26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Kdyby se všechno dařilo, měli bychom nosy vysoko

18. 12. 2007

|
Tisk
|

Vydání: 2007/51 Vánoční dvojčíslo, 18.12.2007

Setkání s hercem Vladimírem Javorským u čaje v prostorách nenápadné pražské čajovny U Zlatého kohouta bylo jedním z těch, které vás donutí zpomalit a naladit se na stejnou vlnu – pomalosti, rozvahy a skromnosti. Ačkoli Javorský patří k uznávaným hercům divadelním i filmovým, ani jedna jeho věta či gesto nenasvědčovaly tomu, že by se sám za hvězdu považoval. V době předcházející hektickému vánočnímu času to pro mne bylo setkání nejen milé, ale i poučné – byl jsem nucen zastavit se.

V roce 1993 jste se stal členem Činoherního klubu. Éra Činoherního klubu let šedesátých dodnes v divadelních kruzích rezonuje. Jak na své působení v „činoheráku“ vzpomínáte vy?

Měl jsem ve svém divadelním životě štěstí na dobré soubory. Začalo to již v Divadle Na provázku v Brně, následoval Činoherní klub v Praze a poté i Národní divadlo. Již jako student Janáčkovy akademie múzických umění v Brně jsem Činoherní klub sledoval a viděl i několik nezapomenutelných inscenací, především pak Gogolovy Hráče. Říkal jsem si, že bych takhle jednou rád uměl hrát, ale samozřejmě to byl jen sen. Při natáčení seriálu Největší z pierotů se u mne v šatně zčista jasna zjevil režisér Jiří Menzel a nabídl mi angažmá.
Onu slavnou generaci „činoheráku“ jsem už úplně nezažil, protože většina z těch lidí nenávratně odešla, ale i tak jsem pochytil něco málo z atmosféry, kterou kolem sebe šířili Petr Čepek, Jiří Zahajský, Josef Abrhám či Petr Nárožný. Bylo to takové společenství hráčů, kteří si to mezi sebou a na jevišti s chutí rozdávali. Což je přesně to, co by divadlo mohlo nabízet: nejenže divák sleduje hru, ale i aktéry, kteří hrají a přisazují do hry – jemně, ale o to trefněji. Jsem za angažmá v Činoherním klubu vděčný.

Ve srovnání s Národním divadlem to asi muselo být intimnější společenství...
Je samozřejmě rozdíl, když působíte v souboru, kde je třináct lidí, jako byla Husa na provázku, nebo v souboru, kde hraje přes padesát herců. V Národním divadle jsem se ještě s některými na jevišti či při zkoušení nesetkal. Blíže se potkáváme dva měsíce při zkouškách nové inscenace a potom se můžeme i několik sezon míjet a vídat se jednou, dvakrát za měsíc, když hrajeme ono nazkoušené představení. Podstatné ale pro mne vždy bylo dělat dobré divadlo.

Vnímáte jako herec problémy, které Národní divadlo v poslední době řeší – otázku uměleckého směřování, na jakého diváka se zaměřit a tak dále?
Hrát v Národním divadle je v něčem složitější a udělat dobré představení také. Okruh diváků, kteří do Národního chodí, je mnohem širší než u jiných divadel. A je snahou vyjít vstříc co nejširšímu spektru diváků, ale úplně uspokojit všechny snad ani nejde. Takže ty kritické hlasy budou asi vždy. Pokud se ptáte na dramaturgické plány, tak o tom mluvit neumím. Já se musím jen soustředit na představení. Hrajete-li ve zlaté kapličce, tak vás ten večer čeká finále mistrovství, což s sebou přináší silný tlak.

Dokážete určit, kdy se ve vás objevila touha stanout na prknech, která znamenají svět? Měl jste v rodině nebo svém okolí někoho, kdo vás v tomto ovlivnil?
Tatínek byl technik, opravoval bánské stroje, maminka byla úřednicí. U každého z nás běží čas v určitých cyklech, jako se střídají roční období – jaro, léto, podzim…, tak i já jsem chtěl být nejdříve zlatníkem, následně číšníkem a pak především geologem. V době studií na gymnáziu jsem uvažoval o přírodovědecké fakultě, představoval jsem si, že odjedu někam na Ural sbírat šutry. Vztah k mineralogii mi zůstal dodnes, jen jsem si uvědomil, že se mi spíš líbí kameny, jak vypadají, než to, jakou mají krystalickou mřížku. Pak přišlo období divadla, které jsem objevil skrze různé hudební kapely mých spolužáků, skrze předtančení mých spolužaček, které zjistily, že mé tělo se umí docela dobře hýbat a já jsem jim ho rád do těch předtančení propůjčoval, a skrze amatérský divadelní soubor Na žíněnkách. Na JAMU mě nevzali hned, ale druhý rok to vyšlo. No a vidíte, teď tu sedíme spolu v čajovně U Zlatého kohouta, pijeme čaj a vy vedete předvánoční rozhovor s „hercem Národního divadla“ Vladimírem Javorským v jeho době divadelní. To jsou ale skoky!

Máte nějakou silnou vzpomínku na Vánoce vašeho dětství? Zážitek, který si nesete celý život?
O Vánocích k nám vždy přijel dědeček s babičkou a předtím, než nastala chvíle přinášení dárečků pod stromeček, mě vzal děda za ruku, vyvedl ven před panelák, kde jsme tenkrát bydleli, a společně jsme „hledali Ježíška“. Na dětském hřišti, na stromech, na nebi... Hledání Ježíška s dědou je nejsilnější obraz mého dětského prožívání Vánoc. Teď, když už tu děda není, musím ho na Štědrý večer hledat sám.
Tak jako jej dříve či později musí začít hledat každý... snad.

Co pro vás znamená čas adventu a Vánoc?
Vánoční čas začíná adventem, ať chceme, nebo ne. Něco se mění. Není podstatné, jestli někdo zapaluje svíce na adventním věnci nebo jde na vánoční koncert. Něco se v nás odehrává, a když je člověk trochu pozorný, pozná, že přichází nějaké zklidnění, objevují se vzpomínky na důležité lidi z vašeho okolí. Je dobře umět tento prostor naplnit a zažít si jej. Samozřejmě tím můžeme prosvištět skrze pečení cukroví a nakupování dárků a kdesi cosi. To věděli už pohani, že čas zimy má svou kvalitu, stejně jako ji má jaro, léto i podzim. Buď si ji člověk prožije a nechá na sebe působit, nebo ne. A je jedno, jestli tomu říkáme Vánoce či nějak jinak.
A pak je to samozřejmě čas strávený s rodinou. Budeme společně hledat Ježíška a sdílet radost z dárků.

Co by bylo pro vás tím největším vánočním darem?
Kdyby syn Šimon v sobě toho Ježíška našel.

Lze se vyhnout vánočnímu konzumu, nakupování dárků?
Nevím, jestli je to nutné. Lidé doby klasických ladovských Vánoc by se chovali asi stejně jako my, kdyby mohli. Každý chce pro sebe a své blízké to nejlepší. Důležité je něco jiného: vnímat a uvědomit si, co nám vánoční čas nabízí. Pokud se to stane ve frontě na kapra nebo někde v metru, když se uřícení vracíme z nakupování dárků, už není podstatné.
V divadelním shonu a každodenním koloběhu představení jsem si Vánoce vždy uvědomil v momentě, kdy jsme narychlo začali zkoušet koledy na mikulášskou právě v Činoherním klubu.

Před lety jste hrál hlavní roli v seriálu Tři králové, pojednávajícím o slavné trojici českých odbojářů za nacistické okupace. Jaké to bylo hrát postavu muže, který obětuje svůj život proti nacistické zvůli? Vnímal jste to osobně?
Osobní je každá role a v tomto případě to bylo i více. Můj tatínek se zajímal o období druhé světové války, četl o tom knížky a já jsem s tím vyrůstal. Když se připravuji na nějakou roli, snažím se zjistit co nejvíce informací, a tak jsem se i s Třemi králi skrze knihy seznámil blíže. Před jejich odvahou a odhodláním smekám klobouk.

Dal byste státní vyznamenání bratřím Mašínům, jejichž otec Josef Mašín byl jedním z členů legendární odbojové skupiny Tří králů?
Dal, protože mám pocit, tak jak jsem četl o jejich otci, že se prostě nemohli chovat jinak. Už dopis, který jim napsal z pankrácké věznice a prostrčil škvírou ve dveřích cely a kde stálo, aby i oni (jeho synové), aktivně bojovali proti každé další totalitě, vypovídá hodně.

Hrál jste také jednu z hlavních rolí v česko-americkém krátkometrážním filmu Most režiséra Bobbyho Garabediana. Přestože film získal významná zahraniční ocenění, byl nominován na Oskara, u nás jakoby zapadl, proč?
Nepodařilo se ho dostat do distribuce, což bylo zřejmě dáno i jeho délkou kolem třiceti minut. Byl to zajímavý projekt a jsem rád, že jsem byl režisérem Garabedianem osloven. Pokud má někdo zájem film Most vidět, lze jej najít na internetu. To, že film zapadl, neberu nijak fatálně – úspěch ve světě byl relativně velký, i když u nás nikoli. Kdyby se dařilo úplně všechno, měli bychom nosy příliš vysoko.

Čtete divadelní nebo filmové kritiky na představení či filmy, ve kterých hrajete? A považujete ji pro vás jakožto herce za užitečnou?
Kritiky samozřejmě čtu. Je to důležitý hlas, ale je otázkou, jakou nese taková kritika informaci – zda o daném představení anebo více o samotném kritikovi. Bohužel mám často pocit, že česká divadelní kritika svou úderností a nemilosrdností více ubližuje než tříbí. Někdy jsou v kritikách velice hrubé chyby a nepřesnosti, které by se daly odstranit jen tím, že jejich autoři budou pozornější a informovanější. Šmahem něco odsoudit je jednoduché, ale věnovat i kritice více času, vidět nějaké představení vícekrát, vidět věci v souvislostech, to už se ne každému chce. Člověku pak může být jen líto. Pokud je cílem kritiky, aby člověku bylo líto, nechť píší jak píší, pakliže je cílem kritiky pěstovat a podílet se na kultivaci kulturního prostředí, považuji ji za důležitou a pro mne i přínosnou jakožto zpětnou vazbu.

Nějaký čas jste hrál na saxofon v kapele Traband. Bral jste to jako relaxaci vedle hraní v divadle?
Bylo to odreagování, přátelství a stala se z toho inspirace. Potkali jsme se při práci na inscenaci divadla Na voru a pak se spolu „plavili“ na voru, ale i v Trabantu. Jejich poslední album Přítel člověka rozhodně nadělí Ježíšek pod stromeček několika mým přátelům.
Závěrem přeji všem čtenářům pěkné svátky, zvláště pak do Staré Bělé.
Připravil Jiří Š. Cieslar

Vladimír Javorský (* 1962, Ostrava) vystudoval herectví na JAMU v Brně, působil v Divadle Na provázku v Brně (inscenace Hamlet, Zahradní slavnost, Labyrint světa a Lusthaus srdce,…), v roce 1993 přešel do Činoherního klubu v Praze, kde ztvárnil role mimo jiné ve hrách Sex noci svatojánské či Fišarova svatba. V Národním divadle jej můžete vidět v Romeovi a Julii, Škole pomluv či Sněhové královně.
Vedle divadla se Javorský věnuje i filmové a televizní tvorbě. Hrál v seriálu Černá země, Bylo nás pět či Největší z pierotů. Filmové role měl v Černých baronech, Ene bene, Báječná léta pod psa. Objevil se i ve filmu Edith Piaf. Javorský zpívá a hraje na saxofon, v mládí dělal atletiku a koketoval s baletem. Hovoří pěti světovými jazyky – anglicky, německy, rusky, polsky a francouzsky.


Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou