V Kerale, odkud pocházím, je v každé rodině někdo knězem. I já jsem měl tuto touhu. Ale rozhodl jsem se až v okamžiku, kdy zemřel můj otec. To mi bylo osm let. Moje matka chtěla sloužit za jeho duši třicet gregoriánských mší svatých. Ptal jsem se, proč jich má být tolik. Odpověděla, že jenom když bude slouženo tolik mší svatých, může jít otec do nebe. Svého otce jsem miloval a moc mi chyběl. Chtěl jsem, aby byl v nebi. A tak jsem se v osmi letech rozhodl být knězem, abych za něj mohl sloužit mnoho mší svatých a poslat ho do nebe. Od té doby byla tato myšlenka v mém srdci.

V roce 1975 jsem se stal charismatikem. Přijal jsem křest v Duchu Svatém vkládáním rukou jednoho mladého muže. Byl jsem nemocný, měl jsem tuberkulózu a problémy s ledvinami, trápily mě ledvinové kameny. Ležel jsem v nemocnici a lékař mi řekl, že po dobu 90 dní musím dostávat injekce a pak celý rok užívat léky, abych se uzdravil. Asi sedmý den vešel do mého pokoje mladý muž, aby se modlil za mé vnitřní uzdravení. Už od dětství jsem byl přehnaně plachý a měl ze všeho strach. Dokonce i jako kněz jsem se bál a ze strachu nekázal. Onen mladý muž naplněný Duchem Svatým viděl v mém srdci všechny problémy s odmítnutím, smutkem a komplexem méněcennosti. Modlil se za mé osvobození a uzdravení. Byla to hluboká zkušenost, slovy nevyjádřitelná. Cítil jsem se jako znovuzrozený.

Tehdy mi Duch Svatý řekl, abych šel a začal evangelizovat. Do té doby jsem byl profesorem a vyučoval v semináři. Měl jsem snadný život a vlastně jsem chtěl mít bezpečné a pohodlné kněžství. Jako profesor jsem byl spokojený – měl jsem svůj plat, dobré jídlo a vše potřebné. Ale Duch Svatý mi řekl, že to není má práce. Měl jsem jít, evangelizovat a kázat.

Bylo těžké na tuto výzvu odpovědět ano, ale udělal jsem to a odevzdal se Pánu, který mě za to pomazal Duchem Svatým. Když jsem kázal a modlil se, lidé se uzdravovali. Viděl jsem, jak se modlí v jazycích a dostávají různá charismata. Také já jsem se za dar uzdravování nemodlil, dostal jsem ho spontánně se službou evangelizace. Myslím, že totéž se stalo učedníkům, když je Pán poslal evangelizovat. Šli a evangelizovali, Pán byl s nimi a děly se zázraky a znamení, které potvrzovaly Boží slovo. Tento dar není dáván výjimečným lidem. Bůh ho může darovat komukoli.

V únoru 1976 jsem ve své zemi vedl seminář pro 56 mladých lidí, kteří přišli, aby hledali Boha. Skrze přednášky a modlitby jsem jim umožnil, aby udělali zkušenost s Duchem Svatým. Později se jeden mladý hoch vrátil a řekl mi, že neslyšel na levé ucho, ale nyní už slyší dobře. Byl uzdraven skrze modlitbu. A také jsem viděl, že na konci duchovních cvičení jsou všichni mladí lidé šťastní – jásali, tančili, vydávali svědectví, zkrátka setkali se s Bohem. To mě velmi povzbudilo, abych ve službě pokračoval. Od té doby jsem začal kázat po celém světě. Byl jsem již ve 102 zemích. Lidé, kteří mě více znají, vědí, že před svým onemocněním jsem měl každý týden duchovní cvičení.

Jak už jsem řekl, dříve jsem byl velmi plachý, trpěl jsem komplexem méněcennosti a vůbec nevystupoval na veřejnosti. Ale díky Duchu Svatému jsem se stal silným. Největší dar, který jsem od Boha dostal, není dar uzdravování, nýbrž charisma hlásání Božího slova.

Mnozí si myslí, že křesťanství je evropské, ale ve skutečnosti tomu tak není. Ježíš žil na Východě, křesťanství se zrodilo v Jeruzalémě. Když se Evropa stala křesťanskou, katolickou, misionáři z těchto zemí – dokonce i z Česka – šli do celého světa evangelizovat a předávat toto poselství celému světu. Dnes vidím, že evangelizace je účinnější ve východních zemích než v Evropě. Jsem svědkem mocného kázání Božího slova v asijských zemích, dokonce i v zemích Perského zálivu. Tuto žízeň a horlivost v Evropě nevidím. Církev v Evropě spí.

V minulosti byla Evropa jako lev, který řval Boží slovo. Ale nyní tento lev ztratil zuby a sílu. Mnozí v Evropě žijí jako pohané, na nedělních mších svatých je 15–20 % obyvatel. V zemích, jako je například Francie, která byla v minulosti katolickou, chodí v neděli do kostela jen 6 % lidí. V Kerale, odkud pocházím, se nedělní mše svaté účastní 98 % lidí. To samé platí v mnoha asijských zemích. Evropa zkrátka potřebuje evangelizaci.

Když mi Bůh řekl, abych šel a evangelizoval muslimy, bylo to, jako když Matka Boží přijala Boží slovo. Byl to šok! Říkal jsem si: Jak mohou muslimové naslouchat Božímu slovu? Copak se obrátí a přijmou Ježíše za Pána? Prožíval jsem velkou úzkost. Ale Boží příkaz „jdi a kaž“ mě neustále provázel – a tak jsem tam začal jezdit. Samozřejmě jsem riskoval život. Ale Bůh se o mě vždy postaral, nosil mě ve svém náručí a pomáhal mi.

Evangelizace v arabských zemích, kde kážu, je zakázaná pod trestem smrti. Když se zjistí, že se Arab-muslim obrátil ke křesťanství, useknou mu hlavu. A stejné nebezpečí hrozí i tomu, kdo evangelizuje. Byl jsem několikrát ve vězení a mnohokrát zbit. Ale jsem připravený dál evangelizovat a trpět pro Ježíše, i kdybych měl zemřít, být zastřelen či pověšen, na tom nezáleží. Odvaha Ducha Svatého mě stále provází.

Než jsem onemocněl, pokřtil jsem v arabských zemích téměř čtyři tisíce Arabů. Když jsem si uvědomil, že takovou práci nedělá žádný jiný katolický kněz, byl jsem na to pyšný. Ovšem pýcha předchází pád. Vrátil jsem se s infekcí v břiše a s horečkou. Bylo to náhlé a vážné, ochrnul jsem na jeden a půl roku.

Kázat muslimům je riskantní, ale stojí to za to. Bůh je s námi, když riskujeme. To je moje zkušenost. Když si ale řekneme, že muslimové jsou fanatici a nebudou naslouchat Božímu slovu, nebudeme je nikdy s tímto předsudkem evangelizovat. Křesťané však musí evangelizovat! Nebojme se. Nesmíme mlčet, musíme Boží slovo křičet.

Ano, poprvé jsem kázal v Koclířově v roce 2008. Už předtím jsem byl v Praze v kostele u Pražského Jezulátka, ale nikdy mě nenapadlo tuto zemi evangelizovat. Pak jsem dostal dopis s pozváním a prosbou o vedení duchovního cvičení v centru Fatimského apoštolátu – a tak jsem přijel. Šlo tehdy o mé první duchovní cvičení u vás. Od té doby jsem v Česku vedl již více než deset programů.

Přijíždím sem rád. Místní lidé hladovějí po Božím slově, po Duchu Svatém. V minulosti byla Česká republika velmi katolickou zemí, což se hlavně za komunismu změnilo. Ale stěžovat si na ztrátu víry a sedět v křesle není Boží vůle. Křesťané, kteří mají víru, by měli evangelizovat, probouzet víru u druhých lidí a přivádět je zpět k Ježíši. Vidím to na svých duchovních cvičeních: Lidé, kteří nikdy nebyli v kostele na mši svaté, nezpovídali se a žijí v těžkém hříchu, prožívají velké obracení, nacházejí lásku k Bohu i církvi.

Umíral jsem a jen zázrakem přežil. Čtyři měsíce jsem byl na dýchacích přístrojích. Obvykle pak lidé přestanou mluvit, ale Pán mi brzy navrátil hlas a sílu ke kázání. Jsem mu za to vděčný. A i když sedím na vozíku, rozhodl jsem se, že budu kázat. Nemoc pro mne není překážkou. Lidé si mohou myslet, že nemohou evangelizovat kvůli své nemoci nebo že neznají cizí jazyk. Ani já neznám žádný evropský jazyk, jen svůj mateřský, ale Pán si mě používá. Ti, kdo nechtějí evangelizovat, si najdou mnoho výmluv. Ale je-li vůle, existuje i cesta. Mám bolest v těle, ale necítím ji, protože je ve mně Duch Svatý. A tento Duch mi dává radost.

Musím říct, že jsem během celé doby nemoci necítil smutek a nebyl v depresi. Raduji se v Pánu. Navíc lidé říkají, že má duchovní cvičení jsou nyní více naplněna milostí, jsou účinnější. Prožíváte-li utrpení dobrým způsobem, spolu s utrpením Krista, je požehnáním. Stává se charismatem, skrze něž dává Bůh další charismata, a vy se stáváte silnějšími než předtím. Přijměte své utrpení v Duchu Kristově.

Není to recept, ale obvykle na každém duchovním cvičení říkám něco, co nazývám pěti vitaminovými tabletkami potřebnými k duchovnímu životu a růstu ve svatosti. Jsou to: osobní modlitba, denní mše svatá se svátostným přijímáním, svátost smíření (nejlépe každé dva týdny), čtení Božího slova, rodinná modlitba a modlitba ve společenství.

Katolická církev se zrodila jako modlitební skupina. Když apoštolové začali kázat v Jeruzalémě, tvořili skupinu lidí, která začala chválit Boha, naslouchala jeho slovu, lámala chléb a rostla v Duchu Svatém. Potřebujeme modlitební skupinky – ať už charismatické, nebo jakékoli jiné. Na každém duchovním cvičení se ptám lidí, co je pro ně Boží vůlí. A oni odpovídají: moje svatost. Jestliže tedy máme povolání ke svatosti, udělejme všechno, abychom jí dosáhli.

Žít světsky a vyhledávat světská potěšení. Lidé dnes nechtějí slyšet o duchovních věcech. Chtějí být bohatí, mít peníze, velký dům a auto, hojnost jídla a pití, vliv, pohodlí a potěšení. Pak nemají čas myslet na duchovní život. Mnozí nemají ani ponětí o posmrtném životě. Nevědí, že existuje věčnost a že život smrtí teprve začíná.