Vydání: 2010/11 Politické procesy 50. let, 10.3.2010, Autor: Aleš Palán

Miloslav Frank studoval v druhé polovině čtyřicátých let na salesiánských středních školách. Ten rok se zrovna chystal na maturitu. V noci ze 13. na 14. dubna 1950 ho ovšem ve studentátě v Přestavlkách zastihla likvidace mužských řeholních řádů.

Věděli jste v Přestavlkách ještě před zásahem komunistů, co se děje venku?

Náš ročník se připravoval na maturitu a představení nám toho moc neříkali, aby nás neodváděli od studia. Pan ředitel si nicméně dobře uvědomoval situaci a každému salesiánu-studentovi dal tisíc korun: „To máte v úschově, kdyby se něco stalo. Když se nic nestane, peníze mi zase vrátíte.“ Kromě toho ředitel vytvořil ze studentů samosprávu, což se ukázalo jako výborný krok.

Byl to pro vás šok, když vás komunisté zabrali?

Chystalo se to už měsíc dopředu. V březnu k nám přijela skupina StB a řediteli oznámili, že veškerou finanční a organizační starost o náš klášter přebírá stát. Přivezli si „zmocněnce“, který si hned vzal klíče od ředitelny, zabavil pokladnu a deník. Na vrátnici nechali dalšího příslušníka StB jako vrátného.

Co se dělo po zásahu v noci 13. dubna 1950?

V noci jsem slyšel nějaký hluk na chodbě, otevřel jsem dveře od ložnice a koukal do hlavně samopalu. „Kam jdete?“ – „Na záchod.“ – „Půjdu s vámi,“ oznámil mi policajt. Cestou se mě vyptával, kde vůbec je. Když jsem mu řekl, že se tady připravujeme na kněžství, nevěřil svým uším: „Nám řekli, že tu bude přestřelka, že tu jsou záškodníci!“ Když jsme šli kolem kaple, pokřižoval se a hodil samopal na záda. Od té chvíle se k nám policajti chovali méně stroze. Když esenbáci a milicionáři poznali, že je ničím neohrožujeme, hráli s námi za čtrnáct dní fotbal a volejbal. Představené hned po zásahu odvezli, ale nám řekli, že internováni nebudeme, ať dokončíme zkoušky. Než jsme ovšem udělali maturity, přijížděly delegace z Prahy z církevního úřadu a přesvědčovaly nás, ať vstoupíme do generálního semináře. Už jsme věděli, že jsou tam neschopní vyučující a kolaboranti. Potřebovali jsme se poradit. Ale s kým? Nesměli jsme opustit náš dům.

Jak jste se dokázali rozhodnout?

Trikem. Ke klášteru patřilo malé hospodářství a jednou hlásil místní rozhlas, že kdo nemá zasazenou řepu, bude platit pokutu 10 tisíc korun. A my řepu zasazenou neměli. Řekli jsme zmocněnci, že nám ta pokuta hrozí a že sazenice můžeme sehnat jedině v Olomouci. Vyslal nás tam a my se zastavili za Mons. Cinkem, který nám poradil: „Tři nebo čtyři slibte, že do semináře půjdete, ale pak tam nenastoupíte. A budete mít pokoj.“ Udělali jsme to tak a fungovalo to. Po maturitě nás pustili všechny domů k rodičům. Přikázali nám, že se nesmíme stýkat, protože řeholní řády jsou zrušeny.

S jakým pocitem jste se vracel domů?

S tvrdohlavým vědomím, že se nedáme. Hned jsme se domluvili, že se budeme scházet po oblastech. Naše mladší spolužáky maturity teprve čekaly a my se jim v tom snažili pomoci. Některá gymnázia nechtěla přijímat bývalé řeholníky. Když se ale spolužáci dozvěděli, že některé ústavy jsou ochotny řeholníky přijmout, přihlásili se tam okamžitě tři nebo čtyři. V Místku bylo hned deset našich lidí. My starší jsme se mnozí přihlásili na vysoké školy, protože na vojně panovala velká politická šikana.

Udržovali jste i nadále kontakty s komunitou?

Navázali jsme kontakt se Želivem a Osekem, kde byli internováni naši představení a spolubratři. Spojení s nimi zařizoval hlavně P. Filipec, já jsem rozšiřoval zprávy od představených dál. Vytvořili jsme malý časopisek nazvaný Cor unum, kde byly zprávy od představených, povzbuzování a různé směrnice pro život. Po večerech jsme ho na psacích strojích rozmnožovali pro všechny skupiny, které se časem utvořily, a jednou za měsíc jsem ho rozvážel. Pater Filipec informace ze Želiva přivážel do Ostravy, kde jsem žil.

Co vyžadoval takový druh odboje?

Svatou tvrdohlavost. Byli jsme rozhodnuti vydržet. Když to ale trvalo dlouho, několik let – mnozí trpěli na vojně v PTP a ve vězení, nemohli dostat vhodné zaměstnání, byli často sledováni StB a voláni k výslechům – byli tím někteří spolubratři unaveni a po poradě s představenými žádali o dispens, aby si mohli založit rodinu. P. František Míša, tajný provinciál, říkal: „Možná, že vaše kněžství bude jen v touze. Ale kdo má odvahu, ať vydrží!“

Jak jste to vnímal vy osobně?

Snažil jsem se vydržet. Po báňské škole jsem byl dva roky bez zaměstnání. Mezitím jsem objížděl skupiny spolubratrů s různými vzkazy od představených. Aby mě nezavřeli jako příživníka, přihlásil jsem se do Státních lesů, kde byl bratr našeho spolubratra lesním. Odtud jsem nastoupil do autoopraven jako elektrikář.

Věděli o vašich podzemních aktivitách rodiče?

Něco věděli a pomáhali mi. Bydleli jsme v domku ve Vítkovicích, který patřil strýčkovi. Uvolnili nám světnici a kuchyň, ve dvou místnostech nás bylo po roce 1950 osm. Neměli jsme postele ani deky, ty nám daly školské a křížové sestry, ještě než rozehnali také je.

Jak byste charakterizoval atmosféru ve společnosti na začátku padesátých let?

Jako atmosféru strachu. Velké procesy s biskupy, představenými řeholí a s významnými politiky vysílané rozhlasem byly zastrašující. Mezi lidmi se diskutovalo: „Jsou odsouzení vinní, nebo ne?“ Někdo si myslel, že kdyby nebyli vinni, nemohli by je odsoudit. Pomalu se ale novinám i rozhlasu přestávalo věřit. A lidi si začali dávat pozor na jazyk, snažili se mluvit jen s těmi, kterým mohli skutečně věřit.

Vás ale přesto zatkli.

Ironií bylo, že mě zatýkal můj spolužák z 3. třídy měšťanky, kterou ovšem opakoval, protože propadl. Soud jsme chápali svým způsobem jako komedii: ať řekneme cokoliv, stejně nás odsoudí. Sledovali nás pět let. V zatykači jsem měl uvedeno, že jsem organizoval tajný salesiánský sjezd na Hostýně. Při výslechu se mě ptali: „Jak jste to dělal? Měli jsme tam dvacet lidí, a nemohli jsme vás nikde najít!“

Jak jste to tedy dělal?

Šli jsme na místo asi týden předem a našli dolík, hluboký okolo šesti metrů, kde se kdysi snad kutalo stříbro. Právě tam jsme se po skupinkách sešli. Dva si sedli na kraj dolíku a jako četli noviny. Estébáci chodili po cestě vzdálené přibližně sto metrů a viděli jen ty dva – už ne čtyřicet lidí, které hledali a kteří byli ukryti v dolíku.

Jaké byly výslechy?

Vyšetřovali mě v Olomouci. Mluvil jsem do mikrofonu, který byl vyveden do poschodí k policejnímu právníkovi, a ten formuloval moje odpovědi tak, aby to bylo trestné: „Z nenávisti k lidově demokratickému zřízení jsem…“ Když jsem to nepodepsal, pokračoval výslech do deseti večer. A když jsem to udělal vícekrát, šel jsem na samotku. Tři měsíce jsem viděl jen nohy bachaře, které mi koply po zemi na celu jídlo. Pořád jsem musel chodit – šest malých kroků tam, šest zase zpátky. Nebyla tam židle, abych si mohl sednout. V lednu a únoru byla zima, netopilo se, a tak jsem se chůzí aspoň trochu zahříval. Chodil jsem hodinu, dvě, pět, deset, patnáct, konečně večerka. A druhý den totéž. Den po dni, týden po týdnu. Tři měsíce. Nevěděl jsem, který je den v týdnu, kolik je hodin, neviděl jsem živého člověka… Když vyšetřovaný nechtěl podepsat protokol, musel na samotce v noci hodinu spát a hodinu chodit. Po několika takových nocích byl vězeň ochoten v polovědomí podepsat cokoliv… Jen aby si zachoval zdravý rozum. Vyšetřující referent pak ironicky říkal: „Nikdo se vás ani nedotkl, nemůžete tvrdit, že vás někdo bil.“ Dávali mi také drogy: ráno, když jsem měl jít na výslech, jsem v ešusu na kávě uviděl nějakou olejovou skvrnu. Vypil jsem to a byl jsem pak unavený a neschopný říct „ne“. Uvědomil jsem si: drogy! Když jsem pak takovou kávu dostal příště znovu, vylil jsem ji do záchodu. Jednou za měsíc se podepisoval tzv. velký protokol. K tomu přicházel nějaký cizí referent a ten mi říkal: „My víme, že nejste zločinci, ale kazili jste nám mládež. Tak jsme na vás vymysleli paragrafy, abychom vás mohli uklidit.“

Jaký jste měl kriminál?

Nebyl tak tvrdý jako vyšetřovačky. Seděl jsem zprvu v Ilavě, kde jsme třídili šípky. Potom mě přeložili do Valdic, tam jsem dělal elektrikáře. Vzal jsem si na starost brusírnu, kde bylo zhruba šedesát kněží, kteří tajně sloužili mše svaté. Jako hostie posloužil rohlík nakrájený na půlcentimetrové kousky, zabalený do půlky cigaretového papíru. Tyto hostie jsem nosil v tubě od léků chodbaři-salesiánovi, který je zase obezřetně roznášel po celách. Jednou jsem nesl hostie a náhle byl sirénou vyhlášen filcunk, důkladná osobní prohlídka. Strnul jsem. Co udělat? Věděl jsem, že kdysi hostie u někoho našli, poplivali je a hodili do záchodu. To nemohu dovolit! Řekl jsem dozorci: „Jsem elektrikář a musím okamžitě do stolárny, je tam nebezpečí požáru.“ Nebyly tam totiž odsávače a motory běžely často zasypány pilinami. Bachař nereagoval. Já se ale nedal: „Pane veliteli, prosím o vaše jméno. Nahlásím ho náčelníkovi věznice, jestli se něco stane.“ To zabralo. Šel se mnou. Nechal jsem ho sledovat pohyb ručičky ampérmetru a já zatím hostie uschoval pod sběrnice v druhé části rozvodny, do které neviděl. Při prohlídce jsem pak byl „čistý“ a pro hostie jsem se za hodinu vrátil.

Odseděl jste si celé dva roky?

Zkrátili mi je asi o měsíc a půl, protože byla amnestie. Pustili mě v listopadu 1958. Když mě někteří známí měli potkat, raději se otočili k výkladu a s předstíraným zájmem sledovali třeba dětské hračky. Měli obavu, že jsem sledovaný, a proto se ke mně nechtěli hlásit. Jakmile mě zavřeli, napsali v novinách, že jsem salesián. Tak se to o mně dověděli i v podniku, kde jsem byl zaměstnán. Když jsem se do zaměstnání vrátil, chovali se ke mně přátelsky. Šéf mi říkal: „Čekali jsme na tebe, až tě pustí. Brali jsme jenom brigádníky.“ A když jsme potkali ředitele, který byl jinak velmi málomluvný, podal mi ruku a řekl: „Máte to za sebou. Jsme rádi, že jste zase tady.“ Hlavní mechanik mi pak povídá: „Poslyš, ředitel podává někomu ruku jen dvakrát za rok. Tak pro letošek jsi to byl ty.“

P. MILOSLAV FRANK se narodil v roce 1924 na Slovensku, v jeho čtyřech letech se rodina přestěhovala do Ostravy-Svinova. Jako šestnáctiletý učeň začal navštěvovat ostravský salesiánský dům, rozhodl se vstoupit do kongregace a stát se knězem. V letech 1944–1950 absolvoval střední školu v řádových ústavech. Za udržování činnosti řádu byl 4. 1. 1957 zatčen a odsouzen ke dvěma letům vězení. Po propuštění pracoval v Ostravě jako elektrikář. V roce 1968 byl tajně vysvěcen a nastoupil jako kněz do severočeské Bíliny, později do Verneřic. I v důchodu se věnoval mládeži. Nyní žije v salesiánském domě v Praze-Kobylisích.