Mise v Afghánistánu měla smysl
Vydání: 2021/35 Církev prosí za Afghánistán, 24.8.2021, Autor: Matúš Demko
„Život je jako vytrvalostní běh,“ říká slovenský řeckokatolický kněz a vojenský kaplan P. SLAVKO GANAJ, který má za sebou dvě bojové mise v Afghánistánu a vedle toho s manželkou vychovává tři syny.
„Kněz by měl neustále studovat, aby byl odborníkem a držel prst na tepu života,“ tvrdí vojenský kaplan, řeckokatolický kněz a absolvent několika vysokoškolských oborů Slavko Ganaj. Snímek archiv Slavka Ganaje
Co cítíte při pohledu na současné dění v Afghánistánu?
Je lepší Afghánistán hodnotit spíš rozumem než pocity. Aktuality mi potvrzují to, co jsem na základě svých zkušeností z této země už dlouho tušil. Afghánská národní armáda (ANA) a Afghánská národní policie (ANP) se skládají z nájemných žoldáků, které do služby přivedla jen vidina příjmu. Jediným důvodem, proč se mladí Afghánci k těmto jednotkám přidávají, byla pro nás Evropany nepředstavitelná bída. Protože ale tyto ozbrojené jednotky zřizují cizinci (USA a koaliční armády), kteří okupují jejich vlast, nedivím se, že po příchodu „svých“ a odchodu „cizinců“ skládají zbraně.
Z pohledu Západu mohou být nynější záběry frustrující, ale z pohledu empatie k místním lidem je to jen snaha o sjednocení se „svými“, i když se nám to může zdát nešťastné. Tálibán určitě není žádná výhra, ale jeho příslušníci jsou těmto lidem zkrátka mentálně a kulturně bližší než zahraniční intervenční jednotky USA a NATO. Musíme si uvědomit, že Tálibán jsou domácí Afghánci.
Je tedy návrat Tálibánu do vedoucích pozic v Afghánistánu „dobrou zprávou“ pro samotné Afghánce?
Afghánce bych rozdělil do dvou skupin. Prostí lidé považují tálibánce spíš za „své“. Nemají žádnou jistotu, ale jen naději, protože „západně“ smýšlející vojáci NATO jim nerozuměli a oni zase nerozuměli jim – kulturně ani mentálně. Naopak Afghánci, kterým se díky dvacetiletému pobytu koaličních vojáků NATO v jejich zemi daří lépe, začínají pociťovat hrozbu konce svého dosavadního života, svých příjmů, ale také kulturního rozvoje po vzoru moderní západní společnosti. Pro ně není návrat Tálibánu dobrou zprávou.
Slovensko i Česko byly součástí mezinárodní koalice vedené USA, která působila v Afghánistánu. Znamená to také naši porážku?
To nemá nic společného s prohrou našich zemí. Hlavním úkolem našich vojáků v Afghánistánu, vzdáleném vzdušnou čarou pět tisíc kilometrů od naší vlasti, byla ochrana koaličních jednotek na skutečném bojišti. Slovenští vojáci se tohoto úkolu zhostili se ctí, za což jim vysocí představitelé koaličních sil často veřejně děkovali. Teprve na konci pobytu, kdy počet slovenských vojáků klesl na něco málo přes 10 % původního počtu, už mise nespočívala v ochraně koaličních vojsk, ale v mentorování (školení) vojáků místní armády ANA. Tady lze vnímat frustraci z úsilí, které do toho žilinští výsadkáři vložili, ale o prohře bych nemluvil. Svou práci odvedli zodpovědně a následné reakce příslušníků ANA již nejsou v jejich rukou.
Při pohledu na Tálibán u moci se člověk ptá: Měli jsme tam vůbec jít? Měli jsme se vměšovat do záležitostí jiné země?
Všechno má nějaký smysl. Nejen to, co na první pohled vnímáme jako dobré, ale i negativní skutečnosti v našem životě můžeme s odstupem času hodnotit jako „užitečné“. Jsem přesvědčený, že smysluplné bylo i zapojení našich ozbrojených sil. Podobně měla smysl i přítomnost koaličních armád NATO v Afghánistánu – přinejmenším proto, že Afgháncům nabídla možnost poznat jiné kultury a mentalitu, odlišné chování a vystupování. Zároveň muslimským Afgháncům umožnila setkat se s kulturami, které jsou zasaženy evangeliem lásky Ježíše Krista, jehož oni nevnímají jako Boha a Spasitele, ale jen jako jednoho z proroků. Evangelium na rozdíl od Koránu učí milosrdenství (odpuštění) vůči všem, nejen vůči „svým“. I moje každodenní slavení mše svaté v této z 99 % islámské zemi mělo jistě svůj smysl, o tom nepochybuji. A tak bych to shrnul biblicky: „Těm, kteří milují Boha, všecko napomáhá k dobrému.“
S jakými pocity jste na mise odlétal?
Nebylo to snadné. Odcházel jsem s velkým respektem a s velkou důvěrou v Boží pomoc pro sebe i pro mně svěřené vojáky, ale rovněž pro mou rodinu, která zůstávala na Slovensku. V tom jsem byl blízko i ostatním vojákům, kteří byli ve stejné situaci.
Více v rozhovoru, který lze nalézt v aktuálním vydání Katolického týdeníku, který je k mání elektronicky na www.katyd.cz/predplatne v řadě kostelů a ve vybraných novinových stáncích a knihkupectvích.
Major SLAVKO GANAJ (nar. 1973) absolvoval dvě bojové mise ISAF pod velením NATO v Afghánistánu (2010 a 2014). K první vznikl dokumentární film „Kandahárske sirény“. Na kněze byl vysvěcen v roce 1997. V roce 2008 vstoupil do Ozbrojených sil Slovenské republiky a v roce 2013 se jako první řeckokatolický kněz nechal včlenit pod vojenský ordinariát. Od roku 2008 až do letošního jara působil jako štábní kaplan v Dopravním leteckém křídle v základně Kuchyňa. Nyní působí na velitelství posádky Bratislava u čestné stráže ozbrojených sil a čestné stráže prezidenta SR. Vystudoval teologii na Řeckokatolické teologické fakultě Prešovské univerzity a mediální komunikaci na Katolické univerzitě v Lublinu, vzdělání si doplnil studiem filozofie v Prešově. Je ženatý, má tři syny, rád běhá i maratony.
MATÚŠ DEMKO
Sdílet článek na:
