26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Lidé jsou ochotni o historii nepřemýšlet...

30. 7. 2013

|
Tisk
|

MILAN ZAPLETAL, osmaosmdesátiletý lékař z Brna, má na předloktí vytetováno identifikační číslo vězně z Osvětimi. Jeho rodina přinesla za německé okupace oběti nejvyšší – vlastní životy. Z pěti členů rodiny přežili válku jen dva. 

Vydání: 2013/31 Na místě setkání vyroste nová čtvrť, 30.7.2013, Autor: Iva Marková

Z jakého prostředí pocházíte a jak vás formovalo?

Narodil jsem se roku 1924 ve Velkých Bílovicích a vyrůstal jsem v Podivíně. Tatínek Pavel byl inženýr geometr a maminka Augusta učitelkou. Nejstarší bratr Libor se narodil v roce 1920, Lumír o rok později. Vyrůstali jsme v harmonickém prostředí, a ačkoli naše rodina byla docela slušně situovaná, žili jsme životem obyčejných vesnických kluků. Vedle rodičů nám byli příkladem učitelé, kteří měli přirozenou autoritu v celé společnosti.

Po obecné škole jste přestoupil na gymnázium v Břeclavi, kde už studovali vaši dva bratři. Když se Břeclav po Mnichovu stala součástí Velkoněmecké říše, bylo české gymnázium přeloženo do Hodonína. Jak jste prožíval rok 1938?

Celá naše rodina, jakož i celá společnost, měla k těmto událostem jednoznačně záporný postoj a prožívala trpké zklamání. Nejhůře nesl okupaci náš tatínek… Všechno jsme pociťovali jako násilí ze strany Německa. Já období druhé republiky prožíval jako běžný gymnazista. Kantoři učili dál vše, co bylo v učebnicích. Se zřízením protektorátu tomu ale nastal konec.

Jak vzpomínáte na první den okupace?

15. března 1939 jsem jel s bratry normálně do školy. Symbolicky bylo velmi špatné počasí – bláto, do něhož padal mokrý sníh. Z rádia už jsme věděli, že nás Němci okupují. Cestou jsme potkávali německé vojáky, ze kterých šel strach. Ve škole nám třídní profesor oznámil, že vyučování odpadá. Řekl nám také, že ve městě je už i gestapo. Do škol postupně přicházela nařízení, která určovala, co se má učit a co ne. Jména lidí židovského původu musela být v učebnicích začerněna a dějepis se zúžil na dějiny Velkoněmecké říše. Při příchodu učitele do třídy se muselo hajlovat, ale některé kantorky byly statečné a nedělaly to. 

To byla zároveň doba, kdy v bratru Liborovi dozrálo rozhodnutí odejít do zahraničních československých jednotek.

Libor maturoval v červnu 1939 a zapsal se na techniku v Brně. Už 17. listopadu byly ale české vysoké školy uzavřeny. Brzy řekl rodičům, že chce odejít do naší zahraniční armády, ti jeho rozhodnutí bez námitek přijali. Libor spolu s několika kamarády uprchl v březnu 1940 do Jugoslávie a už v květnu bojoval ve Francii. Po její kapitulaci byl evakuován do Anglie. Tam byl zařazen do výcviku pro parašutisty určené k diverzním akcím v protektorátu.  

Libor Zapletal byl 28. 4. 1942 spolu s Jindřichem Čoupkem a Františkem Pospíšilem vysazen v okupované vlasti. Jaké byly další osudy vašeho bratra, člena paraskupiny Bivouac?

Libor byl na udání ve Zlíně zatčen a předán brněnskému gestapu. To ho nutilo ke spolupráci. Předstíral svůj souhlas, aby mohl zmizet do ilegality. Gestapo ho pustilo z vazby, ale pohrozili mu, že pokud je obelstí, zlikvidují celou rodinu. Doma nám vylíčil situaci. Tatínek zdůraznil, že skutečná spolupráce s gestapem nepřichází v úvahu, ani za cenu perzekuce rodiny. Hledali jsme cestu, jak Liborovi pomoci uprchnout. 

Podařilo se mu dostat do úkrytu v Prusinovicích u Holešova. Jak na jeho zmizení reagovalo gestapo?

Zatklo oba rodiče. Z okna jsem zahlédl, jak nasedli do černého auta, a od té doby jsem je neviděl. Záhy uvěznili v  Kounicových kolejích bratra Lumíra. Po válce mi vyprávěl, že měl celu s okny obrácenými do dvora na popraviště. Pohled na popravy byl děsivý. Byly popravovány ženy i děti…

V této době vám ještě nebylo osmnáct let. Zůstal jste doma sám a musel se starat sám o sebe…

Hlad jsem neměl, podporovali mne příbuzní, kteří jako rolníci o jídlo neměli nouzi. Ve škole se ke mně spolužáci i kantoři chovali velmi dobře. Ale jednoduché to nebylo. Němci mě nechali prozatím na svobodě, protože se domnívali, že nervově nevydržím a prozradím Liborův úkryt. Snažili se mě nachytat různí provokatéři. Jeden mi vykládal, že seděl na cele s Lumírem a je činný v odboji. Vytáhl papír, na kterém byl napsán vzkaz od Lumíra, ať řeknu doručiteli vše, co vím o Liborovi. Ačkoli to bylo jeho písmo, zarazilo mě to a řekl jsem, že nic nevím. Lumír mně později v Osvětimi říkal, že ten moták ho donutili napsat na gestapu. Zatkli mě v dubnu 1943.

Byl jste posledním zatčeným členem vaší rodiny. Kde byli tehdy rodiče a sourozenci?

V té době byli již rodiče mrtví, byli zplynováni v lednu 1943 v Auschwitz-Birkenau. Libor čekal na popravu, která se uskutečnila ranou do týla v Mauthausenu. Lumír byl v Osvětimi.

Z Kounicových kolejí jste se dostal do Osvětimi i vy. Tušil jste, kam jedete?

My jsme vůbec nevěděli, co to je Auschwitz. Já jen věděl, že je tam Lumír a že tam jsou nějaké plynové komory. Ale o co jde, jsme zjistili až tam. Po příjezdu jsme museli utvořit pětice, Židé šli do prvních řad, z každé strany esesmani se psy. Hnali nás k bráně s nápisem „Arbeit mach frei“. Ještě jsem si říkal: Vida, takové heslo vzbuzující optimismus… Ostříhali nás a vydezinfikovali, rozdali vězeňské hadry. Věděl jsem, že bratr Lumír je vězněn na nemocničním baráku, kde pracuje jako ošetřovatel. Koukám kolem sebe a vidím, že stojíme přímo před tím barákem! S Lumírem jsme se tam opravdu setkali a to pro mne znamenalo velmi mnoho. Bratr mi zařídil, abych pracoval s ním na bloku jako uklízeč. 

Jak se dá v nelidských podmínkách koncentračního tábora zachovat normální rozum? Kde vzít naději?

Prvním předpokladem bylo dostat se na pracoviště, kde byla naděje přežít (např. dílny, skladiště), tedy nepracovat venku, ve výkopech nebo na stavbách, kde se brzy umíralo. Důležitá byla psychická odolnost a víra člověka, že to přežije. Záleželo také na spoluvězních, jak si fyzicky i psychicky vzájemně pomáhali. Já měl štěstí na slušné lidi. Několikrát jsem byl v ohrožení, a vždy to dobře dopadlo. Neméně důležité bylo, že jsem byl mladý a v dobré kondici.

Nežidovští čeští vězni byli z Osvětimi postupně převezeni do koncentračního tábora Buchenwald. Panovaly tam lepší podmínky?

Ano. Lumíra odvezli v srpnu 1943 do lágru Dora. I on měl štěstí, protože tam ke konci války přežil spojenecké nálety. Mne poslali do Buchenwaldu spolu s dalšími třemi sty Čechy v březnu 1944. Byly zde o něco lepší poměry než v Osvětimi. Mezi vězni existovala mnohem větší solidarita, člověk měl jistotu, že ho spoluvězeň neokrade.

Osvobození jste se dočkali z celé rodiny jen vy a Lumír. Jak plynul váš život dál?

Odmaturoval jsem a začal studovat medicínu. Pak jsem promoval a oženil se. Pracoval jsem jako chirurg v nemocnici u sv. Anny v Brně. Také mí dva synové jsou lékaři. Už v Buchenwaldu se ilegální komunistická skupina ujímala některých spoluvězňů a nalévala do nich své rozumy. Po válce tyto lidi dále zpracovávali a dávali jim dobře placená zaměstnání. Někteří vězňové opilí svobodou začali podléhat jednoduchým propagandistickým poučkám. Asi čtyřikrát mi bylo nabízeno členství v KSČ. Vždy jsem odmítl, a pak už mi dali pokoj. 

Člověk, který má zkušenost z koncentračního tábora, stěží může žít jako předtím. Jak po tom všem, co jste prožil, vnímáte lidský úděl, svůj život?

Vyrostl jsem v humanitně zaměřené rodině. V Osvětimi jsem zažil otřes. Viděl jsem, čeho je člověk schopný. Po válce jsme si říkali, že to dokážou jen Němci, ale dnes víme, že to dokážou i jiné národy. To byla první věc, kterou jsem si odnesl: vědomí, že člověk je schopen strašných věcí. Zároveň jsem však věděl, že člověk je schopen i velké statečnosti a obětavosti. Za války se našli lidé, kteří udělali mnoho pro naši rodinu a riskovali své životy. A pak také vědomí, které jsem jako mladík tak nevnímal, že přece jen asi je něco, co dopředu určuje váš život. Co zapříčiní, aby to s vámi dopadlo tak, jak to dopadne… Dnes bych řekl, že řada šťastných „náhod“ byla projevem vůle Nejvyššího.

Jakou úlohu ve vašem životě hrála víra, hledání smyslu života?

Rodiče nám dali křesťanskou výchovu. Lidé se ptávají, zda lze i po hrůzách Auschwitzu věřit v Boha. Proč bych neměl věřit? Bratrův kamarád z Osvětimi a Dory, premonstrát P. Josef Heřman Tyl, říkal: „Právě proto, jaké hrůzy jsem zažil a viděl, věřím v Boha a jeho spravedlnost.“ Krutost zlých lidí považuji za dočasnou věc. Já i v koncentráku poznával Boha v dobrých lidech, mých spoluvězních. 

Dokázal jste odpustit konkrétním lidem, kteří se vůči vám provinili?

Já to neberu jako vinu jednotlivých lidí, nýbrž jako vinu režimu. Samozřejmě: člověk, který k pohrdání a brutalitě neměl předpoklady,
by se k tomu nesnížil. Vina je ale na režimu, jenž jim to nejen umožnil, ale dokonce to od nich vyžadoval. V Osvětimi třeba spousta kápů, blokových a vězeňských funkcionářů, byli Poláci, kteří neměli Čechy v lásce a dopouštěli se na nich řady surovostí. Já jsem ale měl na bloku 21 kolem sebe inteligentní lidi. Chování člověka není věcí národnosti, ale charakteru a morálky.

K čemu je utrpení v životě?

Myslím, že není zbytečné, že k něčemu je. Některé ztráty nelze nahradit. Není pravda, že je sladké zemřít pro vlast, je to hořké a bolestné jako každé umírání. Jsou bolesti, jež nikdo netišil a už neutiší. Jsou hrůzy, které nelze vymazat z paměti. Já však věřím, že nad slepou spravedlností lidí je spravedlnost vidoucí a věčná. Lidem, kteří podstoupili tolik utrpení, nezbývá než očekávat zadostiučinění až tam kdesi – ne na tomto světě. Ale jejich oběti určitě zbytečné nebyly. A je dobré to připomínat. Protože lidé, kteří to nezažili, jsou ochotni o tom nepřemýšlet. Pokud dnešní generace nebude o historii přemýšlet a nebude z ní vyvozovat důsledky, může dopadnout tak, jak jsme po určitou dobu dopadli my…

Co vám v životě dělá radost?

Mám radost z obyčejných věcí. Jedna z mých největších radostí byl rok 1989. I když leccos nedopadlo tak, jak by člověk chtěl, ale to je jiná věc. Radost jsem měl, když se mi podařilo promovat a dělat práci, kterou jsem si vybral. Radost mám z dětí a vnoučat. Kdo nemá vysoké nároky, najde radost.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou