Vydání: 2009/44 Všichni svatí, 28.10.2009, Autor: Kateřina Šťastná

S Petrem Goldmannem jsme se potkali na jednom z jeho působišť: v prostorách, kde se jakoby zastavil čas – pod střechou jednoho z pavilonů psychiatrické léčebny Bohnice. Klinický psycholog Goldmann ale také přednáší na teologické fakultě, dělá psychologická vyšetření u žadatelů pro vstup do kněžského semináře v Brně a v neposlední řadě působí jako manželský poradce.

O manželství přednášíte a píšete články. Proč je podle vás v dnešní době tolik rozvodů?

Je to důsledek toho, že žijeme v poměrně otevřené demokratické společnosti, která rozvody umožňuje. Můžeme si představovat idylku doby před sto dvěma sty lety, kdy spolu manželé zůstávali celý život. Otázkou zůstává, zda to bylo bez problémů. Tehdy působil vnější tlak – manželka se bez manžela v podstatě nemohla uživit: kdyby ji opustil, byla by společensky znemožněná. Dneska se můžeme demokraticky rozhodnout, zda s dotyčným chceme vydržet, nebo nechceme. Když si uvědomíme, že závazek manželství je zhruba na padesát let života, a činíme ho v raném věku s velmi malou partnerskou zkušeností, je spíš s podivem, kolik manželství spolu vydrží.

To, že se lidé rozvádějí, svědčí o tom, že nepatří k sobě, nebo že nejsou schopni vynaložit dostatek úsilí, aby spolu dobře komunikovali?

Ona je to jistě kombinace mnoha faktorů zároveň. Je nutné si uvědomit, že i když se manželé berou třeba po roce nebo pěti letech známosti, z hlediska celého života je to krátká doba. Berou se ve specifické situaci, nějakým způsobem spolu komunikují, ještě to nemá ty prvky všednosti. Zátěž každodenních povinností manželé teprve musejí poznat. Někteří to unesou, jiní ne. Pak se může stát, a není to nic udivujícího, že každý z manželů dozraje někam jinam, a po dvaceti i více letech si uvědomí, že jdou každý jinou cestou.

Kde se stala chyba?

Chyba může být v jejich nezralosti nebo v malé ochotě ke kompromisu, ale může být i v tom druhém, že se někam vzdálil, nebo že se výrazně změnilo okolní prostředí. Mnohé potká i zátěž, kupříkladu nemocné dítě, úmrtí v rodině a podobně. Některé dvojice to sblíží, jiné oddálí.

Existuje rada pro manžele, jak neustále obnovovat, oživovat jejich vztah?

Sdílet svoje životy, vědět o sobě, mluvit o tom, co kdo prožívá a co je pro kterého z nich důležité. Pak je potřeba vědomí, že bez kompromisu vztah budovat nelze, že životní druh je svébytná lidská bytost, kterou nemám možnost ani právo napravovat.

Říká se, že šťastná manželství prožívají stejné problémy jako ta nešťastná – v čem je tedy rozdíl?

Rozdíl je v tom, jak se těch problémů chopí. To znamená, že někdy ty problémy skutečně manžele rozdělí, jindy je naopak stmelí. Rozdíl bude jistě v tom, jestli problém vezmeme společně za svůj, nebo jestli ho jenom přesuneme na partnera, jestli jsme o problému schopni alespoň v základních rysech mluvit a být ochotni ho nést.

Někteří lidé jsou hrdí, že se doma nehádají. Je to správně?

Hádání je jistě nepříjemná věc. Jsou manželství, kde nedochází k hádkám, protože tam nedochází ke konfliktům. Pak se ale musíme ptát proč. Může to také znamenat, že ti dva spolu nemají nic společného, že tam není třecí plocha. Pokud tam ke třením dochází, což je obvyklé, může dojít k určitému typu sporu, od vzájemných nesouladů až k nepřijatelnému násilí. Je ale dobré vědět, že když už se spolu hádáme, mělo by to nakonec vést k něčemu dobrému.

A co taková konstruktivní hádka?

V zásadě by měla splňovat několik kritérií. Měla by se vést o konkrétním, pokud možno přítomném problému – čili nikoli vágní sdělení: můj drahý, ty se mi ale vůbec nezdáš; nebo sdělení namířená do minulosti: tys mi tehdy udělala to a to. Dále, když už se hádáme, měli bychom nějakým oboustranně přijatelným způsobem ventilovat emoce, protože bez nich z nás nevypluje něco důležitého a nedojde k uvolnění. Další bod je, že by mělo dojít k osvětlení mého osobního náhledu na problém a pokud možno k návrhu, jak ten problém řešit. Pokud z hádky vyjdeme s tím, že jsme nějakým zřetelným způsobem formulovali, co nás trápí, že jsme se trošku přiblížili k pohledu druhého na tu věc, potom můžeme mluvit o výhodách konstruktivního hádání. Druhá věc je neméně důležitá: pokud lidé mají děti, měli by potomci vnímat, že doma může dojít k nepohodě, která však nakonec vždycky vyústí ve vstřícný způsob soužití.

Vztah manželů se hodně změní, když se narodí dítě. Jak se na to připravit?

Vztah se nemusí měnit, mění se určitě instrumentální situace. Najednou máte doma něco mnohem náročnějšího, než je pes nebo kočka. Se psem stačí jít třikrát denně na procházku a i to může rozbít systém soužití, natož dítě, které potřebuje více péče a u něhož předpokládáme, že u nás bude vzbuzovat kladné emoce. Ovšem vzbuzování kladných emocí se někdy dostaví a jindy nedostaví. Častěji si obtížný kontakt s dítětem zažívá matka dráždivého novorozence, který jí dává malou zpětnou vazbu vztahového přijetí. Budovat si vztah k takovému dítěti je velmi obtížné. Když si představíme situaci, kdy dítě je více zátěží než radostí, což se může stát, vzniká vážný problém, se kterým manželství nepočítalo a na který se nebylo schopno předem připravit. Pod tíhou takového problému může docházet k napětí ve vztahu.

Další změny nastávají, když děti opouštějí domov.

Manželé mají najednou na sebe čas, což může i nemusí být pro ně zátěž. Záleží na tom, jak si budovali vztah předtím, a možná i na tom, jestli se naučili spolu žít, než se jim narodily děti. Další problém je v tom, že děti odcházejí obvykle v době, kdy je manželům mezi 50 a 60 lety. Mohlo dojít k tomu, že každý z páru došel na své cestě někam jinam a druhému se vzdálil. Vůbec to nemusí být jednoduše tak, že děti odešly, a proto se manželé rozcházejí.

Jaké jsou další zátěžové situace ve vztahu?

Nemoc nebo smrt dítěte, zvláště pokud je to smrt jediného dítěte, nebo například stavba společného domu. Mezi méně obvyklé situace patří, že jeden z partnerů se dá na patologické hráčství nebo se stane alkoholikem. Nebo se třeba najednou z ničeho nic stane katolíkem. To může být radost, ale i zátěž. Zátěž proto, že vyrovnaný vztah, který dříve fungoval na bázi tolerance odlišného světonázoru, se najednou musí definovat nově. To se někomu podaří, jinému ne.

Děláte vstupní psychologické vyšetření bohoslovců před vstupem do semináře. Co by měl budoucí kněz splňovat a jaký naopak nesmí být?

Měl by mít určitou rozumovou kapacitu – už proto, že je to vysokoškolák. Měl by to být člověk do určité míry zralý, což je trochu problém: jak najít chlapce, který právě maturoval, aby byl již duševně zralý? Neměl by mít žádnou osobnostní anomálii, měl by to být člověk, který je schopen přiměřeného pohledu na sebe sama, nemělo by mu dělat potíže komunikovat v různých hierarchických vrstvách, ať už se svými autoritami nebo s lidmi, jimž má jako pastýř sloužit. To, že nás zajímá jeho vyrovnanost v psychosexuální oblasti, je samozřejmé.

Jak může psycholog knězi pomoci? Může mezi nimi existovat spolupráce?

Je to asi jako s každým jiným odborníkem. Když kněz zná dobrého pokrývače, jistě bude vědět, kdy ho zavolá. Podobně když bude v kontaktu s psychologem. Jsou to dva různé obory: kněz se stará o duchovní život, psycholog o život duševní. Kněz by se měl starat o to, aby pomohl svým ovečkám navázat, realizovat a plně žít vztah s Bohem, psycholog by se měl starat o to, aby jeho ovečky byly schopny žít samy se sebou a s druhými lidmi.

Jsou lidé, kteří se na kněze ve zpovědnici obracejí se svými problémy, jež už někdy spadají spíš do kompetence psychologa. Co si má v takové situaci kněz počít?

Problém je v tom, že často zaměňujeme psychoterapii s poradenstvím. Psychoterapie je dlouhodobé vedení, které by mělo vést klienty k určité osobnostní změně nebo ke komunikační změně s jejich bližními. Poradenství je cílenější a kratší proces určité podpory v konkrétní náročné situaci. Je to oblast, do níž se s určitou opatrností může pustit každý z nás. Teprve v okamžiku, kdy by kněz zjistil, že jde o hlubší problematiku, či přímo duševní poruchu, například úzkostné nebo depresivní stavy, měl by kontaktovat odborníka.

Může kněz ve zpovědnici i uškodit, místo aby pomohl? Stává se to?

Já myslím, že se to stává v očekávatelné frekvenci. Je potřeba si uvědomit, že kněz je obyčejný člověk, jenž má neobyčejné svěcení. To znamená, že bych měl hledat takového kněze, který mi nějakým způsobem vyhovuje, s nímž si rozumím, který mi může pomoci, a nepředpokládat automaticky, že všechno ví nejlíp.

Říká se, že víra pomáhá lidské duši. Může skutečně pomoci tam, kde by bylo třeba psychologa?

Víra pomáhá lidské duši, ovšem jak které. Naše náboženské prožitky a projevy se velmi odlišují. Jestliže potkáme dva katolíky, není pravda, že oba prožívají předmět víry stejně. Představte si, že jeden katolík vnímá svoji víru jako radostné setkání s Bohem a druhý prožívá neustálý strach před spravedlivou Boží trestající rukou. Víra může být pro mnohé věřící pouze jasnou hranicí oddělující zakázané a dovolené ovoce. To může u konkrétního člověka zmírňovat úzkost, ale neznamená to, že přináší radost.

Dnes se hovoří o krizi. Myslíte si, že jsou lidé v tíživé situaci k víře vstřícnější?

Někteří ano, jiní ne. Krize spíš polarizuje – to znamená, že člověka dožene k nějakému výraznějšímu rozhodnutí pro, nebo proti.

Jak má kněz – nebo každý z nás – mluvit ke svým bližním, kteří zažívají těžké časy? Litovat, soucítit, povzbuzovat?

Měl by nabídnout kontakt, vyslechnout, povzbudit. Všichni bychom měli mít na paměti, že pokud nejsme odborníci, nemůžeme si být jisti svou pravdou, svým intuitivním pohledem. Nesnažme se manipulovat druhého do nějakého řešení, i kdyby nám připadalo dobré, pravdivé anebo svaté.