K jezuitům mě přivedly otázky

Vydání: 2021/6 Řeholníci si připomněli svůj den, 2.2.2021

Máme svobodu, ale nevyužíváme ji. Proč? Táže se jezuita P. PETR KOLÁŘ, dlouholetý komentátor Radia Vatikán a Českého rozhlasu, který se 7. února dožívá 80 let.


„Dobré vzdělání člověka osvobozuje, vede ke kladení otázek,“ říká jezuita P. Petr Kolář. Snímek archiv autora

Když se ohlédnete za roky strávenými v exilu, vybaví se vám zvlášť náročné období?

Nejtěžší zřejmě byly chvíle, kdy jsem se rozhodl odejít z mezinárodní redakce Radia Vatikán. Řadu let jsem v létě pomáhal P. Josefu Koláčkovi v české redakci a po dokončení jezuitské formace v Americe jsem měl nastoupit k němu. Situace se však vyvinula jinak. Protože jsem uměl několik jazyků, měli o mě zájem ve zmíněné mezinárodní redakci Quattro voci. Její vedoucí ve mně brzy viděl svého nástupce.

To zní jako úspěšný start kariéry.

Zní to tak, ale bylo to složitější. Kdykoli jsem projevil vlastní iniciativu, řekli mi: „Víte, my máme velmi dobře rozmyšleno, co a proč vysíláme, víme, co lidi potřebují slyšet. Nejlíp by bylo, kdybyste to jen překládal.“ Postupně mi došlo, že se ode mne očekává spíš překladatelská činnost než novinařina. To nebylo nic pro mne. Když jsem to řekl vedoucímu, byl z toho poprask. Už se mnou počítali na vedoucího a všechno bylo domluvené. Nikdo to nechtěl rozhodnout, až si mne kvůli tomu pozval přímo generální představený. Vyslechl mě a nakonec řekl: „Čím dřív budete pryč z Říma, tím líp.“ Oddechl jsem si a v tu chvíli mi došlo, že napříště budu mít na čele vypálený cejch jezuity-rebela.

Co bylo dál?

Právě… Nevěděl jsem, co dál. Nepatřil jsem k žádné jezuitské provincii. Byl jsem přičleněn do francouzské provincie, ale nepatřil jsem k ní. Rozhodl jsem se, že zajedu do Paříže, vyzvednu si věci, které jsem tam ještě měl, a vrátím se do Rakouska. Počítal jsem s tím, že Francouzi o mne s takovým cejchem stát nebudou, česká provincie neexistovala a jedinou záchranou bylo, že jsem měl rakouský pas. Říkal jsem si, že mě rakouská provincie přece nevyhodí, když slíbím, že budu dělat cokoli, co je potřeba. Jen chci zůstat jezuitou.

To se ovšem nestalo. Shodou okolností jsem na schodech Centre Sèvres v Paříži (jezuitské soukromé vysoké školy – pozn. red.) potkal provinciála, který mne dobře znal z dřívější doby. Když jsem mu všechno vyklopil, nabídl mi, abych zůstal – a od nového akademického roku jsem se stal technickým ředitelem jezuitského domu.

S odstupem času byste se rozhodl stejně?

Ano. I když bych to asi formuloval trochu líp. Těch důvodů jsem měl několik. Nechtěl jsem být jen členem mezinárodního společenství. Spolubratři měli zázemí ve svých provinciích, ale já ne, a ukázalo se, že italská provincie o bližší spolupráci neměla zájem. Obával jsem se, že nebudu nikde doma. Dále byl vatikánský rozhlas spjatý s vatikánskou politikou, které jsem pořádně nerozuměl. V té době například šéf italských křesťanských demokratů zvažoval spolupráci s komunisty, aby dosáhl stabilnější vlády. V Jižní Americe zase panovaly silně pravicové režimy a zastání ve Vatikánu hledali velkoprůmyslníci i lidová církev. Chápu, že záleželo na každém slově, ale překladatelem jsem se nikdy necítil – ani tlumočníkem názorů druhých.

S odstupem času vedoucí, kteří mne poučovali, chápu lépe. V týmu bylo málo lidí, kteří uměli rusky a rozuměli situaci ve východní Evropě. Když jsem s něčím nečekaným přišel, nemohli si být jisti, zda to tak doopravdy je, nebo ne ani kdo za tím stojí a tak dále.

Myšlenky na novinařinu jste úplně opustil?

Domluvili jsme se s Josefem Koláčkem, že budu nadále připravovat komentáře pro českou sekci Radia Vatikán. V Paříži jsem se vrátil k práci hospodáře domu a stal se členem poradního výboru pařížského arcibiskupa pro uprchlíky.

A tam vás zastihl listopad 1989?

Ano. Jakmile se tady začalo chrastit klíči, vyrazil jsem na československý konzulát, že bych se rád podíval na Vánoce domů. Řekli mi, že můj pas neuznávají a vízum nedostanu. Nakonec si vzali můj telefon, že se ozvou, kdyby se něco změnilo. To bylo začátkem prosince. V půli prosince jsem tam zašel znovu, konzul se omlouval, že se neozval, že vláda výjimečně dovolila lidem jako já na Vánoce vstup do země a mohu dostat vízum na čtyři dny. Ovšem za pořádnou sumu 200 franků.

Na Štědrý den jsem tedy dorazil domů do Paskova za sestrou. Stará cesta už neexistovala, musela ustoupit novému panelovému sídlišti. Kdybych se tam nezeptal kudy jít, domů bych netrefil.

Jak to vypadalo na hranicích?

Jako předtím: zátarasy, ostnaté dráty, strážní věž s vojákem se samopalem v ruce. V autě jsem měl stovku rozhovorů s Václavem Havlem „Dálkový výslech“ a další knihy. Mě čekal taky výslech, kdo jsem, co vezu a kam jedu. Pohraničník si nechal ukázat Havlův rozhovor a listoval knížkou, napůl zmateně, napůl zvědavě, a pak mávl rukou, že můžu jet.

Cestou do Paskova jsem se ještě stavil v Brně u našeho představeného. Zrovna u něj byl další spolubratr P. František Lízna a velmi rychle jsme se domluvili, že se vrátím a budu pracovat v rozhlase. Znali mé komentáře z Radia Vatikán.

A to se skutečně podařilo. Víc než deset let jste pak byl redaktorem náboženské redakce Českého rozhlasu. Využil jste po návratu zkušenosti nabyté v Paříži a ve Vatikánu?

Myslíte zkušenosti z pařížského jezuitského domu? To ani ne, spolubratři měli své jasné představy, dané předchozí situací v Československu, a já hodně času trávil v Českém rozhlase. Náboženská redakce byla pro všechny novinkou, teprve si budovala svou pozici v rozhlasovém prostředí a tady mi zkušenosti ze zahraničí přišly vhod. Například jsme řešili vhodný poměr přenášených bohoslužeb. Katolíci jich měli nejvíc, ale stejně jim to přišlo málo, a menší církve měly často podobný pocit. Domluvit četnost přenosů podle počtu věřících a uhájit tento klíč nebylo vůbec jednoduché.

S evangelickým farářem Milošem Rejchrtem jsme vymysleli, že z nahrávek bohoslužeb vytáhneme různé zajímavé detaily. Z nich jsme sestavili pásmo a jednou za půl roku jsme sezvali účastníky natáčení ze všech těch církví. Bývalo nás kolem čtyřiceti, poslouchali jsme ty perličky a vznikaly z toho výborné podněty pro další práci. Motivovalo nás to a myslím, že účastníci pak lépe rozuměli tomu, co může v rozhlasovém prostředí zafungovat.

Zkušenosti zvenčí se mi hodily také v pořadu Ranní slovo, který jsem měl každou neděli. Bylo v tom kus krasobruslení: jak zaujmout lidi biblickým úryvkem, aniž dřív, než ho někdo zajímavě okomentuje, přeladí jinam… Tuhle práci jsem měl moc rád a v redakci jsme tvořili výbornou partu.

Z rozhlasu jsem pak odešel, když jsem byl zvolen do Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. To byla spíš politická práce, nic pro mne. Jakmile jsem měl nárok na důchod, na členství v Radě jsem rezignoval.

Odešel jste do důchodu?

Ne tak docela, jsem v redakční radě Universa a pustil jsem se do překladu a vydání třídílných Kroessových dějin pražské jezuitské provincie. Každý z těch dílů má okolo čtyř set stran. První dva díly vyšly německy po první světové válce. Třetí díl zůstal v rukopisu a zčásti chyběly odkazy na prameny. Alois Kroess prameny dával dohromady po celém Rakousko-Uhersku a za první republiky už nebyl tak snadný přístup do zahraničních archivů. Nakonec jsme vydali třetí díl česky bez odkazů, které nešlo dohledat. I tak ovšem jde o jedinečné dílo o historii pražské provincie.

Během překládání jsem si uvědomil, že otázka, zda patříme na Východ, nebo na Západ, byla živá odjakživa. Už v osmnáctém století se provincie pokoušela domluvit se s Východem. Po rozpuštění jezuitského řádu papežem řada členů naší provincie odešla na pozvání carevny Kateřiny II. do Ruska – jenže místo pořádné jezuitské práce měli na starosti výchovu šlechtických synků. Když byl posléze řád obnoven, Kateřina jezuity vyhodila. Traduje se, že se vrátili v papachách a kožichu jako ruští mužikové.

A čtvrtletník Universum? Která témata jsou pro vás důležitá?

Velkým tématem pro mne je vzájemné soužití křesťanských církví a jejich spolupráce se státem, ale také s židovskou komunitou a ve Francii, kde je to téma hodně živé, i s muslimy. V jádru té otázky jde vůbec o smysl naší misie a exegeze. Kolikrát jsem slyšel od přátel protestantů, když tak spolu mluvíme, že už vlastně nemají proti čemu protestovat. Kolikrát jsme to od nich slyšeli taky po zvolení papeže Františka. V ekumenickém dialogu bylo tolik odpracováno, a přece dosud mezi námi jsou hluboké bariéry.

Čím to je?

Řekl bych, že stále máme v sobě a mezi sebou mnoho nedořešených konfliktů a nedůvěry. Mezi námi navzájem, mezi námi a intelektuály a umělci, mezi námi a zahořklými lidmi kolem. To se nedá obejít ani přeskočit. Co s tím dělat, nevím. To bylo velké téma koncilu, který nás v tomto směru moc nepoznamenal. A tak zbývá jen mluvit s druhými s respektem a s pokorou.

Proto na stránkách Universa opakovaně nastavujete zrcadlo „barokní zbožnosti“?

Snažím se, ale když ono se v tom zrcadle tolik lidí rádo kochá! Mám rád folklor, třeba ten, který provází dobu vánoční, ale je to folklor, lidová tvořivost, historicky pravdivého na něm není vůbec nic. Jak se říká: „vono to baroko je hezký pro voko.“ Jenže víra vždy vede k zápasu, ke snaze odkrývat hlubší a pravdivější roviny.

Historická spolupráce trůnu s oltářem za státních platů vyústila do zaměstnaneckého poměru duchovních ke státu, dokonce až k závislosti na církevních tajemnících. Tuhle mentalitu za minulého režimu ještě podporoval litoměřický seminář, který povzbuzoval k poslušnosti, varoval před aktivitami mimo zdi kostela a trestal četbu zahraniční teologické literatury. A něco z téhle mentality nás v katolické církvi doprovází dodnes. Cestou do budoucnosti je ovšem církevní obec s méně hierarchicky odstupňovanými vztahy, kde jednotlivci ponesou různou míru odpovědnosti v souladu s Ježíšovým slovem.

Knižní rozhovor, který jsme spolu vedli před dvaceti lety, nese ve francouzském vydání název „La liberté d’abord“ (Svoboda především). Je svoboda nezbytnou podmínkou křesťanské víry?

Samozřejmě! Co je nadiktované, není ze mne. Náboženství, a opravdová víra už vůbec, nemohou být naordinovány zvenčí. Násilím se nikdo svatým nestane, jen zůstanou další příkopy. Potíž je, že máme svobodu, ale nevyužíváme ji. Ale proč? Tahle otázka mne trápí celé ty roky, co jsem se vrátil do Česka. Možná nám chybí pořádné jezuitské vzdělávání (smích). Dobré vzdělání člověka osvobozuje, vede ke kladení otázek.

Mne vlastně k jezuitům přivedly otázky, na které mi nikdo nedokázal odpovědět. Dodnes si pamatuji, jak jsem se učitele biblistiky opatrně ptal, jak mohli evangelisté zaznamenat průběh Ježíšových pokušení na poušti, když o nich těžko mohli něco vědět, a on rozpřáhl ruce se slovy: „Vítej, teď jsi připraven ke studiu teologie.“

P. PETR KOLÁŘ SJ (* 7. února 1941 v Paskově) po neúspěšné žádosti o studium litoměřického semináře pracoval v elektrárnách a posléze večerně studoval Vysokou školu báňskou. V roce 1968 emigroval, vstoupil k jezuitům a studoval v Rakousku, Německu, Francii a USA. Poté působil v Radiu Vatikán a v jezuitském Centre Sèvres v Paříži. V roce 1990 se vrátil do Československa, pracoval v Českém rozhlase, ve společnosti Imago a pak i v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání.

JOSEF BERÁNEK
 



 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Rozhovory



Aktuální číslo 25 15. – 21. června 2021

Modlitba na místě popravy

Nad sedmadvaceti kříži v dlažbě Staroměstského náměstí v Praze se v pondělí 21. června v 18 hodin sejdou společně věřící církví spojených v Ekumenické radě církví,…

celý článek


Svěcení a primice novokněží

Přinášíme tradiční tablo novokněží s termíny svěcení a primičních mší svatých

celý článek


Libuše Šafránková se vrací domů

Jako na půvabnou Popelku, laskavou filmovou maminku, šarmantní dámu i hluboce věřící ženu budeme vzpomínat na herečku Libuši Šafránkovou. Zemřela 9. června v 68 letech.

celý článek


Poprava pánů – symbol i výstraha

Čím nás staroměstské krveprolití z 21. června 1621 tak děsí i fascinuje ještě po čtyřech staletích? Ptáme se historika MICHALA STEHLÍKA – mj. spoluautora aktuální…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2021

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay