Mám pro hledající pochopení

Vydání: 2021/36 Do školy s požehnáním, 31.8.2021, Autor: Aleš Palán

Mnoho z těch, kteří vyrůstali na písních jako Purpura, Tulipán nebo Láska nebeská, si je může zpívat už jen z nebeských kůrů. Jejich autor JIŘÍ SUCHÝ ale tady na zemi dál neúnavně tvoří. A ve svých nejnovějších knihách si povídá přímo s Bohem.


Proč by se Bůh nemohl smát? Snímek Irena Zlámalová

Jako komik pravidelně vstupujete na pódium se slamákem na hlavě. Proč právě tahle pokrývka hlavy a kolikátý slamák už máte? Je ten první v nějakém muzeu?

Na počátku mé komediální kariéry byla představa kabaretiéra, který by měl na hlavě klobouk jako vídeňský herec Girardi (proto se mu říká žirarďák) nebo legendární Francouz Maurice Chevalier. Těch klobouků jsem vystřídal tuším osm. Některé se rozpadly, protože sláma je křehká věc, jiné mi někdo ukradl. Jestli pro nějaké muzeum, to nevím.

Téměř vždy hrajete ve dvojici s někým druhým: Horníček, Šlitr, Molavcová… Bojíte se před divákem sám?

Sám se rozhodně nebojím, ale jako dítě jsem miloval Laurela a Hardyho, jako mladík jsem veškerý svůj obdiv věnoval Jiřímu Voskovci a Janu Werichovi. A že bych stejné řemeslo provozoval sám, mě ani nenapadlo. Má komika je převážně verbální a dialog mi dává skvělé možnosti.

Akord club byla v padesátých letech jedna z prvních rokenrolových kapel u nás. Vy jste pro ni psal texty a hrál na basu. Chybělo vám mluvené slovo, že jste pak začal dělat text-appealy a divadlo?

Chybělo mi divadlo, rokenroly jsme hráli ve vinárně.

Rokenrol byl ve své době nejprogresivnějším hudebním stylem. Posloucháte i dnes „mladou“ hudbu?

Ne, v tomto směru mně jaksi ujel vlak a já jí přestal rozumět. Uznávám, že ke své škodě. V mé diskotéce se tísní celá řada LP desek a na nich Led Zeppelin, Rolling Stones, T Rex a další a další, které jsou dnes jen dokladem, jak jsem se tehdy snažil proniknout do nových proudů, ale jak se mi to nepodařilo. Zvláštní výjimku tvoří Beatles. Ty jsem obdivoval a jejich hudbu jsem nadšeně poslouchal a dodnes poslouchám, ale nikdy ve mně nevzbudili touhu je následovat. Končil jsem u Elvise a u dalších průkopníků rokenrolu. Tam jsem se ještě čapl a zpočátku jsme na ně s Jiřím Šlitrem navazovali. Ale pak jsme se pokorně vrátili k jazzu a swingu. Nevím, nakolik se toto sdělení hodí do Katolického týdeníku, ale když se mě na to ptáte, tak asi jo.

Proč myslíte? Máte pocit, že jazz není hudba vhodná pro křesťany?

Já myslím, že je, ale vím taky, že mnoho křesťanů nezajímá. Ale pokud jsou mezi křesťany i jazzmani, tak je zvu na naše jam sessions (tak se říká improvizovaným schůzkám jazzových hudebníků). A tam zní jazz, jaký se hrával v létech třicátých a čtyřicátých v brilantním podání našich skvělých muzikantů. Ten koncert se jmenuje „Co na světě mám rád“ a koná se zpravidla jednou měsíčně. A s Jitkou Molavcovou z něj děláme tak trochu kabaret.

Jste velmi pracovitý, stále píšete nové hry, knihy… Vypadá to, že se vůbec nemůžete zastavit.

Bohužel je to tak. Jsem workoholik a to je choroba, která mi nedovoluje odpočívat. Je to mnohdy velmi úmorné.

Jak vypadá odpočinek divadelního workoholika Jiřího Suchého? Zajde třeba do konkurenčního divadla?

Zajde. Zajímá mě, jak si mí kolegové počínají. A někteří z nich se chodí dívat do Semaforu.

Jak zasáhl Semafor lockdown? Hráli jste před prázdným hledištěm, abyste se udrželi v umělecké kondici, nebo si dali pauzu?

Za celý rok jsme odvedli tři představení a čtyři veřejné zkoušky. Protože Semafor nemá stálý soubor – jsme tlupa externistů –, herectvo se nám rozuteklo za výdělkem. Já jsem ten čas využil k mírnému zvolnění tempa, což se ukázalo být blahodárné, protože do té doby jsem už jel tak trochu na doraz. Ale napsal jsem pro divadlo hru, natočil jeden celovečerní dokument a momentálně pracuju na dalším. Takže jsem se neflákal.

Bylo to podobně těžké období jako normalizace, kdy jste nad Semaforem ztratil kontrolu a dohlížela na vás Státní bezpečnost?

Tak to se s dnešní, byť nelehkou situací nedá srovnat! Současná omezení byla naprosto pochopitelná a ti chytřejší se jim ochotně podřídili. Ale všichni se už těšíme na září, kdy začínáme znovu existovat neboli zkoušet a hrát.

V knize „Klaun si povídá s Bohem“ se přihlašujete ke křesťanství. Jak dlouho si už s Bohem povídáte – od dětství?

Ano, už od „andělíčku, můj strážníčku“, a když jsem opustil ministrantskou komži, pokračoval jsem už závažnějším přemejšlením o křesťanském učení. A to mě drží dodnes.

V knize přemýšlíte nad katolickou věroukou a neskrýváte své nejistoty. Je psaní způsobem, jak si věci ujasnit, nebo se spíš nahlas ptát?

Své nejistoty neskrývám, protože vím, že nejsem sám, kdo je stejně postižen. Oslovují mě neustále další a další čtenáři té knížky a jsou mezi nimi i duchovní různých církví i sekt. V tom množství dopisů, které mi nepřestávají přicházet, poznávám nejrůznější názory a to mi poněkud potvrzuje mou teorii, že vztah k té Nejvyšší Instanci si utváří každý podle toho, kde se narodil (v Dillí, v Kábulu, v Nuslích nebo v Canterbury…), kdo ho vychovával (katolíci, ateisté, jehovisté, pravoslavní, anglikáni, muslimové…), do jaké společnosti ho život dohnal, je-li hloubavý, nebo zda je mu to jedno. Těch vlivů je mnoho a za většinu z nich ten dotyčný nemůže. A kromě ateistů a těch, kterým je to jedno, všichni ostatní hledají Pravdu. A protože těch vlivů, které je postihly, je mnoho, každý si najde tu část pravdy, která je mu nejbližší, kterou dokáže pochopit. A mám-li být upřímný, mám pro ty hledající pochopení. Dokonce mi to připadá poctivější, než když mnozí automaticky přebírají to, co je jim předloženo. Už to, že je to pohodlnější, se mi nezdá. A proto jsem napsal tu knížku, o níž je tu řeč.

Má Bůh smysl pro humor? A je to dobrý způsob, jak s ním komunikovat?

Já si myslím, že nám nepřísluší podsouvat lidské vlastnosti té vesmírné Inteligenci, která stvořila mrňavé atomy, tu úžasnou oblohu plnou hvězd a taky život na Zemi. Nám přísluší jen nad tím žasnout. Nemyslím, že představit si Boha, jak se směje, by mělo být trestáno peklem, veselý Pán Bůh – proč ne? Ale byla by to pouhá představa lidí, kteří si ho nedokážou představit jinak než jako člověka. Představit si, jaký ve skutečnosti je, je nad naše omezené možnosti.

Pokud mluvíme o spiritualitě a transcendentnu, pak tak činíme vlastně z materialistických pozic. Abychom mohli toto myšlení realizovat, musíme se vyspat, najíst, musíme dýchat, zkrátka je třeba dát hmotě, co si žádá, a pak teprve můžeme pokračovat ve svém myšlení. A – upřímně řečeno – i do toho se nám ta fyzická stránka našich životů cpe tak vehementně, že ji zcela nedokážeme vytěsnit. A tak nám nezbývá, než tu mršku vzít v úvahu a aplikovat ji na věci, na které jinak nemáme tykadla. Proto si lidé začali malovat Hospodina s bílým plnovousem. Pomáhalo jim to představit si, ke komu se modlí. A tak – proč by se Bůh nemohl smát? Takže vlastně ano, určitě má smysl pro humor. Když na to nahlížíme tímto způsobem, pak má vlastně všechno, co lze vůbec mít.

Nikdo nezná autory tisíců skvělých anekdot, které kolujou světem a dovedou nás rozesmát, a tak si klidně můžeme myslet, že je vymejšlí on. Nevěřím, že by se pro tento bláznivej nápad urazil.

Povídáte si o těchto záležitostech i s nějakým knězem, nebo jste spíš teologický samouk?

Jsem sice teologický samouk, ale duchovní nejrůznějších církví se se mnou dávají do řeči. Jeden římskokatolický pan farář, kterému jsem před léty půjčil tu první knížku ještě v rukopise, mi na otázku, zda to mé dílko není na exkomunikaci, odpověděl: „Ne, je to na kazatelnu!“ Dával jsem to číst i několika mým známým římskokatolickým vysokým hodnostářům a dostalo se mi odezvy a připomínek. Velmi jsem si té pozornosti, kterou mému psaní věnovali, považoval.

Našel bych duchovní linku i v nějakých vašich divadelních hrách nebo písňových textech?

Určitě. Dokonce píseň „Když je mi nejhůř“ se dostala i na kruchty několika chrámů a mnoho našich diváků mi napsalo jakási poděkování. A děkovali i ti, kteří ji neslyšeli a jen četli text v té mé první knížce. Ovšem s hudbou Karla Vágnera je to teprve ono. Se slovem kruchta, které zazní v naší chystané inscenaci, jsem nepochodil – skoro nikdo už nevěděl, co to je. Tak pro jistotu: kruchta je kůr. Pochodil jsem ale s naším vánočním představením Opera Betlém, které jsme měli kdysi na repertoáru. Oceňovali ho někteří duchovní a to mě těšilo, protože je neseno v neběžném duchu, podobně jak ty mé knížky. Dnes už ho nehrajeme, ale žije na DVD.

Nedávno jste vydal pokračování „Klauna, který si povídá s Bohem“. Co jste mu ještě zapomněl říct?

Ano, není to tak dávno, co vyšla u stejného nakladatele kniha „Klaun to zkouší znovu“. Tam jsou další myšlenky, které mi táhnou mou teologicky nevyškolenou hlavou. A protože téma Bůh je nekonečné, už pracuju na knížce třetí a zřejmě to mé uvažování budu provozovat, dokud budu. Ale pozor! To, co tam píšu, nehlásám! Jsou to mé privátní úvahy a na papír je kladu v naději, že občas některého čtenáře přimějou k podobnému uvažování. Třeba i o tom, jak se, podle něho, mejlím.

Co vám dává naději v těžkých časech?

Víra, že těžké časy jednou zlehknou.

Jiří Suchý (nar. 1. října 1931 v Plzni) je textař, básník, spisovatel, herec, zpěvák a divadelní principál. Spoluzaložil Divadlo Na zábradlí a následně Semafor, kde působí dodnes. Jeho písně, ke kterým psal hudbu Jiří Šlitr, patřily v šedesátých letech k vrcholu české populární hudby, na představení jako Zuzana je sama doma nebo Jonáš a tingltangl se stály mnohahodinové fronty. Z pozdější divadelní tvorby vyčnívá například Kytice nebo Dr. Johann Faust, Praha II., Karlovo nám. 40. Za normalizace byl Semafor kvůli zásadovým postojům Jiřího Suchého vystaven mnoha cenzurním zásahům. V tvůrčí aktivitě Suchý nepolevuje ani v bezmála devadesáti letech.

ALEŠ PALÁN
 


 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Rozhovory



Aktuální číslo 43 19. – 25. října 2021

Příležitost k naslouchání

Synodální cesta církve v českých a moravských diecézích začala minulou neděli. Biskupové ji oficiálně zahájili bohoslužbami v katedrálách.

celý článek


K práci ve skupinách je zván každý

Období od konce října 2021 do konce ledna 2022 bude patřit práci ve skupinách ve farnostech, ale klidně také ve školách, společenstvích, řeholních komunitách, laických…

celý článek


Blahořečení papeže úsměvů

Cesta k beatifikaci „papeže úsměvů“, jak říkali Janu Pavlu I., je otevřena. Papež František totiž uznal zázrak uskutečněný na jeho přímluvu – šlo o uzdravení…

celý článek


Křesťanský státník, císař a král

Narodil se na zámku Persenbeug v Dolních Rakousích jako nejstarší syn arcivévody Oty Františka, který byl synovcem císaře Františka Josefa I. Vzhledem k tomu, že císařův…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2021

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay