Mnichem uprostřed metropole
Vydání: 2020/20 Bohoslužby se vrací k normálu, 12.5.2020, Autor: Jiří Macháně
Kostelem Panny Marie Vítězné u Pražského Jezulátka proudí přes den obvykle davy. Pokud tedy neřádí koronavirus. Mnozí turisté a poutníci netuší, že vedle chrámových vrat se malými dveřmi vstupuje do kláštera bosých karmelitánů. Hovořili jsme s jejich převorem P. PAVLEM POLOU.
P. Pavel Pola slouží poutníkům v kostele Panny Marie Vítězné u Pražského Jezulátka. Snímek archiv farnosti
Namísto karmelitánského hábitu jste si prý chtěl původně obléknout bílý plášť lékařský. Studoval jste medicínu?
Dlouho jsem vlastně nevěděl, co chci v životě dělat. Medicína mě lákala, znamenala pomáhat lidem, léčit jejich bolesti. Chtěl jsem být zubařem. Navíc oba moji dědečkové byli lékaři. Přání pomáhat lidem mi zůstalo, ale změnilo se zaměření a s ním i oděv. Ve třeťáku jsem z medicíny odešel a začal studovat teologii na pražské Katolické teologické fakultě. V té době jsem také zavítal do karmelitánského kláštera ve Slaném, kde mě životní styl bratří natolik oslovil, že jsem si řekl: To je ono, právě tohle hledám!
Co vás tak oslovilo?
Propojení hluboké spirituality s obyčejným každodenním životem. Bratři se tam denně modlili dvě hodiny kontemplativní, meditativní tiché modlitby. Přitom když jsme tam přijeli s partou kamarádů, byli zároveň schopní se nám poměrně intenzivně věnovat. A právě ta rozkročenost mezi kontemplací a životem s lidmi mě oslovila.
Karmelitáni jsou také v Kostelním Vydří. Vy jste ale u „bosých karmelitánů“. Jaký je v tom rozdíl?
V botách to není. Řád bosých karmelitánů vznikl jako reforma těch původních a nejpatrnější rozdíl byl asi v 16. století, kdy se naše část řádu vrátila k ideálu rozjímavé modlitby a asketičtějšího stylu života. Dnes je naše spiritualita velmi podobná, jen u nás je kladen ještě větší důraz na kontemplativní modlitbu, které se věnujeme jako komunita.
Jak? To se sejde celá komunita a pak se každý sám tiše modlí?
Jasně. Každý den ráno a večer se na hodinu sejdeme v kapli a sedíme v tichu – v tiché rozjímavé modlitbě. Základem naší spirituality je péče o kontemplativní život, což ale není jen otázka dvou hodin denně. Je to životní styl, kterému člověk musí přizpůsobit všechno ostatní, chce-li ho brát vážně.
Zároveň však působíme vně kláštera, v pastoraci. Tady v Praze vedeme poutní místo u Jezulátka, ve Slaném máme dům spirituality a přímo na Hradčanském náměstí v těchto dnech uvádíme do života další náš dům.
Ujali jste se vyprázdněného kláštera karmelitek, které se přestěhovaly do Drast, a chcete tu vybudovat nové duchovní centrum. K čemu ten prostor bude sloužit?
Nese název Fortna a v určitém smyslu to bude nejvýraznější projekt nás karmelitánů. Rádi bychom tam provozovali duchovní centrum pro nejširší spektrum zájemců s pestrou škálou potřeb. Je to nádherné místo, unikátní i svou polohou. Bude to prostor, kam bychom mohli zvát lidi na přednášky, semináře, duchovní cvičení a konference. Někdejší klášter nabídne i ubytování pro vícedenní akce, ba i prostor pro ty jednorázové, pro taková duchovní zastavení vprostřed všedního dne.
Nejde to trochu proti sobě: kontemplativní život a pastorační působení v novém duchovním centru či celosvětově vyhlášené poutní místo v samém srdci Prahy s živou farností a bohoslužbami v několika jazycích?
Může to vypadat jako protiklad. Jsou to vlastně dva póly, mezi nimiž je napětí. A čím větší napětí, tím zajímavější život. Zjistil jsem, jak plodné to může být – kontemplativní modlitba obohacuje to, co dělám mezi lidmi, a naopak pastorační činnost, duchovní doprovázení a služba lidem utvářejí kontemplativní rozměr mého života.
Do našeho kostela Panny Marie Vítězné přicházejí kromě stálých obyvatel města návštěvníci, turisté a poutníci, kteří přijíždějí jen na čas. Stabilní jádro mají dvě komunity – česká a anglicky hovořící. Mimo probíhající nouzový stav máme v neděli dvě mše svaté v češtině, po jedné pak v angličtině, francouzštině a italštině.
Jste nejmladší převor u nás. Co je vaším úkolem v klášteře?
Vedení naší pětičlenné mezinárodní komunity. Žijeme tu společně dva Indové, dva Češi a jeden Ital. Mám na starosti i péči o provoz poutního místa. V praxi to znamená, že řídím ještě dvacet našich zaměstnanců
A při tom se vám daří vést mnišský život?
Kostel a areál otevřeme až v půl deváté. Předtím se scházíme k modlitbě, společnému duchovnímu programu, na snídani a pak teprve odemkneme chrámová vrata. Za normálních okolností tady pak bývá rušno jako v úlu. V sedm večer zase zavřeme. A potom máme opět modlitby a komunitní program. Dá se to tedy oddělit.
Nezapomenutelnou událostí tady v kostele u Jezulátka zřejmě zůstane návštěva papeže Benedikta XVI.
Bylo to nečekaně milé, klidné a málem intimní setkání. Jsme totiž zvyklí, že za papežem přicházejí davy lidí, ale tady se vešly do kostela jen zhruba dvě stovky. Komorní a příjemnou atmosféru podtrhl paradoxně drobný technický problém při odjezdu. Na papamobilu se zasekly schůdky, a než se to podařilo vyřešit, měli jsme pár minut srdečného a neformálního hovoru s papežem navíc. Benedikt XVI. vyzdvihl význam tohoto poutního místa. Kromě korunky, která je uložená v našem muzeu, tady zanechal modlitbu – duchovní odkaz. Modlitba je to krásná, teologicky skvělá a modlí se ji tady statisíce lidí ročně.
Věnujete se meditaci. Co si pod tím představit? Nakolik vůbec patří ke křesťanství?
Křesťanská meditace má místo v tradici církve prakticky od počátku, setkáváme se s ní v prvních staletích i u církevních otců. Patří do prastaré mnišské praxe. Výrazněji přetrvávala na Východě v podobě modlitby srdce, modlitby Ježíšovy, ale nevytratila se ani ze Západu. Ve středověku ji znovu uchopili například reformátoři našeho řádu – sv. Terezie z Avily či sv. Jan od Kříže. Je to způsob modlitby, který je vlastně prostý, zato velmi hluboký. Někdy se meditaci říká vnitřní nebo kontemplativní modlitba. Názvy se všelijak snaží vystihnout, o co při této modlitbě jde: je to přebývání s Bohem, bytí v Boží přítomnosti.
Sednout si a být s Pánem Bohem? Nedělat u toho nic?
Naučit se takové modlitbě je ovšem proces, cesta. Je to tak jednoduché jako udělat krok a tak obtížné jako ujít tisíc kilometrů. Ano, vlastně to znamená sednout si a vědět, že teď sedím před Bohem a věnuji mu pozornost. Je to jednoduché a krásné, ale člověk pak najednou zjistí, co všechno se mu začne honit hlavou. Na co všechno dalšího myslí. Nebo začne být nervózní z toho, že vlastně nic nedělá, není aktivní.
Kontemplace nás učí „být“. Člověk může strávit celý život tím, že pořád něco dělá, o něčem přemýšlí, dokonce přemýšlí o Bohu. Ale to ještě nemusí být modlitba, byť je to užitečné. Modlitba je něco, co nás má vést ke sjednocení s Bohem, ke vztahu. A kontemplativní modlitba je k tomu vztahu hodně přímou cestou.
Když se řekne meditace, spoustě lidí to zavání východním náboženstvím. Nejste obviňován ze synkretismu, tedy z míchání křesťanství s jinými tradicemi?
Někdo z toho může mít obavy, ale já myslím, že jsou neopodstatněné. Je trochu povýšené myslet si, že jako křesťané umíme všechno nejlépe, že známe ty nejlepší „metody“ modlitby. Když si je člověk dostatečně vědom své identity, dostatečně pevně stojí ve své tradici, nemusí se bát inspirovat se jinde. Možná zjistíme, že někdo, kdo není křesťan, umí některé věci lépe než my a že nám to může docela dobře posloužit. V dějinách křesťanství tomu tak bylo vždycky. Profesor Ctirad Václav Pospíšil, když mluvil o teologických inspiracích mimo křesťanství, nám říkal, že vlastně jen „přesadíme nějakou květinu do naší zahrádky“.
Loni jste navštívil Indii, klášter jezuitů, který je spojován se zenovou meditací. Můžete tuto exotickou zkušenost přiblížit?
Nebylo pochyb, že bratři zůstali jezuity a křesťany, ale inspirace tímto způsobem meditace mi přišla velmi zajímavá. Je to určitý způsob modlitby, o který pečují, rozvíjejí ho, a je docela kompatibilní s křesťanstvím. Není to nějaká další víra, je to metoda modlitby a trochu i způsob života, který mi přijde naprosto v souladu s naší vírou v trojjediného Boha.
K vaší „výbavě“ patří i terapeutický výcvik.
Absolvoval jsem psychoterapeutický výcvik pro kněze a jáhny, který nyní vedu s hlavním lektorem a terapeutem. Přijde mi, že psychoterapie a psychologie jsou důležité v porozumění člověku. Nevěnuji se psychoterapeutické práci, ale využívám ji v rámci pastorační péče, rozhovorů a doprovázení. Dává mi to širší kontext a pomáhá porozumět tomu, s čím lidé přicházejí. Jsou to samozřejmě dvě odlišné oblasti, ale někde se dotýkají, prolínají. Duši, ducha a tělo není možné od sebe oddělit. Někdy se naše těžkosti prolínají do všech těchto součástí člověka.
Kněz a terapeut nicméně jsou dvě rozdílné role.
A jak říkám – i dva různé obory. Je dobré poznat a přiznat si, že některé potíže lidí, které duchovně doprovázím, jsou za hranicí mých kněžských kompetencí, a doporučit jinou odbornou pomoc. Stejně tak by to měl umět a udělat terapeut, když zjistí, že u jeho klienta jde o duchovní problém, který není možné vyřešit v rámci psychologického rozhovoru.
A podobně je to se vztahem doktor a kněz. Když za mnou přijde člověk, který trpí tělesnou nemocí, nebudu se ho jako kněz pokoušet léčit. Půjde k lékaři a já mu mohu v duchovní rovině pomoci jeho nemoc uchopit: porozumět jejímu smyslu, pomoci s hledáním, co se skrývá v samotné nemoci za výzvu, proč ji Bůh dopouští. To jsou otázky, které se týkají duchovního rozměru člověka a nesouvisí s medicínou. Podobné je to se vztahem k psychoterapii.
Psychoterapie tedy může být metoda, která poslouží člověku k jeho zdravé celistvosti i k lepší kvalitě jeho duchovního života.
Přesně tak. Člověk nemůže být duchovně zralý, když bude třeba asociál. Psychoterapie může pomáhat k plnosti života, k tomu, co křesťané označují jako cestu ke spáse.
Kde ovšem je ta hranice, kdy kněz může duchovně posloužit, třeba svátostí smíření, a kdy už jde o další oblasti péče, které nespadají do jeho odbornosti?
To je otázka kněžské pokory. Jsme ve službě lidem, které můžeme a máme doprovázet na určitém úseku jejich cesty. Na tom dalším je třeba musí doprovodit jiný specialista. Můžeme jim toho hodně nabídnout, ale nezvládneme všechno. To by bylo namyšlené. Podobně nabubřele by působil specializovaný lékař, který by si myslel, že zvládne péči o celého člověka.
My kněží bychom se měli lidem věnovat také s vědomím, že mnoho věcí se odehrává přímo mezi konkrétním člověkem a Bohem. A my o tom vůbec nevíme, netušíme, nedokážeme k tomu přispět a naštěstí ani tomu zabránit. Je úkolem duchovního doprovázení, že lidem pomáháme odkládat falešné představy o Bohu. Pomáháme jim zbavovat se strachu z Boha a překážek ve vztahu s ním, které můžeme zvenku zahlédnout. Ale každý člověk musí na spoustu věcí přijít sám. Nemůžeme to dělat za něj. Máme mu být k dispozici, inspirovat, můžeme mu nabízet náš pohled, naši zkušenost, blízkost, podporu, náš vztah.
JIŘÍ MACHÁNĚ
P. PAVEL POLA OCD (*1981) je členem řádu bosých bratří blahoslavené Panny Marie z hory Karmel a zároveň převorem komunity, která žije a působí v klášteře u kostela Panny Marie Vítězné u Pražského Jezulátka.
Sdílet článek na:
