLAV ŠUBRT a TOMASZ DOSTATNI OP
Kardinál STANISŁAW DZIWISZ (nar. 1939), krakovský arcibiskup a někdejší osobní sekretář papeže Jana
Pavla II. V roce 1998 přijal biskupské svěcení, v témže roce jmenován pomocným prefektem Papežského domu. Po smrti Jana Pavla II. jmenován krakovským arcibiskupem, rok nato kardinálem.
Sdílet článek na:
