Vydání: 2022/8 Biskupové se vydali za nemocnými, 15.2.2022, Autor: Jan Oulík

Teď mi všechno trvá déle, než když mi bylo osmdesát! Zjišťuji, že si po každé práci musím také na chvíli odpočinout. Už jenom přečíst týdně Katolický týdeník a Respekt, jednou měsíčně Getsemany, čtvrtletně Universum a udělat si výpisky ze čtených knížek stojí dost času. Taky se častěji obracím k řeckému či hebrejskému slovníku pro vysvětlení některých pojmů v Bibli. Rád bych občas i trochu maloval, ale často si to musím odpustit.
Můj tatínek ve volném čase rád kreslil a krásně maloval. Po něm jsem zdědil malířské koukání a objevování. Zájem o výtvarné umění mě nakonec přivedl na Výtvarnou školu v Praze.
V době mého dětství, kdy jsme neměli rádio a televize byla ještě daleko, jsem se pohyboval v kulturním prostředí našeho kostela v pražských Holešovicích. Ministroval jsem a s několika kluky jsme společnou účastí v kostele překonávali obtíže po únoru 1948. Život v kostele se stal součástí mého života, a tak nebylo divu, že jsem se střídavě rozhodoval pro kněžství nebo malířství.
Protože tehdejší fakulta a seminář v Litoměřicích, které byly komunisty založené jako náhražka za jimi zrušené diecézní semináře i dvě bohoslovecké fakulty, si teprve získávaly uznání, chtěl jsem raději po maturitě v roce 1956 studovat dějiny umění. Tenhle obor ale fakulta v tom roce neotevřela, a tak jsem nastoupil do Litoměřic. Prožil jsem tam šťastných pět let. Ale teprve za dalších pár let kněžství jsem nahlédl velkorysou nabídku evangelia a začal chápat přínos Pána Ježíše.
To byla opravdu těžká léta. Jádrem tohoto pěveckého sboru byli bývalí gymnaziální žáci P. Josefa Gabriela z Vinohrad. Nepamatuji se, jak jsem se k tomu nachomýtl, byl jsem tehdy snad nejmladší. Kamarádilo se, jezdilo na lesní brigády, byl to společný křesťanský život, který jinak všichni postrádali. Nepatřil jsem k nim dlouho, ani jsem všechny neznal jménem, ale některé polyfonie mi znějí v hlavě dodnes. Chodil tam Jarda Vrbenský (později redaktor Vyšehradu), Kája Faber a jeho budoucí žena Helenka (po revoluci zakladatelka Magdaly a ředitelka Charity v Českých Budějovicích), Míla Vlk (pozdější kardinál), bratři Fischerové a Konzalové, Standa Hrach (dnes farář v Hrnčířích), bratři Krutských, Jiří Sláma (historik), Ivan Krásný a také mnohé dívky. Vznikla tam i řada vzácných manželství. Později byli někteří z nich uvězněni, jako třeba Jan Konzal, pozdější biskup podzemní církve. Dodnes se výročně potkáváme.
Právě oni dva mě přizvali k práci v loutkovém divadle. Když po třech měsících odešli do civilu, převzal jsem vedení divadla po nich a tím jsem měl ulehčené celé dva roky vojny. Dokonce jsme hráli jako černé divadlo U kanonu stál. Se stínohrou Král Lávra jsme byli zase na Armádní soutěži umělecké tvořivosti. Ale jinak jsem byl obyčejným vojínem u dělostřelectva.
Nikdy by mě nenapadlo, že budu psát nějaké texty pro veřejnost. Na jaře 1968 jsem k tomu byl přinucen, protože mě pan biskup Tomášek poslal do redakční rady Katolických novin. Tam jsem dostal na starosti stránku pro děti a mládež, kde bylo potřeba i psát. Nepřemýšlel jsem, jak to napsat, ale že je nutné něco dát na papír.

P. PAVEL KUNEŠ (nar. 6. února 1937 v Praze), kněz, publicista, výtvarník, loutkář. V mládí byl členem divadla Říše loutek v Praze, vystudoval Výtvarnou školu na Hollarově náměstí v Praze a poté bohosloví. Kněžské svěcení přijal 25. června 1961. Poté pracoval v pastoraci především s mládeží – v Plzni a v pražských farnostech u sv. Ignáce a u Nejsvětějšího Srdce Páně. Od jara 1968 působil v redakční radě Katolických novin. Z Prahy byl v roce 1971 přesunut do Klecan, od poloviny 80. let byl také administrátorem farnosti Odolena Voda. Po pádu totality zakládal křesťanské vysílání a moderoval náboženské pořady v Československé televizi. Nyní působí jako duchovní správce v Klecanech, maluje obrazy a píše (mj. i do Katolického týdeníku). Je autorem několika knih pro děti a dospělé (např. Kdo stvořil Stvořitele, Pár kroků do křesťanství). V šestašedesáti se začal učit hrát na dudy.