26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Kdo šel do Terezína s láskou?

2. 8. 2016

|
Tisk
|

Kostel na náměstí Československé armády je opravený, což se o řadě domů v bývalé vojenské pevnosti Terezín stále říct nedá. Přesto zajde do chrámu jen pár lidí. MARIE HORNÍČKOVÁ je jednou z nich.

Vydání: 2016/32 Papež František: Nenechte se odradit, 2.8.2016, Autor: Aleš Palán


Celé mládí jsem prožila v Brně, tady jsem absolvovala dvouletou obchodní školu. V roce 1959 jsem se provdala za muže, který dostal hned po svatbě umístěnku do Terezína do tehdejší Biovety, což byl výrobce očkovacích látek proti slintavce a kulhavce. Jako veterinář tam pak pracoval třiatřicet roků a v Terezíně jsme už zůstali. I když žijeme na severu dlouhá desetiletí, pořád jsme víceméně doma jinde.
V
Skoro nic, jen že tam byla kasárna a za války židovské ghetto. Manželovu umístěnku jsme uvítali i proto, že k práci byl služební byt. Šli jsme do Terezína trochu z mladické nerozvážnosti, nejdůležitější pro nás bylo, že můžeme být hned spolu. Teprve po příchodu na místo jsme postupně zjistili celou hrůzu zdejší minulosti a seznámili se s fenoménem Terezína jako ghetta.
Bylo velmi šedivé. Všechny domy měly barvu ghetta, na fasádách byly ještě označené jednotlivé bloky. Silně mě zasáhlo, když jsem šla poprvé věšet prádlo na půdu. Stále tu byly jednotlivé úseky rozdělené papírovými stěnami – v těchto kójích bydlely za války celé rodiny. Byla to drastická připomínka minulosti.
Po roce 1945 se do Terezína mohli vrátit jeho někteří dřívější obyvatelé, většinou drobní živnostníci. Doba jim ale nepřála, podniky se znárodnily a oni o svůj majetek zase přišli. Do města začali ve velkém přicházet vojáci. Armáda tu vydržela až do roku 1992.
Za první republiky byl Terezín elitní vojenské město, v padesátých a šedesátých letech tu byla ale lidově demokratická armáda, důstojníci z celé republiky, bez zázemí, bez zájmu... Většina zdejších obyvatel byla zaměstnaná u vojáků nebo byli přímo vojáci z povolání. To všechno znamenalo těžké podmínky pro praktikování křesťanské víry. Vojáci do kostela buď nesměli, nechtěli, nebo se báli, že by přišli o práci, kdyby svou víru dali najevo. K víře tak nevedli ani své děti. Ještě v roce 1959 zde byla poměrně živá farnost, chrámový sbor, zpívaly se pašije... Ale jak staří lidé umírali, nikdo z jejich dětí či vnuků je v kostele nenahradil. Farnost téměř vymřela.
Ne nikdy. Při vzniku Terezína jako pevnosti tu byl vojenský kaplan, který ovšem bydlel na radnici. Když město vznikalo, na výstavbu fary prý nezbyly prostředky. Takzvaná farská zahrada za kostelem byla za komunismu vyvlastněna a postavili tam vojenské bytovky. Terezín byl po našem příchodu filiálkou bohušovické farnosti. Na náboženství u nás chodily tři čtyři děti – ty naše a ještě jedné rodiny. Našim dětem se ve škole smáli, že jsou „pobožňáci“. Často nám někdo zavolal telefonem a do sluchátka se ohlásil: „Tady je náboženství“ a pak se smíchem zavěsil.
Ve farnosti v Brně-Řečkovicích, kde jsme oba s manželem vyrůstali, jsme měli výborné duchovní vedení a setkávalo se nás tam asi čtyřicet mladých lidí. Už v sedmnácti letech jsem poznala Schönstattské hnutí, které působilo za minulého režimu v ilegalitě, ale jeho členové nám pomáhali i při formaci našich tří dětí. České centrum tohoto hnutí je v Rokoli – a hned v nedalekém Novém Městě nad Metují byly tehdy skvělé rodiny i sestry, jezdili jsme tam za nimi na chalupu. Tyto návštěvy nám dodávaly sílu, díky nim jsme byli schopni všechno vydržet. Ani manžel to neměl v práci snadné – bylo mu vytýkáno, že dělá pohoršení, když chodí do kostela. Doporučovali mu, aby jezdil aspoň do Roudnice a nebyl tak na očích. To ale samozřejmě neudělal.
I pro ně znamenalo hnutí posilu, měli v Rokoli i v Brně kamarády. A víru všechny tři děti přijaly jako pevný základ do života. Dalším Božím darem pro ně bylo to, že v terezínském sociálním ústavu i za komunismu stále (byť neveřejně) působily sestřičky vincentky. Bylo jich tu jednu dobu dvaadvacet. Pro naše děti bylo jejich obětavé působení vzácným příkladem životní oběti. Do ústavu přicházejí pacienti přes psychiatrickou léčebnu v Bohnicích, nejvíce alkoholici, schizofrenici nebo lidé s jiným psychickým postižením. A sestřičky se o ně příkladně staraly. Pak ale musely postupně odejít do Bílé Vody, nicméně jejich stopa byla pro nás velkým povzbuzením.
Pan farář už byl velice nemocný a odešel na odpočinek. V Bohušovicích se duchovní správci dost často střídali a na Terezín nezbyl čas. Přijížděli sem kněží z Litoměřic, někdy tady sloužil i pan biskup Koukl. Velice dobré pro nás bylo, že v Litoměřicích byl seminář. Naše děti tak mohly být během puberty v kontaktu s bohoslovci, kteří jim byli věkem blíž než rodiče, jezdily spolu na výlety... A naše farnost? V nejhorší době jsme tu zbyly dvě tři rodiny. Sestřičky odešly, takže i starost o kostel zůstala na nás. Normalizace znamenala veliký předěl. To naše generace všechno ztratila.
V prvních svobodných volbách byl můj manžel zvolen starostou Terezína, mezitím dálkově vystudoval teologickou fakultu a v roce 1994 byl konsekrován na trvalého jáhna. Velmi pomalu přicházejí i noví obyvatelé. Ti ale často nemají k Terezínu vztah – bydlí tu, protože si tady koupili byt nebo dům, ale vnitřní pouto jim chybí. Ostatně i práce je tady málo a lidé musejí dojíždět jinam.
Nezmátořila, vůbec ne. To je jedna z velkých bolestí, která nás trápí. Na nedělní mši svaté se nás sejde dvanáct patnáct lidí a to včetně obyvatel zdejšího ústavu. Právě na ně se někteří lidi vymlouvají, že do kostela nechodí, pár terezínských rodin skutečně jezdí do Bohušovic. Mladí lidé, kteří tu jednu dobu do kostela chodili, odešli do světa za studiem a za prací. Zůstáváme tu většinou senioři. A je nám tady hrozně smutno. Říkáme si, že třeba jsme na vině my. Možná musíme umřít a teprve pak terezínská farnost znovu vyroste. Naše děti se sice angažují, ale nežijí v Terezíně.
Dlouho jsem byla doma s dětmi. Když šla nejmladší Hanka do školy, nastoupila jsem v ústavu jako pomocný sociální pracovník a pracovala v něm až do svého důchodu v roce 1988. Po revoluci jsem začala brát zájemce z řad klientů na mši svatou. Nejdřív se sloužila v jídelně nebo v jedné větší společenské místnosti, někdy na ni zašel i někdo ze zaměstnanců. Měli jsme velké štěstí, že sem jezdil pater Ladislav Kubíček. Zajížděl za námi z Třebenic až do své hrdinské smrti, kdy byl zavražděn. Současné vedení ústavu nám vytváří všechny podmínky pro to, aby se tu jednou za týden mohla konat mše svatá. Ve sklepních prostorách máme upravenou kapli, kde se scházíme.
Kněz, já a obyvatelé ústavu, kteří projeví zájem se jí zúčastnit. Dokud jsem byla v činné službě, dovezla jsem na vozíku ty, kteří nemohou chodit. Teď mi je přivezou sestřičky a já se klientům pak věnuji. Jsou to lidé postižení fyzicky i psychicky. Někdo říká, že z toho nemají rozum, že nechápou, co se při mši děje. Ale copak my „normální“ to plně chápeme? Nedělám nic výjimečného. Zaměstnanci ústavu mají dost vlastní pracovní náplně a není nikdo jiný, kdo by se jim v této věci věnoval.
Sloužím kněžím, kteří jsou ochotni přijít. Kdo k těmto lidem najde vztah, přichází rád. Máme jednu aktivní Romku, která má čtení a krásně zpívá žalmy. Nebo Helenka, které to myslí, ale je upoutaná na vozík, celá zkřivená, ani nemluví, je však schopná se mnou jakoby zpívat při mešní oběti. Takoví lidi to jsou... Je to trochu zvláštní mše svatá.
Ústav je navíc trošku v opovržení osazenstvem města, protože to nejsou vždy snadní obyvatelé. Chodí po městě i na Malou pevnost žebrat, a přitom je o ně po fyzické stránce dobře postaráno. Chtějí ale na cigarety a na pivo. Říkají, že mají narozeniny, a já jim tu dvacetikorunu dám.
Mladé rodiny. My staří můžeme nabídnout modlitbu a své omezené síly. V Terezíně je dokonce nově zřízená univerzita, ale taková zvláštní – studenti přijedou a zase odjedou. Je tu spousta hostů, pořádají se tu výstavy, koncerty, jezdí na ně lidé z Litoměřic, Ústí i z Prahy. Do Malé pevnosti zavítají turisté z celého světa. To všechno je ale vnější zájem, samotného města a jeho obyvatel se to dotýká málo. Říká se, že z tohoto turistického ruchu má Terezín jediný přínos: plné odpadkové koše. Od vzniku města do něj skoro nikdo nepřišel s láskou, všechno to bylo navelené. Přesto se našli ti, co měli město rádi. Dnes už ale umřeli a svou lásku nepředali dál. Zůstalo tu vakuum a my se ho snažíme nějak vyplňovat.
(Po delším přemýšlení) Ne, nemám. Ale mám ráda lidi – i ty z ústavu.
Jsme pořád Brňáci, i když tady žijeme většinu svého života. Druhý domov máme v Rokoli, v Schönstattském hnutí. V Terezíně žijeme svůj denní úděl. Byli jsme sem posláni a chceme v tom vytrvat, dokud nám to naše síla a zdraví dovolí. Tak malými kapkami splácím moře Boží lásky, které se mi dostalo v mé původní rodině a stále ho mohu prožívat prostřednictvím mého manžela a současné rodiny. Nestačím děkovat za úžasné přátele, které mi Pán do života dal. Opravdu za mnohé vděčíme Schönstattu. A těší nás, že náš nejstarší vnuk nedávno přijal jáhenské svěcení; je ve formaci Schönstattských otců, a dá-li Pán Bůh, bude k nim patřit.
Marie Horníčková se narodila v roce 1932 v Brně, od konce padesátých let ale žije v Terezíně. Má o dva roky mladší sestru a o devět let mladšího bratra. S manželem Janem mají tři děti, třináct vnoučat a pět pravnoučat.
Schönstattské hnutí vzniklo v Německu v roce 1914. Do Československa se rozšířilo v roce 1939. Svou spiritualitu charakterizuje potřebou mít „ucho na srdci Božím a ruku na tepu doby“ a nutností dodržovat „úmluvu lásky“ s Pannou Marií. Členové hnutí pořádají duchovní obnovy, věnují se rodinám i vykořeněným jednotlivcům. Charakteristickým pastoračním prvkem jsou domácí svatyňky. České centrum hnutí je v Rokoli u Nového Města nad Metují.
Terezín je pevnostní město založené v roce 1780. Za druhé světové války se Velká pevnost – tedy vlastní město – změnilo v židovské ghetto, odkud odjížděly transporty do vyhlazovacích táborů. Malá pevnost sloužila jako věznice gestapa. Po válce přišli do Terezína noví obyvatelé a město bylo až do začátku devadesátých let vysloveně vojenské. Po odchodu armády se zvýraznily sociální problémy. Byť některá kasárna slouží jako muzeum či škola, mnohé objekty dosud chátrají. Na jedněch kasárnách dodnes visí obrovský nápis: Varšavská smlouva – štít socialismu.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou