26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Mučedník za záchranu duchovních povolaní

29. 9. 2011

|
Tisk
|

Vydání: 2011/40 Papež v Německu, 29.9.2011, Autor: Matúš Demko

Slovensko může mít dalšího blahoslaveného. Jedním z kandidátů je salesián P. Titus Zeman, kterému se za komunismu několikrát podařilo provést přes zadrátované hranice salesiánské bohoslovce. Při třetím pokusu ho chytili a pro P. Zemana začala cesta jeho mučednictví. O jeho životě a procesu blahořečení hovoří církevní právník P. JOZEF SLIVOŇ SDB.

Snaha blahořečit Tita Zemana přichází po čtyřiceti letech od jeho smrti a dvaceti letech od pádu komunismu. Není to pozdě?

Je to trochu pozdě. Po změně režimu se salesiáni věnovali tomu, jak znovu vytvořit řádné komunity. V předchozím režimu jsme se skrývali a nemohli jsme veřejně pracovat. To všechno vyžadovalo hodně času, energie a úsilí představených. Méně jsme mysleli na věci, které souvisejí s procesem blahořečení.

Nyní musíte v rámci procesu blahořečení zdůvodnit, proč začínáte tak pozdě. V jaké lhůtě byste nemuseli?

Do třiceti let. Škoda, že jsme se do toho limitu nevešli. Mnohé svědky už neoslovíme, protože si je Pán Bůh povolal do věčnosti. Proto je doba třiceti let stanovena: aby nedošlo k manipulacím – aby se třeba nepočkalo na úmrtí svědků, kteří by mohli svědčit proti.

Proč by měl být P. Titus Zeman blahořečený?

Žil životem lidských, křesťanských a asketických ctností. Zemřel mučednickou smrtí na následky týrání ve vyšetřovací vazbě, podmínek ve vězení, ve výkonu trestu i na následky dalšího pronásledování a psychického nátlaku po propuštění z vězení. Prostřednictvím svědeckých výpovědí a archivů chceme dokázat, že jeho zdraví bylo podlomené a pronásledování i příchod „spojeneckých vojsk“ v roce 1968 znamenal pro něj takový tlak, že ho nesnesl.

Titus Zeman SDB nebyl jenom knězem, ale i učitelem.

Když došlo ke změně režimu, byl profesorem chemie na Biskupském gymnáziu v Trnavě. Nový komunistický ředitel dal sejmout kříže a P. Titus je v noci s jedním kolegou a studentem vrátili zpět. Tento student mi detailně řekl, jak to bylo a jak ho Titus prosil, aby mu šel pomoci. Vzpomíná na něho jako na hrdinu. Pro tohle byl Titus vyhozen z učitelského sboru. Proto se dostal na faru do Šenkvic, kde si ho P. Alfonz Paulen vyžádal jako kaplana. V době, kdy jiní byli soustředěni v táborech, na něj jaksi zapomněli. To umožnilo Titovi připravovat spolubratry na útěk.

Útěk?

Don Titus v době sílícího komunistického nátlaku, zrušení řeholí a po soustředění řeholníků do internačních klášterů pochopil, že není možné, aby mladí bohoslovci dokončili studia na Slovensku a byli tam vysvěceni na kněze. Titus byl rozhodnutý nejen mladým poradit, aby emigrovali a dostali se do Itálie, ale že půjde s nimi. Rozhodl se, že osobně převede několik skupin přes řeku Moravu, přes Rakousko až do Turína, kde jim zabezpečí studium na salesiánské bohoslovecké fakultě.

Mohlo se to vůbec podařit?

Tuhle aktivitu vyvíjel jako salesián, což mu zajišťovalo garanci, že salesiáni tyto studenty přijmou. Titus dřív studoval na Gregoriánské univerzitě a potom v Chieri u Turína, takže měl spolužáky-salesiány, kteří ho dobře poznali a důvěřovali mu. Po transportu první skupiny se setkal s naším hlavním představeným Pedrem Riccaldonem, který mu poděkoval za to, že zabezpečil přechod bohoslovců, a povzbudil ho, aby pokračoval v téhle aktivitě; podpořil ho i finančně.

Jak konkrétně probíhal přechod hranic?

Nejprve P. Titus zmapoval situaci a ohledal místo, kde by přešli přes řeku. K tomu mu posloužily kontakty na převaděče, kteří byli ochotni za peníze převést. Pak nenápadně oslovoval bohoslovce. Ti, kteří se k emigraci odhodlali, se pak shromáždili v Bratislavě, cestovali vlakem, vystoupili na více zastávkách a setkali se na dohodnutém místě. Pak v noci přebrodili řeku Moravu. Ani na rakouském území ještě nebyli v bezpečí, protože se nacházeli v sovětské okupační zóně. Až když se dostali do americké zóny, mohli si být jisti, že se jejich záměr zdařil. Nebylo jednoduché projít ani přes rakousko-italské hranice. Tohle všechno Titus doprovázel modlitbou. Modlitba a svátosti byly zdrojem jeho síly v těchto riskantních a nebezpečných akcích. Věděl, že když ho chytí, může to skončit nejvyšším trestem.

Byl jim někdo v patách?

Museli velice dbát na vlastní bezpečí. Skupina byla disciplinovaná, snažili se postupovat opatrně. P. Titus si zachoval klid a rozvahu, která vycházela z jeho jistoty, že dělá dobrou věc. Sám se vyjádřil, že je přesvědčen, že tohle od něj Pán Bůh očekává. Kdyby to neudělal, byla by to zbabělost.

Dvakrát se to podařilo, potřetí ne. Proč?

Převaděči si neuvědomili závažnost situace, kdy bylo deštivé počasí a hladina řeky vysoká. Když přišli k Moravě, viděli, že je zle: nebylo možné přebrodit řeku. Měli gumový člun, ale kdyby ho použili, větve a stromy by ho propíchaly. Byli s nimi i starší lidi – mezitím byl totiž vydán zatykač na mnohé aktivní kněze a oni také chtěli emigrovat. Pro ně to byla jediná záchrana před uvězněním. Protože ale byli starší, nemohli dál, byli velmi unaveni. Když viděli, v jaké jsou situaci, zpanikařili. Uvědomili si, že návrat není možný. Nešlo udržet celou skupinu pohromadě, někteří se báli, jiní to chtěli vzdát. Rozhodli se, že ti, kteří měli v pořádku dokumenty, se vrátí vlakem zpátky. Několika se to skutečně podařilo a ani pak nebyli souzeni.

StB na skupinku nicméně přišla.

Ve stresu a nejistotě dobře nezvážili své jednání. Někdo zalarmoval pohraniční stráž, která zavolala na vyšší místa, přijeli policajti a vojáci, pročesávali lesy, dokud je nepochytali.

Kolik jich bylo?

Šestnáct. Následoval velmi tvrdý výslech v budově pohraniční stráže v Levárech, potom je převezli do Bratislavy na Hrad, kde sídlilo velení téhle struktury policie – i tam byli velice tvrdě vyslýcháni. Později byli převezeni do Malacek, znovu do Bratislavy ke Dvěma lvům, kde bylo policejní ředitelství. Odtud jeli do Leopoldova do vyšetřovací vazby, kde vůči nim vznesli obvinění z trestného činu nedovoleného opuštění republiky a P. Titus byl nazván vatikánským a americkým špionem.

Jaký dostal trest?

Nejprve prokurátor žádal trest smrti, potom senát rozhodl o pětadvaceti letech nepodmíněně. P. Zeman si odseděl třináct let.

Jak prožíval vězení?

Byl mlčenlivý, nikdo neví o tom, že by byl na někoho naštván, že by někoho nenáviděl, uměl přijmout vlastní těžkou situaci. Uvědomoval si, že je to daň za to, co se podařilo, a oběť, kterou od něj Pán Bůh čeká. Zejména co se týče výkonu trestu v Jáchymově, Valdicích a na Mírově, byl Titus hrdinsky vyrovnaný, klidný, byl stále ochoten pracovat pro druhé.

Kdy byl propuštěn?

Po třinácti letech s podlomeným zdravím. V březnu 1964 neznamenalo podmínečné propuštění propuštění na svobodu v plném slova smyslu. Upozornili ho, že při sebemenší neposlušnosti se bude muset za mříže vrátit. Byl na svobodě, ale po stránce psychické zůstal v jednom velikém vězení, kterým byla Československá socialistická republika.

Co dělal do své smrti?

Zbývalo mu téměř pět let, zemřel začátkem ledna 1969. Potřeboval nějaké zaměstnání, protože z něčeho musel žít. Bývalým vězňům tehdy žádnou dobrou práci nedávali. Jeho sestra mu pomohla sehnat práci skladníka. Žil u bratra ve Vajnorech, kde se setkával s těmi, kteří ho potřebovali jako kněze. Měl zakázáno sloužit veřejně, později získal povolení sloužit mše svaté v civilu u bočního oltáře – soukromě sám pro sebe. Ti, kdo ho poznali, si sedali blízko toho oltáře… S příchodem roku 1968 mu umožnili sloužit v mešním rouchu, dostal souhlas oddávat některé členy vlastní rodiny. S příchodem ruských vojsk si uvědomil, že když tanky zachraňují socialismus, je jasné, že jeho jako personu non grata ihned strčí zpět za mříže, aby si odseděl celých pětadvacet roků. Toho se bál. Ihned po příjezdu ruských armád dostal infarkt, brzy další a po třetím infarktu zemřel.

Proč jste přijal možnost zapojit se do jeho kauzy?

Vzpomínám si na jeden příběh. P. Titus musel celou noc ležet na betonu v samotce s roztaženýma rukama, a když se schoulil zimou, dozorce ho polil studenou vodou. Potom měl celý den stát na jedné noze, a když přešlápl na druhou, dozorce ho zbil. Řekl jsem si, že odsloužím mši svatou na jedné noze, abych cítil krátce – v čase eucharistie – to, co on musel snášet celý den. Sloužil jsem mši a uvědomoval si, jak mu asi bylo. A tak jsem se rozhodl, že přijmu nabídku bývalého provinciála P. Štefana Turanského, abych se procesu blahořečení P. Tita Zemana věnoval.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou