Latina je výrazem jednoty
Vydání: 2017/42 Olomouc má nové pomocné biskupy, 17.10.2017
Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové jsou ale mnohem širší.
„Je dobré nechat Hospodina, aby náš život režíroval sám,“ říká Markéta Koronthályová. Snímek Aleš Masner
Letos je to právě čtyřicet let, kdy jste začala vyučovat na tehdejší Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě. Jak k tomu vůbec došlo?
Když se ohlédnu zpátky za těmi roky na fakultě, říkám si: Veliké věci mi učinil Hospodin. Ano, bylo mi dopřáno překročit určitou historickou bariéru. S manželem jsme se poznali během našich studií na filozofické fakultě v Praze. Ve čtvrtém ročníku jsme měli svatbu v kostele Panny Marie před Týnem, oddával nás otec Reinsberg. Jako motto na svatebním oznámení jsme měli latinský citát: Salva, Domine, nam deficiunt iusti (Pane, pomoz, neboť spravedliví jsou slabí). Na fakultě z toho byl průšvih, komise, co si nás předvolala, si to vyložila tak, že v socialistickém státě není spravedlnost. Půl roku to vypadalo, že nás vyhodí, ale nakonec nám dali pouze důtku. Prý se naše chování neslučuje s chováním studenta socialistického státu.
Tak se stalo, že se mi po absolutoriu zavřely dveře na všechny školy v republice. Psal se rok 1977. „Jistě pochopíte, že s vámi nemůžeme mít nic společného,“ říkali mi všude. Jediný, kdo se nebál, byl děkan teologické fakulty doktor Ladislav Pokorný. „Je tu přece škola, na které můžeš učit, a to teologická fakulta,“ řekl mi. „Tam tvé náboženské přesvědčení nikomu nevadí.“ – „Tam ale ženy neučí,“ odpověděla jsem. „Tak budou. Zkusíme to,“ prohlásil on.
Fakulta byla ovšem tenkrát v Litoměřicích.
Než jsem nastoupila, šla jsem ještě na jakýsi přijímací pohovor za kardinálem Tomáškem. On si zapnul tranzistorák – kvůli rušení odposlechu v Arcibiskupském paláci – a když jsme si povykládali, řekl památnou větu: „Každou bych tam nepustil, ale vás tam pustím.“ Tak jsem začala učit na fakultě. Dojížděla jsem autobusem do Litoměřic třináct let (v roce 1990 se fakulta vrátila do Prahy), dva dny v týdnu. Ze začátku to bylo hodně krušné.
Proč?
Nejdřív si mysleli, že jsem agent StB. Jak bych se tam jinak dostala? Až postupně se mě přestal pan rektor bát. V typicky mužském kolektivu to pro mě bylo náročné, tím spíše v kolektivu starších mužů. Například když se konverzace u oběda stočila na nemoci stáří a padla otázka: „Máte, paní kolegyně, ještě vlastní zuby?“ tak mě to opravdu zaskočilo. Byl to prostě trochu šok, ale s modlitbou a Boží pomocí to šlo zvládnout.
Co jste učila?
Latinu, staroslověnštinu, první rok i němčinu – tu mi pak naštěstí zase vzali, učila jsem ji tak trochu podle hesla „být o jednu lekci napřed“. Latina se tehdy vyučovala celých pět let.
Jak jste to dokázala skloubit s péčí o rodinu?
Dýchala jsem – a stále dýchám – dvěma plícemi, jednou je fakulta, druhou rodina. Snažím se mezi nimi udržovat rovnováhu. Postupně se nám narodily tři děti. Když jsem byla na mateřské dovolené, kolegové byli ochotni za mě suplovat. Doma jsem s dítětem byla vždy jen rok, pak jsem měla od patera Reinsberga doporučená děvčata na hlídání, takové církevní au-pair. Rodina se třemi dětmi chce dobrou organizaci, je to vlastně jakýsi vysoký management. Svoji docenturu a profesuru jsem projezdila v autobuse do Litoměřic, nezbýval čas psát články, rozpitvávat odborné věci.
Jak byste charakterizovala svůj vztah ke studentům?
Velmi si cením pedagogické práce a na teologické fakultě jsem ji vždy vnímala jako svou službu církvi. Slovo pedagog pochází z řečtiny a skládá se ze slov pais – dítě a ago – vedu. Každého studenta jsem vždy přijímala jako originální lidskou bytost, kterou mohu vést za ruku a individuálně jí pomáhat na její cestě za poznáním. Dnes mohu říci, že mám děti vlastně všude po republice. Kam přijedu, tam je můj bývalý posluchač. Neřekla bych, že všichni umějí dobře latinsky, ale nějaký kus cesty životem jsme spolu šli a mohli se vzájemně obohacovat. Taky jsme se přitom často dost nasmáli.
Více v rozhovoru, který lze nalézt v aktuálním vydání Katolického týdeníku, který je k mání elektronicky na www.katyd.cz/predplatne v řadě kostelů a ve vybraných novinových stáncích a knihkupectvích.
LUKAŠ NOSEK, ALEŠ PALAN
Markéta Koronthályová (nar. 1952 v Praze) je klasická filoložka a překladatelka. Vyučuje latinu na katedře biblických jazyků KTF UK. Je místopředsedkyní Unie katolických žen a předsedkyní Ekumenického fóra křesťanských žen v ČR. Z publikovaných překladů: Vexilla regis (výbor latinské duchovní poezie), Bernard z Clairvaux: Kázání na Píseň písní a Kázání pro dobu adventní a vánoční.
Sdílet článek na:
