26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Kdybys mě nenaštval, nemusela bych tu řvát

24. 2. 2015

|
Tisk
|

O čem to svědčí, když dospělý člověk zuří, vzteká se?

Vydání: 2015/9 Ochrání Evropa své Židy?, 24.2.2015, Autor: Kateřina Šťastná

Od dětství nás učí, že hněv je špatný. A tak se hodně snažíme, abychom ho nedali najevo. Jenže emoce zůstává a projevuje se ještě hůř, než kdybychom ji přiznali. Co s tím? Nejen o tom jsme se bavili s psychoterapeutem MICHALEM PETREM.

Rozhodně není v pohodě. Může to mít mnoho různých příčin. Někdo vztek dlouhodobě potlačuje a nakonec to nevydrží a na nějaký podnět vybuchne. Někdo se snadno naštve a jde to hned ven. Může to být tím, že je člověk v dlouhodobě nevyhovující situaci, třeba v nefungujícím vztahu, kde je nespokojený, a projevuje se to mj. zlostí. Jasné je, že některá jeho potřeba není naplněna.

Jsou to různá slova pro různé úrovně dané emoce. Některé školy by se mohly lišit v tom, jak to nazvou. Za sebe bych řekl, že hněv je silnější než zlost. Zlobím se, jsem na sebe naštvaný, že jsem si ukopl palec u nohy, hněvám se, když mě někdo podvede. Vztek je impulzivnějčí, bezprostřednější, hněv je zase dlouhodobější a hlubší. Nemám moc rád škatulkování, ale principielně je hněv emoce, která pochází z nenaplnění potřeb člověka, je nepříjemná pro něj samotného a často i pro jeho okolí.

Nejsem teolog, ale mohu říct, že hněv a zlost je silná emoční reakce. Příčiny mohou být různé: ztrácím vliv na situaci, cítím bezmoc, někdo mě někam tlačí, mám pocit, že někdo působí na mou hodnotu, cítím se ponížený, ztrácím důležitý vztah. Když není moje potřeba naplněná, přichází mi do těla energie, abych ji naplnil, získal, co potřebuji, přemohl překážku atd. Je to snaha situaci zvládnout, zrušit ohrožení nepřítele, ulevit si od frustrace, od napětí. V tomto kontextu je náš hněv vlastně pozitivní, že něco uvolní.

Určitě. Zlost a hněv jsou vývojově velmi staré, přirozené emoce, které doprovázejí zdravou agresi. Když někdo bude ohrožovat mé dítě, těžko se na něj budu usmívat nebo se snažit ho pochopit. Primární a evolučně lepší reakce je ochránit, co je mi nejdražší. Stresová reakce v těle způsobí, že se mi sevřou pěsti, změlčí se mi dech, abych mohl rychle útočit – anebo utéct. To je hluboká a instinktivní emoční reakce.

Většinou se na mě obracejí ti, kteří projevují hněv směrem ven. Přicházejí, že narážejí na potíže v rodině nebo v páru, že jsou příliš impulzivní, agresivní, něco rozbijí a že je to pro lidi v jejich okolí příliš. Myslím ale, že velkou potíží celé naší kultury je pasivní agrese, potlačená zlost. Takový člověk nekřičí, nenadává, ovšem nekomunikuje, odsekává, ironizuje. Hněv vyjadřuje skrytě, manipulativně, rafinovaně.

Ve většině případů v naší kultuře nenastává ohrožení života. Na mnoho spouštěčů však reagujeme přecitlivěle, jako by o ohrožení života šlo. Zlobíme se, že hrneček není na svém místě, že věci nejsou tak, jak si je představujeme. Ve chvíli, kdy vytvářím prostředí, které je pro druhého nepříjemné, kdy kritizuji druhé skrz svou zlost, ukončuji komunikaci, nadávám - není to už v pořádku, resp. jde spíše o méně konstruktivní reakci. Nebo když nadávám dětem, které se potřebují naučit, jak zvládat své emoce. Není v pořádku, když jim řeknu: ‚Seš blbej, kdybys mě nenaštval, nemusím tady řvát.‘ Děti často zažívají, že nemohou vyjádřit své emoce. Rodiče na ně mohou křičet, ale ony nesmějí. Takové děti se nenaučí vyjadřovat své emoce zrale, protože dospělí to také dělají nezrale.

Záleží, jak to dítko zpracuje. Primárně když potomkovi nedovolíme, aby vyjádřil svůj hněv strukturovaným a limitovaným způsobem, nedáme mu příležitost, aby to trénoval. Současně mu podprahově sdělujeme, že zlobit se je špatné a že bychom měli být pořád milí a vstřícní. Zůstane tedy naštvaný, ovšem vyjádří to nepřímo, pasivně agresivně. Takové děti se například pomočují, zapomínají, odkládají povinnosti, nechtějí se učit, nedbají na svůj vzhled, později jdou proti rodičům více, než je zdravé, znevažují hodnoty. V kultuře, v níž jsme vychováváni, se děti učí, že zlost není správné vyjadřovat. Tím pádem ji i v dospělosti drží v sobě a pak mají tendenci vybuchovat. Anebo ji v sobě natolik potlačí, že navenek vypadají jako velmi přizpůsobiví lidé, kteří vybouchnou jednou za pět let. Ale uvnitř se užírají.

Poradí mu, že může nadávat, zakřičet, bouchnout do polštáře, říct, co si myslí, co se v něm odehrává. Ale nemůže někoho kopat, bít, ubližovat mu. Jinými slovy: je v pořádku, co cítíš, a pojďme to společně vyjádřit – slovy, činem. Současně ho učí, že všechno má své hranice, které děti, jak známo, velmi potřebují. Když se jako děti nenaučíme vyjádřit, co se v nás děje a co cítíme, projeví se to nezrale v dospělosti. Naštěstí máme v současné době mnoho poznatků, že je dobré vyjádřit emoce a nepotlačovat je. Myslím, že máme všechny informace, abychom se to naučili – a aby to naše děti uměly lépe, než to umíme my.

Dá. Je to „jen“ návyk. Začnu zvědomovat to, co jsem dřív dělal automaticky. Uvědomím si, že je v pořádku cítit emoce. A pak hledám spouštěč – ptám se, která má potřeba nebyla naplněna. Díky tomu mohu mít odstup a uvědomit si, že mám vztek, protože se vlastně bojím, že o něco přicházím, něco mě ohrožuje. Naučím se přebírat za sebe odpovědnost. Není to partner, dítě, kolega, kdo může za to, jak se cítím. Je to moje odpovědnost. Díky tomu, že si toto všechno víc uvědomuji, může nastat změna. A pak musím udělat něco pro sebe na tělesné úrovni – zhluboka dýchat, zanadávat si, zatlačit silou do zdi, vyběhat se, zaplavat si. Školil jsem v jedné firmě, kde pro tyhle účely mají boxovací pytel. Někdo si odběhne z jednání, zaboxuje si – a pak jde zpátky jednat. V té firmě už vědí, že když je člověk v emoci, stejně se s druhým nedomluví.

Není cestou chtít po druhém, aby přestal dělat něco, co mi vadí. Vždycky je dobré dívat se sám na sebe. Někdo mě naštval, ale je to moje emoce a moje odpovědnost, jak s ní zacházím. Než ji potlačovat, mnohem lepší je si ji uvědomit, sám sebe zklidnit a skrze to vytvořit prostor, aby se mohl zklidnit i druhý.

KATEŘINA ŠŤASTNÁ

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou