Konfrontační styl je zničující
Vydání: 2021/20 Oslavy sv. Jana Nepomuckého, 11.5.2021, Autor: Jiří Macháně
Publicista, pedagog, skaut, mediální analytik, člen redakční rady Perspektiv KT JIŘÍ ZAJÍC slaví sedmdesátiny. Některé své životní role a postřehy přibližuje v rozhovoru. V minulých dnech s ním vydal KT i obsáhlý knižní rozhovor s názvem Pojďme ještě kousek.
Životní sen sedmdesátníka? „Že budu jako Marie z Betánie u Ježíšových nohou. A budu moci pozorovat, jak ho celé stvoření obdivuje,“ říká Jiří Zajíc. Snímek Jana Podhorská
Když se ohlédnete za životem, co byl úspěch a co prohra?
Ještě před několika lety bych řekl, že úspěch bylo vybudování Redakce náboženského života, kterou však vedení Českého rozhlasu před pár roky po 25 letech zrušilo. Všechno ostatní je, jako když jsme hrávali se Sovětským svazem a vedli 1:0. Celý zápas nervák a pořád nebylo jasné, jestli nakonec vyhrajeme, nebo ne.
Neúspěch je určitě moje rozpadlé manželství. Oba jsme do něj s Janou vstoupili s tím, že je to na celý život a že pro to uděláme všechno. A přesto se nám to nepodařilo. Byť jsme dnes kamarádi, jsme schopni spolupracovat a podporovat se, je to velká životní rána. Je to horší, než když vám někdo blízký umře. Za to nemůžete. Ale rozpadlé manželství? To je pořád také vaše vina.
Vaše celoživotní téma je výchova a skauting. Čím vás skautování tak vzalo?
Skauting má kromě skvělých základů postavených na křesťanských principech opravdu účinnou metodu, jak dobře vychovávat, jak vést mladého člověka k dobru. Učí už malého človíčka ve věku šesti sedmi let, aby něco vydržel, uměl být všímavý, co se kolem něj děje, aby předvídal a reagoval. Každý skaut je vybaven celou řadou dalších zkušeností a kompetencí, které se ve škole ani v rodině nenaučí. Zažil například, že mu na táboře během bouřky spadl stan. Musel zvládnout situaci a vydržet. Analogicky k těmto zátěžovým situacím se pak umí zařídit i v dalším životě.
Jste trvale v kontaktu s mladými lidmi. Jací jsou?
Mladá generace v naší zemi je nesmírně rozličná. Žijí tu vynikající, vzdělaní, obětaví a charakterní mladí lidé. Viděli jsme například, jak se dokážou nasadit při pandemii v nemocnicích i jako dobrovolníci v sociálních službách. Nebo kolik mladých lidí odešlo před lety pomáhat uprchlíkům na balkánskou cestu. Ti starší z nich mají třeba i dvě vysoké školy, mluví třemi jazyky a ve srovnání s tím, jaký jsem byl já a co jsem uměl, jsou neskonale schopnější. Na druhou stranu jsou mezi mladými lidmi i ztroskotanci, kteří vůbec nerozumí světu ani situaci, ve které žijí. Volí extremisty, jsou dezorientovaní nebo úplně mimo dění. S těmi bude problém. Až na výjimky vydrží mladá generace méně, než jsme museli my, ale současně je akčnější, vzdělanější a schopnější řešit problémy.
Věnoval jste se a věnujete také vzdělávání, například na Vyšší odborné škole publicistiky. Proč má smysl, aby církev měla takové školy?
Je důležité, aby měla vliv na formaci budoucích profesionálů. Komunikace je centrální součástí našeho života – kdo jiný než křesťané by měli být odborníky na komunikaci. Přitom v církvi nám chybí jak mediální gramotnost, tak i schopnost hovořit mezi sebou. Často jsem přemýšlel, proč je mezi křesťany, zvlášť katolickými, tak malá schopnost vést dialog. Přijde mi, že je to tím, že ve skutečnosti mnoho katolíků není spokojeno se sebou samými, se světem, dokonce ani s Pánem Bohem. Mají vnitřní přetlak agresivity, který potom vrhají na ostatní, jakmile o něco v nich jen trochu škrtnou. Papež František mluví o tom, že nám chybí něžnost. Dosud není něčím, co by se mezi katolíky pokládalo za přednost.
Umí církev jako instituce prostřednictvím médií sdělovat, k čemu tu vlastně je?
Jak kdo. Jan Pavel II. nebo papež František to uměli a umí skvěle. Česká církev má některé vynikající komunikátory, jako je Tomáš Halík, Marek Orko Vácha, Tomáš Petráček, Ladislav Heryán. Těch lidí jsou ale desítky. Ovšem církev jako instituce to prostřednictvím svých představitelů na potřebné úrovni spíš neumí. Na jejich obranu je třeba říct, že je málo těch, kteří měli možnost dobře se to naučit.
Na vině jsou i média, která jsou u nás dost klerikálně zaměřená. Vybírají si téměř výlučně duchovní a pokládají je za jediné odborníky, ačkoliv bychom mezi laiky jistě našli na řadu křesťanských témat i povolanější osobnosti. A ti vybraní duchovní sami tyto laiky médiím nedoporučí. Pak je ovšem vnější komunikace církve bohužel méně efektivní.
Jaký má mít církev vztah k médiím? Nakolik do nich má vstupovat?
Jak víme z dokumentů katolické církve, média jsou areopagy (prostorem veřejného slyšení – pozn. red.) dnešního světa. A církev do nich proto nutně patří. Média sama o sobě škůdci nejsou. Mediální prostor je ale zahlcený neuvěřitelným množstvím dezinformací, hloupostí, lží a polopravd. Pomohl tomu výrazně nástroj, který jsem před 25 lety obdivoval: internet. Téměř z každého člověka bez ohledu na jeho charakter, schopnosti a vzdělání udělal vlastně redaktora. Na internetu může kdokoliv napsat cokoliv. Vzniká tak ohromný prales, ve kterém se člověk, který se neumí orientovat, může velmi snadno a rychle ztratit. I jinak celkem vzdělaní lidé často nerozeznávají, čemu se dá věřit, a čemu ne. V takovém pralese nám pak poslouží například média veřejné služby, protože mají několikanásobný systém kontroly, který zajišťuje, že skrze tato média nás někdo nebude úmyslně klamat. Ano, mohou udělat chybu. Jako analytik úřadu Rady pro rozhlasové a televizní vysílání jsem řešil i pochybení České televize i Českého rozhlasu. Ale to nesnese srovnání s tím, co se dnes odehrává na internetu a sociálních sítích.
Narážíte na mediální gramotnost. Jak jsou na tom křesťané v této disciplíně? Umí zacházet s médii? Rozumí jim?
Bohužel moc neumí a nerozumí. Byť je k tomu vyzývají církevní dokumenty – ať už z II. vatikánského koncilu „Inter mirifica“, či z počátku 70. let „Communio et progressio“. Kdyby církev dokázala rozvinout vzdělávání v oblasti mediální, občanské a finanční gramotnosti, byla by to pro celou společnost veliká služba. V rámci církve se o to snaží redakce Katolického týdeníku, Radio Proglas i televize Noe nebo časopis Universum. Ale bylo by třeba, aby se to stalo mnohem masovější službou i ve farnostech.
Dotknul jste se veřejnoprávních médií a jejich role. Nedá mi to, nezeptat se vás jako někdejšího člena tohoto grémia, co říkáte na současnou situaci v Radě České televize?
Je snad nejhorší za celou dobu její existence. Teď se tam dostala převaha lidí, kteří zcela nepochopili, jak může Rada ČT efektivně pomáhat k tomu, aby Česká televize byla dobrá. Rozhodně jí nepomůže konfrontační tón, typický pro Hanu Lipovskou, ani útoky na generálního ředitele. Rada má být kompetentním a partnerským orgánem vedení ČT. Když jsem byl jejím členem, byli jsme s kolegy vůči generálnímu řediteli mnohdy velmi důslední, tvrdí a kritičtí. Ale v žádném ohledu jsme s ním nejednali, jako by to byl náš nepřítel. Společně jsme se snažili, aby ČT byla dobrá.
Cesta k tomu nevede přes napadání generálního ředitele kvůli naprostým malichernostem. A to se teď bohužel děje – což buď zablokuje komunikaci a Rada ČT nedosáhne vůbec ničeho, nebo generálního ředitele odvolá. V současné situaci ale zodpovědně říkám, že momentálně u nás neexistuje člověk, který by vedení České televize mohl hned převzít a řídit ji alespoň tak dobře jako současný generální ředitel. Jako manažer je to člověk na svém místě. A jeho odvolání by nyní vedlo k dlouhodobé destabilizaci ČT jako v roce 2001.
Býváte kritický vůči společnosti, politice, ale i církvi. Čím dnešní církev trpí, co ji trápí?
Pokud jsem kritický vůči církvi, tak proto, že mi na ní záleží a mám ji rád. Ale mám vůči ní postoj pedagoga, nikoliv soudce. Obecně mi přijde jako náš veliký handicap primát instituce před společenstvím a práva před vírou. Víra totiž není jen to, co je napsáno v katechismu, víra je osobní vztah. Přesvědčení většiny katolíků, že víra jsou poučky, které opakuji a vyznávám, je hluboký omyl. Jen když pochopíme, že víra je vztah k milosrdnému, jedinečnému a úžasnému Bohu, můžeme být jeho hodnověrnými svědky. V tom ale selháváme. A proto je papež František taková hvězda: on je v tom příkladem.
Čili jak z toho ven?
Výchovou. Je zapotřebí, aby kvasem a solí bylo více křesťanů, kteří nebudou sevřeni strachem a nespokojeností, ale spolehnou se na to, že navzdory všemu protivenství světa Bůh vítězí. Že my, v čele s Ježíšem, opravdu můžeme svět proměnit a zachránit.
Konfrontační styl, který byl ještě donedávna typický pro katolickou církev, je zničující. Vytvořil sice z vnějšku jakýsi monolit církve, ale uvnitř vzniklo nezdravé prostředí. Proto papež František tak zdůrazňuje milosrdenství Boží a mateřskou tvář církve. Kolik se toho nařeční, že církev je matka, ale pro drtivou většinu lidí matkou není, je hlavně institucí.
Jaký je váš životní sen sedmdesátníka?
Že budu jako Marie z Betánie u Ježíšových nohou. A budu moci pozorovat, jak ho celé stvoření obdivuje.
To ale ještě nevypadá jako aktuální a bezprostřední budoucnost.
To nevíme. Ale dobře. Ještě doufám, že budu svědkem toho, že se podaří mladým lidem proměnit tvář světa – třeba v otázce klimatu. A že současná preference ekonomiky a peněz, tedy globálního kapitalismu, prohraje s touhou po lepším životě.
A jde ale ekonomika a touha po lepším životě proti sobě?
Preference peněz a zisku je preference životního postoje, který říká: hmotné věci a „fyzika“ jsou nejdůležitější. Jenže klima nám ukazuje dost důrazně: nejdůležitější je život. Mezi životem a onou „fyzikou“ je skutečně zásadní rozdíl. „Fyzika“ má sloužit životu, ale nesmí ho dusit. Je velký rozdíl mezi mechanickým přístupem k životu, kde se na člověka pohlíží jako na nějaký šroubek, který je možné klidně vyjmout a nahradit, když už nefunguje. A pohledem na život jako na něco úplně originálního, jedinečného a vlastně zásadně duchovního, vůči čemu je třeba jednat jemně a trpělivě.
JIŘÍ ZAJÍC (* 17. května 1951) vystudoval numerickou matematiku na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy, věnoval se mládeži – zejména ve skautu a turistických oddílech mládeže navázaných na podzemní církev. Mezi lety 1982–1990 byl hlavním redaktorem ilegálního „československého týmu pro křesťanskou výchovu“, spolu s Miloslavem Vlkem, Josefem Kopeckým či Alešem Opatrným. V lednu 1990 založil a do roku 1994 vedl Redakci náboženského života Českého rozhlasu. Stál u reforem výchovného programu Junáka a patřil k zakladatelům České rady dětí a mládeže, kde byl také ředitelem kanceláře. Mezi lety 1992–2000 byl členem (a místopředsedou) Rady České televize. Později pracoval jako analytik na Úřadu Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. V posledních 13 letech působí v odborných institucích ministerstva školství jako odborník pro mimoškolní výchovu a vzdělávání dospělých. V roce 2019 mu byl udělen Řád Stříbrného vlka, nejvyšší skautské vyznamenání.
JIŘÍ MACHÁNĚ
Sdílet článek na:
