26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Kněz je knězem v každé době

26. 2. 2008

|
Tisk
|

Vydání: 2008/9 Umírání dříve a dnes, 26.2.2008

Vláda jedné strany, diktatura, totalitní politický systém – různé názvy pro zločinný režim, který tvrdě zasáhl do osudů mnoha nevinných lidí. Letos uplyne šedesát let od únorového komunistického puče v Československu, který těžce poznamenal dějiny této země a tvář naší společnosti – dodnes na sobě nese stopy těchto událostí. Jedním z perzekvovaných byl i P. Vítězslav Koza, který byl odsouzen ve vykonstruovaném procesu a následně prošel martyriem komunistických žalářů. Od jeho úmrtí uplynulo letos dvacet let. Vzpomíná na něj jeho sestra Libuše Stěhulová.

Jaký byl P. Vítězslav Koza jako malý kluk? Chtěl být knězem odmalička, nebo se rozhodl až v pozdějších letech?

Slávek byl vždy svůj. A vždycky si přál být knězem. Maminka ho vzala poprvé do kostela, když mu byly asi tři roky. Zapůsobilo to na něho patrně hlubokým dojmem; po návratu domů si postavil doprostřed kuchyně židli a na ni položil otevřenou knihu. Pak se rozhlédl, kolem krku si přehodil ručník, stoupl si před židli, zvedl ruce a spustil: „Dominus vobiscum, Dominus vobiscum…“ Nic jiného si z té „kostelní“ latiny nepamatoval! „Budu knězem,“ opakoval vytrvale, když začal později chodit do školy. Rodiče mu vysvětlovali, že by se musel moc dobře učit, potom dlouho studovat… On si s tím ale hlavu nelámal, měl všechno promyšlené: „Zpívat moc neumím, ale kázat bych doved´!“ A chodil pilně ministrovat. Jednou se vrátil ze školy a hlásil: „Maminko, já jsem se pohádal s panem ředitelem, protože lže! Říkal, že svět povstal z mlhovin, a velebný pán nám vyprávěl, že ho stvořil Pán Bůh! A to je pravda!“

Byl asi odvážný a nedal se... Projevil se takhle v dětství ještě někdy?
No, několikrát se topil v řece. Babička a dědeček doma moc nezamykali, bydleli jsme nedaleko Berounky a Slávka řeka doslova přitahovala. Poprvé se málem utopil, když mu byly zhruba čtyři roky. Dokud se nenaučil plavat, tak ho vždycky někdo vytáhl a polomrtvého přinesl domů. Vůbec ho to ale neodradilo a k řece utíkal znovu a znovu. V zimě zase skákal na kry, když šly ledy – taky několikrát spadnul do vody. Ale Pán Bůh ho tady asi potřeboval, takže se mu v té době nikdy nic nestalo. Voda ho vlastně lákala celý život, později se z něj stal výborný plavec.

Bratr studoval na gymnáziu, byl pravděpodobně vzorným studentem....
V kvartě ale dostal reparát z němčiny! Maminka mu řekla: „Když zkoušku neuděláš, budeš muset ze školy pryč a knězem se nestaneš.“ To zabralo; a také zapůsobila maminčina sestřenice, která uměla perfektně německy. Pozvali ji do Berouna na prázdniny, Slávka si vzala „do parády“ a reparát pak udělal na jedničku. Profesoři žasli… Asi netušili, že ten chlapec jde za svým vytouženým cílem!
A všechno špatné je k něčemu dobré – Slávka začaly bavit jazyky. Potom to také moc potřeboval při studiích v Římě. Španělštinu si pak ještě zdokonalil ve vězení; aby to tam nebylo tak ubíjející, kněží se vzájemně vzdělávali.

Přesto nebyl asi žádným „smutným patronem“, který jen studuje a pomýšlí na budoucí dráhu duchovního...
Byl i společenský a veselý! Rád tančil – několik let navštěvoval dvoje taneční kurzy – a kdyby za války Němci nezakázali zábavy a plesy, protancoval by každý rok boty…
Taky rád bruslil. Společnosti se nevyhýbal, líbily se mu inteligentní dívky, se kterými si bylo o čem povídat. Nejbližší jeho přítelkyní byla kamarádka z gymnázia, premiantka Věra. Těžce pak nesla jeho odchod do semináře, přemlouvala ho, ať se rozhodne jinak, ať se stane třeba učitelem… Byla do něho asi hodně zamilovaná a moc se pro něj naplakala, ještě když byl doma na prázdninách před svým odjezdem do Říma.

Zamířil bratr hned po maturitě za svým vysněným povoláním?
Nejdřív byl totálně nasazený, pracoval jako dělník na stavbách železnic. Po čtyřech měsících byl ale na vlastní žádost uvolněn a nastoupil do kněžského semináře v Dolních Břežanech, kam byli za války bohoslovci vystěhováni z Prahy. Tady studoval tři roky a když skončila válka, byl pro své nadání doporučen na teologickou fakultu do Říma. Spolu s dalšími Čechy bydlel v koleji Nepomucenum. Zpočátku tam byla hrozná bída, vázly dodávky potravin, bylo krátce po válce a neměli tam pomalu co jíst. Ale vytrvali a všechno to překonali.
Kněžské svěcení přijal čtyři dny před komunistickým pučem u nás.

V Itálii dlouho nezůstal, brzy se vrátil do rozbouřených Čech. Proč? Tamní prostředí mu nevyhovovalo?
Na Itálii vzpomínal často a rád, byla to krásná doba jeho života! Získal tam řadu nových přátel, studoval s výborným prospěchem, všechno se mu dařilo, splnila se jeho touha…
Tvrdil ale, když se v červenci 1948 rozhodl vrátit do Čech, že se nebude nikde schovávat, myslel si, že právě teď je jeho sil nejvíc zapotřebí doma. Říkal, že kněz je knězem v každé době. Všichni mu toto rozhodnutí rozmlouvali, i my jsme ho varovali, ať se nevrací, ať zůstane v exilu. Psali jsme mu dopisy, jak to tu teď vypadá, jaká hrozivá mračna se nad námi stahují.

Nelitoval pak svého rozhodnutí?
Nikdy. Jestli si to později ve vězení někdy pomyslel, o tom se nezmínil. Z jeho ročníku se domů vrátil jen on a P. Bohumil Kolář, později také vězněný. Ostatní zůstali v Itálii, například o rok mladší P. Jaroslav Škarvada.
Po návratu do Čech začal Slávek působit jako kaplan v kostele sv. Jakuba v Příbrami. Byl horlivý, svědomitý, pustil se do práce s dětmi a mládeží, do výuky náboženství…

S takovým zápalem se jistě brzy stal režimu nepohodlným.
Za rok byl zatčen. Protože předtím v Příbrami už zatkli nějaké kněze, vylákali bratra raději mimo město – prý má jet do Obecnice k umírajícímu – a tam ho zatkli a odvezli do vyšetřovny v Bartolomějské ulici v Praze. My jsme se o tom dověděli až od přátel, jinak bychom ani netušili, že se s ním něco stalo. Rok byl ve vyšetřovací vazbě na Pankráci; dlouho jsme vůbec nevěděli, kde je a co s ním je. Na sebe měl po celý rok jen tu jednu kleriku, ve které ho odvezli. A v říjnu 1950 byl odsouzen k patnácti letům vězení.

Z čeho byl vlastně obviněn?
Přiřadili ho k patnáctičlenné politické skupině. On ty lidi vůbec neznal, neměl s nimi nic společného. Nějaký dělník svědčil proti němu; jenže ten dělník měl několik dětí a bál se, co by s nimi bylo. Bratr byl odsouzen v naprosto vykonstruovaném procesu, označili ho jako agenta Vatikánu.

Čím vším pak musel projít?
Byl ve věznicích na Mírově, v Jáchymově, ve Valdicích a v Leopoldově. Vězňové drali peří, šili vězeňské mundury, v Jáchymově byl na uranu. Balíček z domova mohl dostat jen na povolení, za zvýšené pracovní výkony. Návštěvy byly taky jen na povolení, opět za práci navíc. Viděli jsme ho třeba jen dvakrát do roka. Jeli jsme za ním celou noc tam, celý den zpátky, deset minut jsme spolu mluvili – a pak nás vyhodili. V mrazu nás nechali čekat před věznicí třeba tři hodiny, v létě jsme nečekali nikdy. Asi to byla nějaká „zimní taktika“. Úplně nejdéle nechávali čekat maminky s malými dětmi. Celou dobu návštěvy nás hlídal bachař, mluvit jsme mohli jen o rodinných věcech, o sobě Slávek vůbec mluvit nesměl. Nemohli jsme ho ani od nikoho pozdravovat, ani nikoho jmenovat, aby ho taky nesebrali… Nesměli jsme si ani podat ruku!

Jak to všechno prožíval – či spíš přežil?
Slávek byl často v korekci, nesnesl, když druhým vězňům ubližovali, a pořád se někoho zastával. V korekci ležel a spal na dlažbě a k jídlu dostal jen jednou za den chleba a vodu. Po návratu mluvil o vězení málokdy. Když je někdo dvanáct let v kriminále, tak si to rozmyslí mluvit, tak se strachu už asi nezbaví. Strach z bachařů ho provázel do smrti, měl jizvy na hlavě… Propouštěli je s tím, že o ničem nebudou venku hovořit. Ale když měl později deprese, začal třeba křičet: „Poteče krev, poteče krev!“

Byl odsouzen na patnáct let, ale po dvanácti letech se vrátil.
Když byl ve vězení jedenáct let, přišla amnestie. Slávek byl ale ve špatném psychickém stavu, tak ho ještě rok léčili ve vězeňské nemocnici. Když se vrátil domů, byl čtrnáct dní v pohodě, ale pak se zhroutil a musel se léčit na psychiatrii. Tělo bylo v pořádku, duše ne.

Jak se dotklo bratrovo zatčení vaší rodiny?
Ještě ani nebyl odsouzen, byl ve vyšetřovací vazbě, a už jsem začala mít problémy v zaměstnání v ČSD. Z místa účetní mě přeřadili na místo uklízečky, volali si mě na závodní výbor, taky chtěli, abych vstoupila do KSČ… Dala jsem výpověď a nastoupila do Středočeských energetických závodů. Tam mě ředitel přijal bez problémů a řekl mi, že se dívá jen na to, jak kdo pracuje, a to další ho nezajímá. Ale postihlo to i mého manžela, dlouho neměl v práci žádný postup a měl nižší plat. Taky maminku později zatkli kvůli pašování léků do věznice a drželi ji skoro rok ve vyšetřovací vazbě. Neměli dost důkazů, tak ji propustili. Kdyby mluvila, asi by zatkli další berounské lidi. Ale ona nemluvila.

Byla asi silná osobnost...
Trpěla vrozenou srdeční vadou; divím se, jak to všechno mohla vydržet. Už když nás přiváděla na svět, vždycky ji to málem zabilo. Slávek na mamince „visel“ a asi si její dlouhý věk vymodlil. Dožila se osmdesáti dvou let. Když zemřela, psychicky se zhroutil, nevěřil tomu a pořád ji hledal, dokonce i v nemocnici. Odmítal jít na pohřeb, uklidnil se, až když za ním přijel přítel P. Bohumil Kolář a domlouval mu; pak ho taky na ten pohřeb přivedl.

Nakonec byl bratr rehabilitován...
Zasloužil se o to jeho druhý advokát, který ho kdysi zastupoval při soudu. Měl nejdřív jiného advokáta, ale ten před soudem prohlásil, že proces je nelegitimní. Tak ho zavřeli taky, šel pak k lopatě. Když proběhl rehabilitační proces, bratr dostal písemný doklad, že proces byl vykonstruovaný a že je P. Koza nevinen. Těch dvanáct let života a podlomené zdraví už mu ale nikdo vrátit nemohl.

Trápilo ho nemocné tělo hodně?
Po návratu z vězení měl železné zdraví – co se týká tělesné stránky. Asi proto v osmdesátých letech dlouho nebral na vědomí zdravotní potíže, nevěděl, že má cukrovku, a včas se tedy neléčil. V červenci 1987 byl převezen do berounské nemocnice, o měsíc později mu amputovali pravou nohu nad kolenem. Statečně to všechno snášel, ale jeho zdraví se nadále zhoršovalo. Zemřel počátkem následujícího roku. Rozloučili jsme se s ním v berounském kostele sv. Jakuba při mši svaté, za účasti mnoha duchovních. Je pohřben v našem rodinném hrobě na místním hřbitově v Berouně.
Připravila Lidmila Fričová
Snímky archiv Libuše Stěhulové




P. Vítězslav Koza. Narodil se 20. 7. 1923. Absolvoval osmileté reálné gymnázium v Berouně, kde se angažoval také ve skautském hnutí Legio angelica. Po maturitě v r. 1942 byl krátce totálně nasazen jako dělník na stavbách ČSD. Ve stejném roce nastoupil do kněžského semináře nejprve v Dolních Břežanech, později dostudoval teologii v Římě. Na kněze byl vysvěcen v r. 1948 v arcibazilice sv. Jana v Lateráně. Téhož roku se vrátil do vlasti, působil jako kaplan v Příbrami. 11. října 1949 byl zatčen, po roce stráveném ve vyšetřovací vazbě na Pankráci byl odsouzen k patnácti letům vězení. Prošel věznicemi Mírov, Jáchymov, Valdice a Leopoldov. Po amnestii v r. 1961 se vrátil do Berouna, kde vykonával dělnickou práci. Později byl rehabilitován, byl mu také vrácen souhlas k výkonu duchovenské činnosti, působil jako výpomocný duchovní v Berouně. Zemřel 25. 1. 1988.


Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou