26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Lákali mě do KSČ - raději jsem emigroval

6. 9. 2010

|
Tisk
|

Vydání: 2010/37 Papežství v průběhu věků, 6.9.2010, Autor: Karel Tejkal

Volal jsem Eduarda Vokurku do Toronta na skypu. Nebyl doma, odpověděl e-mailem: „Máme tu svátek Lord Simcoe Day, pozvali mě, abych připravil prestižní koncert mé skupiny v historicky důležitém a na zdejší poměry starobylém kostele The Church of the Holy Trinity. Předtím jsme hráli v československém baptistickém kostele Chopina, přidal jsem i Dvořákovu Humoresku. Ozvu se, jakmile budu mít chvilku času.“ Ozval se a mohli jsme pokračovat v rozhovoru, který spolu vedeme několik let.

Jak dopadly koncerty?

Nechci se chlubit, ale museli jsme dvakrát přidávat, nebyla jediná volná židle, lidé se mačkali i podél zdí. Prý jsme měli třikrát početnější návštěvu, než jaká tu kdy byla na koncertech i čteních renomovaných spisovatelů. A bylo v tom i trochu nostalgie – vzpomínka na krásný děkanský kostel svatého Jakuba Většího ve Zbraslavi. Maminka mě tam každou neděli vodila na mši svatou, ministroval jsem a o Vánocích hrál na kůru houslové sólo Rybovy slavné mše; i dceru jsme tam v roce 1965 nechali pokřtít.

To nebylo v oněch časech obvyklé, ale vy jste měl s komunistickým režimem účty uzavřené – i když…

To je právě ono – i když. Tatínek byl absolvent Vysoké školy válečné a významná osobnost ministerstva obrany první republiky – to byl můj kádrový škraloup. Přitom otec zemřel, když mu bylo 36 let, a já jsem ho nikdy nepoznal, ale byl jsem z té – jak říkali – podezřelé rodiny. Naučil jsem se hrát na housle, na piáno nebyly peníze, a osvícený učitel, dirigent Povltavského orchestru, pan Přenosil poznal, že mám talent, a doporučil, abych studoval hudbu. Místní komunistická kádrovačka soudružka Charousková mě ale do života „vybavila“ glejtem – říkalo se tomu posudek z místa bydliště – že „není v zájmu lidově demokratického zřízení, aby jmenovaný studoval jakoukoli vysokou školu, zvláště pak ne školu uměleckého směru“. Učil jsem se hudbě proto tajně a doufal, že po střední škole (tenkrát se gymnázia jmenovala jedenáctiletá střední škola) to zkusím znovu. Bohužel na AMU jsem nemohl ani pomyslet, přihlásil jsem se tedy na České vysoké učení technické. Zkoušky jsem udělal, jak mi řekli později, prý jako jeden z nejlepších, ale opět stejný verdikt: nepřijat.

Naši vrstevníci volili v té době spolehlivou cestu: jít do výroby, pracovat a hlásit se na školu později, již jako „dělnický kádr“. Kdo ji poradil vám?

Ti, kdo mě nesměli na techniku přijmout. Tři kantoři a sekretářka mě pozvali na rektorát, ukázali rozsudek soudružky Charouskové, přede mnou papír roztrhali a hodili do koše. Tito stateční lidé – ještě jsem jich měl potkat v životě několik – mě zbavili kletby a pomohli najít práci na Masarykově nádraží, tenkrát nádraží Praha-střed. Kopal jsem krumpáčem, pomáhal svařovat koleje – a za rok jsem se přihlásil, „vyslán dělnickou třídou“, ke zkouškám znovu, dálkově pak vystudoval a stal se ze mě dopravní inženýr. Zůstal jsem na nádraží, ale už ne jako kopáč, a do tří let jsem byl náčelníkem pobočného vozového depa – šéfoval jsem šesti stovkám železničářů od Berouna po Pečky.

Zdánlivě románový příběh se šťastným koncem, avšak pamětníci tuší, co muselo následovat.

Nadřízení se polekali, že v takové funkci je nestraník, nějak to někdo přehlédl, polevil v revoluční bdělosti, ale rychle to napravili: vyzvali mě ke vstupu do KSČ. Výmluvy neposlouchali, a když jsem stále odmítal, přitvrdili. Bylo to jako sevření mafií: „A co když v tvém úseku objevíme manko? – Nemám ho, nedávno tu byla inventura, všechno klaplo. – Tak můžeš mít nadnormativní zásoby! – Nemám žádné. – Dobrá, snížíme normy, než se dopočítáš, za každý milion nadnormativních zásob dostaneš rok vězení!“ Bylo zle, neměl jsem na vybranou. Vlastně měl – emigraci.

To bylo pro každého, kdo se k tomu odhodlal, těžké rozhodování. Opustit práci, domov, rodinu, přátele…

Já byl navíc Čech jako poleno, Zbraslavák tělem i duší. Jenom podle tvaru kouře z komína parníků, které tenkrát brázdily Vltavu, jsem poznal, zda se blíží Vyšehrad, nebo dvouposchoďová paroloď Edvard Beneš. Byl jsem ženatý, měli jsme půlroční dcerku, ale manželka mě podpořila: odejdeme. A opět pomohli dobří lidé. Nechtěl jsem přijít o housle. Požádal jsem proto doktora Hejzlara, kytaristu slavného orchestru Jaromíra Vejvody, aby mi je propašoval ven, alespoň do Vídně. Pan Vejvoda tím riskoval, ale souhlasil. Kdyby kontrola objevila housle ve vybavení orchestru, v němž byly kromě kytary samé „plechy“, nebylo by ani co vysvětlovat. Podařilo se nám získat výjezdní doložku, že pojedeme k moři, a vzali jsme to přes Bratislavu do Vídně. Bál jsem se, pořád jsem se ohlížel, že za námi jedou, že nás sledují, ale dopadlo to dobře a šťastně jsme dorazili do Vídně.

Ale ani to nebylo v polovině 60. let příliš velké vítězství. Administrativa amerického prezidenta Johnsona budovala, jak se říkalo, mosty na východ a nikdo nechtěl režim za „železnou oponou“ dráždit. Asi byl problém získat azyl.

Nakonec se nám to podařilo v Kanadě. Začátky byly těžké. Znal jsem se s rodinou Karla Ančerla, dirigoval v té době Bostonský symfonický orchestr, a on mi nabídl místo posledního houslisty tam někde vzadu. To by mi ani tolik nevadilo, ale rodinu bych z nepatrné gáže neuživil. Navíc se mi rozklížily housle, vysoká vlhkost vzduchu jim nesvědčila, a protože jsem neměl peníze na opravu, dva roky ležely netknuty.

Jak člověk v takové situaci překoná zoufalství, beznaděj? Doma zajištěná existence, pouze úlitba v podobě rudé knížky, ale jinak klid, relativní blahobyt – nelitovali jste?

Ani na chvíli. Právě pro tu úlitbu. A jak překonat rozčarování ze zdánlivě neúspěšného exilu? Nevzdat se. Snadno se to po letech řekne, ale lehké to nebylo. Bral jsem pomocné práce a hledal zaměstnání. Chodil jsem v montérkách, slušnější oblek v tašce, a když bylo třeba, někde na chodbě jsem se převlékl a zaťukal. Mnohokrát marně. V jednom podniku mi nabídli místo kresliče, stůl na konci chodby u záchodu. Tak prý začíná každý, musím se snažit. Tak jsem se snažil. A teď to zkrátím – postupně následoval vedoucí oddělení, studium, titul MsC – Master of Science a přestup na polytechnický institut v roli kantora. Zůstal jsem tam třicet let – legrační, jak se třetina života vejde do několika vět, ale spěchám, abych se dostal k hudbě. Napsal jsem několik knih, důležitá byla ta o metrickém systému, která se používá dodnes. Premiérem byl tenkrát Pierre Trudeau, který chtěl Kanadu přiblížit Evropě, proto ten metrický systém. Musel jsem popsat jeho historii a vypracovat přepočítávací tabulky.

A housle vyschly. Dočkaly se?

Dočkaly. Přihlásil jsem se do Hudební unie, splnil podmínky a mohl jsem do rozhlasu a televize. Koncerty, zkoušky, nahrávání, konečně muzika bez omezení a šikanování. V roce 2006 mi odborná porota udělila titul Nejlepší jazzový houslista Kanady. Doma máme tu sošku na zvláštním stolečku, říkáme jí „náš malý Oscar“.

Ale režim na sebe nedal zapomenout a dostihl, alespoň některé z vás, i za mořem. Nebo si jenom někdo pro jistotu na cestu do exilu přibalil starou dobrou českou zbabělost, eufemisticky nazývanou opatrností?

Asi. Josef Škvorecký měl nápad zhudebnit některé texty Karla Kryla a chtěl dát v Kanadě dohromady kapelu složenou z českých muzikantů. Bylo nás tam v té době dost, ale všichni uhnuli. Báli se. Co kdyby si je StB našla až v Kanadě, Kryl dráždil, raději nepokoušet osud. Tak si pan profesor Škvorecký vzpomněl na mě. Znali jsme se – dokonce ten Mrkvička v románu „Příběh inženýra lidských duší“, to jsem já – a nabídl mi, abych napsal muziku, dal dohromady kapelu a písničky nahrál. Byla to pro mě pocta, ale nebyl jsem si jist, zda to dokážu: jsem hráč, houslista, šoumen, ale zatím jsem nic nezkomponoval. Karel Kryl poslal dva texty „Azbuk“ a „Dívka havířka“ a já to udělal ve stylu bluegrass – je z toho taková zvláštní častuška podbarvená severoamerickým stylem. K nahrávání se sešli skvělí muzikanti, mezi nimi jediný Čech, výborný basista pan Zadák…

Nerad vstupuji do vyprávění páně Vokurkova, ale musím – rozsah novinové strany je neúprosný. Jen pro pořádek ale dodám, že poté, co uspěl v konkurzu, hrál první housle v Canada Olympic Orchestra 2010, což byl mimořádně rozsáhlý hudební projekt chystaný jako olympijské překvapení. Účinkující, vázáni smlouvou, o něm nesměli tři měsíce nikde promluvit. Skladby se potom hrály ve všech rádiích i televizích. A ještě jeden dodatek. Když jsem Edovi (tak mu spolužáci říkali) na skypu líčil, kam si chodím na Zbraslavi pro dobré víno, viděl jsem v jeho očích, že jde se mnou, že alespoň na chvíli je šťasten doma. Zeptal jsem se, potvrdil mi to. Následujícího dne mi poslal e-mailem, patrně na vysvětlenou a jako rozvedení svých odpovědí, dvoustránkový text (psal do půl čtvrté ráno – na síti se nic neutají) a nazval jej Esej – Víra a morálka v materialistickém světě. „Opustil jsem domov z důvodů, na něž jsem stále pyšný. A nelituji. Měl jsem možnost poznat několik skalních komunistů, kteří desítky let rozhodovali o životě a smrti svých bližních. Byli v té době zdraví a silní, stáli na té ‚správné straně barikády‘. Když přišel jejich čas, nechali si zavolat kněze, často toho, jemuž mnohokrát ublížili, řekli ‚lituji‘, a pro jejich vnitřní klid jim bylo odpuštěno. V paměti mi zůstane několik jmen mocných bývalého režimu, jmen konkrétních lidí, kteří mě donutili opustit milovanou zem. Ještě jsem nenašel sílu, abych i já řekl ‚odpouštím‘, i když už je to tak dávno. Snad jednou…“

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou