26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Když nebudou dnes děti po kostele běhat...

19. 6. 2013

|
Tisk
|

Jméno TOMÁŠ KAŠPAR zná v pražské farnosti sv. Terezičky v Kobylisích hodně lidí. Pod přezdívkou Bivoj ho ale znají snad všichni. Je nepřehlédnutelný, nejen pro svou vysokou dvoumetrovou postavu. Již třicet let připravuje ve farnosti nové ministranty a vede jejich společenství.

Vydání: 2013/25 Dál vládnout versus předčasné volby, 19.6.2013, Autor: Kamila Schusterová

Jak a kdy začaly v Kobylisích ministrantské schůzky v dnešní podobě?

Když jsem se vrátil z vojny, pozval mě kamarád na tzv. chaloupku. Tam se sjížděli kluci z celé republiky. Tyto salesiánské chaloupky pořádal na přelomu 70. a 80. let Kája Herbst. Tehdy jsme se s kamarádem dohodli, že musíme klukům vymyslet nějaký program. Protože to bylo za komunismu, nemohli jsme to dělat moc okatě. Tehdy bylo v Kobylisích málo dětí, chodilo jich k nám tak deset. Až do roku 1989 jsme měli skupinku kluků, se kterou jsme ministrovali, scházeli se, ale tajně. Všechno se dělo po domech.

Proč se to jmenovalo chaloupky?

Protože se jezdilo k někomu na chalupu. Byl to i dobrý krycí název – i když problémům s režimem jsme se nevyhnuli. Dvakrát mě vyslýchali. Přišli za mnou do práce tajní a vyzvídali; bylo mi tenkrát dost horko, ani jsem pořádně nevěděl, co říkám. Tak jak je to v evangeliu: mluv a bude ti dáno slovo.

Po roce 1989 se věci změnily k lepšímu.

Do farnosti přišel Kája Herbst. Skupinka kluků se postupně rozrostla až ke čtyřicítce. Již jsme nemuseli nové ministranty prověřovat, odkud přichází, abychom se neprozradili. Jezdilo se na výlety, později i na prázdniny a vytvořil se systém, který funguje do dneška, tedy středeční dětská mše a před ní ministrantská schůzka.

Ty jsi jako dítě ministroval?

Ministroval jsem asi od svých osmi let. Byla to doba, kdy jsme si museli dávat pozor na to, co říkáme a jak se chováme.

Někteří lidé berou ministrování jako jakýsi předstupeň kněžství. Nečekalo se i od tebe, že pak budeš studovat teologii?

Takovou věc není dobré nikomu předhazovat. Je ale pravda, že na jednom salesiánském setkání ještě za socialismu se mě někdo zeptal, jestli nechci být knězem. Odpověděl jsem, že zatím ne. Možná se to ode mne očekávalo, ale v tomto směru jsem očekávání nesplnil.

K ministrovánízvešděti, kteréjsou na mši trochuživější, vrtí se, pobíhají po kostele. Když je na schůzce a i mezi ministranty víc neposedných dětí, není problém je uklidnit?

Občas ano. U nás to řešíme tak, že rozdělíme ministranty na skupinky a podle věku se jim připravuje program. Nejdřív běhají kluci po hřišti a vyřádí se. Duchovní program se následně musí stihnout do deseti patnácti minut, déle už děti pozornost neudrží. Ale je to tak akorát. Když je dítě unavené ze školy, nedovede se soustředit. Když máme víkendový výlet, kluci jsou méně unavení a dá se s nimi pracovat déle. A nemyslím si, že když dítě pobíhá po kostele, je to špatná věc. Když nebudou děti po kostele dnes běhat, za dvacet let tam nebudou ani sedět.

Jak tedy získáváš jejich pozornost?

Když se pískne, vědí, že se něco děje. Máme ještě jedno gesto: když se mají uklidnit, zvedneme ruku v pěst a oni také – už vědí, co to znamená. Musí reagovat rychle, nesmí se zdržovat. A když je problém, dítě si na chvilku posadím k sobě. Většinou jsou ty děti vnímavé a chápou situaci. Samozřejmě, nikdo tam být nemusí, chodí tam ten, kdo chce a koho to zajímá.

V čem spočívá duchovní program?

Teď je rok sv. Cyrila a Metoděje. Takže si třeba řekneme něco z historie. Také opakujeme věci, které ministrant musí umět. Jdeme před mší k oltáři a tam to zkoušíme, abychom to pak uměli: kalich, misál, svíčky…

Jak se řeší situace, když na mši najednou ministrant neví, co dělat?

Tak mu to řeknu já nebo někdo jiný, na tom nic není. Kostel není divadlo. Pánu Bohu nevadí, když se to udělá o dvě minuty později. Kolikrát se kluci bojí něco zkazit, aby lidi neřekli, že něco neumí. Často mají trému větší ministranti, těm malým je to asi ještě poměrně jedno. Někdy se stane, že k nám přestanou chodit. My to respektujeme, nedá se nic dělat. Důležité je, aby chodili dál do kostela. Ministro-
vání není účelem víry, ministrování je služba.

Stává se často, že kluci přestanou ministrovat?

Před dvěma lety mi jeden kluk řekl, že nechce ministrovat. Když jsem se zeptal proč, odpověděl, že neví. Tak jsme se s ním oficiálně na posledním setkání před letními prázdninami rozloučili. Vzal jsem si ho stranou a řekl mu: „Ty už ale jsi ministrantem. Kdykoli se můžeš vrátit.“

S kluky hrajeme fotbal, povídáme si s nimi. A tím se dostáváme pod pokličku jejich rodin. Proto je pro nás vedoucí zavazující mlčenlivost, mnoho věcí nemůžeme nikde ventilovat. Je důležité, aby rodič měl naši důvěru. Již několikrát jsem rodičům říkal, že my děti nemůžeme vychovávat, jen jim pomáhat přežít pubertu. Dostáváme děti naservírované od rodičů. Máme to tak mnohem jednodušší než Don Bosco, který musel rodiče nahrazovat.

Jakou roli sehrává to, jak děti vycházejí mezi sebou?

Velkou. A může to být docela problém. Když to srovnám s kluky před dvaceti lety, jsou nyní děti obecně agresivnější. Když na sebe dnes útočí, tak do sebe kopou; tehdy do sebe šťouchali. Jde o to, aby si děti uvědomily nejen své chování, ale také jeho důsledky.

Jak se třeba pracuje s klukem, který je tichý, méně komunikativní, ale ministrování samotné ho baví?

Ne všichni hrají fotbal. Takového kluka si vezme některý z vedoucích a připraví mu jinou hru, takovou, co ho baví. Nesmíme dítě nechat sedět, to by za chvilku odpadlo úplně.

Jak jsou u vás kluci rozděleni do skupin?

Hlavní dvě skupiny jsou ministranti, to jsou ti mladší, a maxistranti, to jsou starší. Ministranti se dělí ještě na mladší, tedy nejmenší, pak střední – kolem devíti let, a starší – tak kolem jedenácti let. Pak přechází k maxistrantům. Tam už není tolik her, je to víc duchovní společenství. S dalším vedoucím mám na starosti ministrování samotné, ale i přípravu na to, co kluky čeká v maxistrantech. V současnosti se snažím připravovat starší kluky, kteří by mě v budoucnu mohli vystřídat.

Je to systém, který by se dal přenést do jiné farnosti?

Určitě. Ale sám by to člověk nebyl schopen zvládnout. Funguje to díky tomu, že si vedoucí navzájem vycházejí vstříc a domlouvají se na společném postupu. Můžeme se spolehnout jeden na druhého, je to týmová práce.

Když se před mší připravují obětní dary, nestává se, že někdo z ministrantů dary ochutnává? Třeba víno?

Víc se ochutnávají hostie, neproměněné pochopitelně. Já jako malý ministrant jsem víno ochutnával. Když dnes třeba po mši zůstane někde na dně trochu neproměněného vína, kluci ho občas dopíjí. Ono není sladké, tak jim moc nechutná. Ale vědí, že chutná jinak než cola. O hostie je zájem u těch, co ještě nechodí k přijímání. Ale zase jim je nechci dávat často, aby pak neřekli, že to je to samé jako proměněná hostie.

Tuto činnost děláš třicet let. Baví tě to ještě? Proč to děláš tak dlouho?

Protože je to služba. Kdybych to dělal pro zábavu, už to dávno nedělám. Tak jako Don Bosco pomáhal, snažím se o něco podobného. Skutky zprostředkovat evangelium. O nás se jako o kluky dospělí taky starali – vracím to jiným.

To vyžaduje trpělivou rodinu…

Ano, moje manželka to toleruje a má pro to pochopení.

Za tu dobu, co děláš vedoucího, jsi vždy spolupracoval s knězem, který měl tuto činnost v rámci farnosti na starosti. Když se občas duchovní mění, nevzniknou problémy s tím, co už funguje, a s tím, jakou má nově příchozí kněz představu?

Ne, s tím problém nikdy nebyl. Něco se třeba ubralo a něco po domluvě s námi vedoucími přidalo, ale většinou kněz respektoval systém, který u nás již ověřeně funguje.

Kolik dětí prošlo vaší ministrantskou přípravou?

Hodně, já to nepočítám. V posledních letech se mi stále častěji stává, že kluci, které jsem učil ministrovat, mi sem přivedou k ministrování své děti.

Jak vzniklo tvoje jméno Bivoj?

To je příběh, který se odehrál na mé první chaloupce. Jeli jsme tenkrát do Březí u Klatov a byl jsem přizván jako asistent k ministrantům. Přijeli jsme na rozestavěnou chalupu, najednou dorazil také Kája Herbst. A protože se tam vymýšlela legrace, někdo navrhl, že Káju přineseme z auta za ruce a za nohy až k chalupě. Kája byl štíhlý, hubený, lehounký. Kluci ho popadli za ruce a nohy a nesli ho do chalupy přes lávku, pod níž byla asi dvoumetrová díra a v ní kamení. Náhle mě někdo volal, že už Káju neunese. Tak jsem ho popadl za košili, nadzvedl ho a přinesl na pevnou zem. Vtom se za mnou ozvalo: „Kluci, ten má sílu jak Bivoj.“ To jméno se časem chytlo. Někteří lidi si dnes myslí, že se tak doopravdy jmenuji, a říkají mi pane Bivoji. Pak se omlouvají, že to nevěděli. A ministranti mi tak říkají všichni.

Měl jsi někdy chuť s prací pro ministranty skončit?

Měl. Asi ve svých třiceti letech, v době, kdy jsem měl malé děti. Říkal jsem to tehdy jednomu salesiánovi a on mi odpověděl: „Zeptám se tě za dvacet let.“ Ta doba nedávno uplynula a on si na to opravdu vzpomněl. „Už jsi skončil?“ připomněl mi. No, neskončil…

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou