26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Jsme nadějí pro kraje s tradiční vírou

5. 6. 2013

|
Tisk
|

Plzeňská diecéze slaví dvacetiny. Po celou dobu jejího života stojí v jejím čele biskup FRANTIŠEK RADKOVSKÝ. 

Vydání: 2013/23 S povodněmi bojují i farnosti, 5.6.2013, Autor: Alena Ouředníková

Co se za dvacet let existence diecéze povedlo? Čeho si nejvíc ceníte, když se ohlížíte od prvních okamžiků až po dnešek?

Podařilo se vytvořit tým schopných a obětavých spolupracovníků, bez nichž bych nic nedokázal. Podařilo se realizovat teritoriální pastoraci farností, snížili jsme počet skoro mrtvých farností tak, že jsme je připojili k farnostem živým. Z původního počtu 324 máme nyní 71 farností. Naopak v Plzni, kde při vzniku diecéze byly farnosti dvě – katedrální a dominikánská, se počet rozrostl na sedm, a to především kvůli velkému počtu farníků, příchodu řeholních komunit a vzrůstu aktivit.

Jsem velmi rád, že do diecéze přišlo v průběhu času několik důležitých řeholních komunit a spiritualit, jmenujme třeba živé komunity františkánů, dominikánů, salesiánů, salesiánek, oblátů, sester sv. Josefa, milosrdných sester sv. Kříže a další. Zcela mimořádným počinem bylo založení nového kláštera trapistů v Novém Dvoře na Toužimsku, který se stal po staletích prvním nově vzniklým mnišským klášterem na území Čech a Moravy. Jsem také vděčný za živou Koinonii Jan Křtitel, která má velmi silný evangelizační záběr, i za další spirituality – ať už je to Hnutí Focolare, Modlitby matek a mnohé další.

Co dalšího se povedlo v pastoraci?

Skvěle funguje Diecézní centrum mládeže, stejně tak pastorace vysokoškoláků i církevní školy – ať už je to Církevní gymnázium Plzeň, Církevní odborná škola ve Spáleném Poříčí či nedávno otevřená Mateřská škola kardinála Berana. Úspěšně se rozběhla pastorace a formace Romů, o kterou se stará občanské sdružení Český západ.

Jsem hrdý na Diecézní charitu Plzeň, která má svá zařízení na nejrůznějších místech v diecézi a širokou nabídku pomáhajících služeb. Podařilo se rekonstruovat bývalý františkánský klášter, jednu z nejstarších budov ve městě, a před rokem jsme v jeho prostorách otevřeli atraktivní expozici Muzea církevního umění plzeňské diecéze. Právě v těchto dnech získal objekt kláštera titul Stavba roku Plzeňského kraje a samotné muzeum druhou cenu v celostátní soutěži Gloria musealis.

Velkým přínosem a významným místem v naší diecézi je rovněž Meditační zahrada v Plzni-Doudlevcích, kterou včetně Památníku obětem zla vybudoval bývalý politický vězeň komunistického režimu, již zesnulý Luboš Hruška. Ten ji posléze věnoval našemu biskupství, které v souladu s jeho odkazem o zahradu pečuje, aby mohla dál předávat své poselství, jak lze krutovládu totality přeměnit vírou a láskou v duchovní krásu.

A co se naopak nepovedlo, v čem vidíte rezervy a výzvy?

Mnohé bych dělal dnes jinak. Rezervy vidím třeba v personální politice vůči kněžím, v obsazování míst. Pozval jsem několikrát do diecéze kněze, kteří jinde selhali, chtěl jsem jim dát novou šanci. Někdy to mělo úspěch, jindy ovšem nikoliv.

V současné době provádím vizitace farností a zjišťuji, že by bylo bývalo dobře, kdybych je tímto způsobem dělal už od začátku existence diecéze. Vizitace přinášejí jednak hluboký vhled do celé situace farnosti a jednak je to systematické vzájemné povzbuzení. Větší důraz bych také chtěl klást na společenství laiků ve farnostech a více podporovat, aby je kněží „brali“, tedy aby jejich vztah a aktivity byly kněžími pozitivně přijímány.

Lze nějak měřit „úspěch“? Jak moc vypovídají statistická čísla o životě a situaci církve v západních Čechách?

Ačkoliv jsem sám vystudovaný statistik, připadají mi statistické údaje v tomto případě málo relevantní, nekladu na ně velký důraz. O něčem ta čísla samozřejmě vypovídají (nejvíce asi počty návštěvníků bohoslužeb, z nichž vyplývá, že aktivních věřících ubývá), ale na druhou stranu platí, že víra je především niterný vztah člověka k Bohu a ten přece nelze měřit čísly. Čísla nemohou ukázat skutečný duchovní stav člověka.

Pozoruji, že v posledních deseti letech u nás velmi vzrostl zájem o věci duchovní – cítím to z rozhovorů s lidmi, z jejich chování. Podívejte se třeba, jak obrovský ohlas má u veřejnosti Noc kostelů, koncerty duchovní hudby v kostelech, vánoční bohoslužby... Z toho je zřejmé, že zájem roste, i když ne vždy jen o křesťanství, ale o duchovno obecně. Jistě, jeho nabídka nemusí být vždy kvalitní a dobrá, ale vidím zde šanci pro křesťanské církve, aby právě na tuto poptávku odpověděly nabídkou kvalitní a otevřenou.

Velkou část vaší diecéze představuje západočeské pohraničí, které v minulých dobách bývalo dost problematickým územím. Vy sám kladete velký důraz na dobré vztahy se sousedy přes hranice, dokonce jste získal Cenu česko-německého porozumění...

Dodnes zde nacházíme důsledky škod nacismu i komunismu. To je obrovská zátěž, kterou tato země nese. Své stopy zanechala i studená válka – byla zde vytvořena široká hraniční pásma, kam směla jen armáda; lidé zde žili v neustálém tlaku a napětí.

O to víc je důležité, že po všech těch oboustranných zraněních hned po roce 1989 začali k sobě hledat cestu původní němečtí obyvatelé s českými lidmi. Postupně byla navázána přeshraniční spolupráce a přátelství, kde původní obyvatelé či jejich potomci jsou na české straně dobře přijímáni. Jsem přesvědčen, že římskokatolická církev k tomu také hodně přispěla. Mimo jiné tím, že jim otevřela kostely, kde byli oni nebo jejich předci pokřtěni, oddáni či kde mají na hřbitovech hroby svých rodin a známých. Oni zase mnohé z kostelů, které za uplynulých čtyřicet let zchátraly, opravili nebo na jejich opravu či údržbu přispěli. Jde totiž o místa, kam se váží jejich vzpomínky a k nimž mají vztah.

Vzpomínám si, jak jsem poprvé přijel s omluvou do Neutraublingu, vybudovaného po válce jako město vyhnanců. Nebylo to snadné, ale záhy se mnohé hradby prolomily. Dokonce mi bylo řečeno, že jsem „jejich biskup“. To bylo dobré znamení. V současné době máme velmi dobré vztahy s německými sousedy v rovině církevní i občanské a vděčíme jim za mnohou morální a finanční podporu při budování naší diecéze.

Můžete být konkrétní? Vaší partnerskou diecézí je Diecéze Regensburg, s níž udržujete mimořádně blízké vztahy.

Historicky vzato je to vlastně „babička“ naší diecéze: od ní se v roce 973 oddělila pražská diecéze – a z ní vznikla o 1 020 let později diecéze naše. Ale vážně: z řezenské diecéze nám hodně pomohli a nadále pomáhají, jak svou spřízněností, tak i finančně. Vzájemně se zúčastňujeme různých slavností, navštěvujeme se, ale hledáme i řešení společných problémů, jako je třeba pohraniční prostituce. Řezenský biskup Rudolf Voderholzer byl hostem na naší diecézní pouti v květnu v Kladrubech, já jsem byl zase v lednu jeho spolusvětitelem. A dobré vztahy máme i s další sousední diecézí, drážďanskou, i když územně je tam větší blízkost s diecézí litoměřickou.

Samostatnou kapitolu by mohla tvořit spolupráce s Ackermann-Gemeinde, neboť tato organizace hraje vynikající roli v česko-německém usmiřování; nejvíc přátel máme v pobočkách Ackermann-Gemeinde ve Freiburgu a Regensburgu. Za značnou podporu vděčíme také německým nadacím Renovabis a Kirche in Not.

Podobně mnoho našich farností má stejně jako obce či školy své spřátelené farnosti v Německu, vzájemně se navštěvují, konají poutě a podobně. Takže i v době, kdy generace původních rodáků pomalu mizí, vzniká v následných generacích snaha o kontakty a přátelství – a to na sousedských a partnerských základech.

Diecéze plzeňská je druhou nejmladší diecézí u nás. Jaká je její pozice mezi ostatními staršími a zkušenějšími sourozenci?

Ani naše diecéze nevznikla na zelené louce, před jejím založením toto území patřilo po staletí Arcidiecézi pražské a Diecézi českobudějovické, takže tradice tu byla. Zároveň ale vznikaly nové vztahy mimo „vyjeté koleje“, takže při vytváření nových věcí jsme byli svobodní, měli jsme volné ruce. Naše diecéze nemá katedrální kapitulu ani velké biskupské sídlo; budova, kde máme úřad, je vypůjčená od plzeňského arciděkanství. Ale díky tomu, že jsme neměli a nemáme moc majetku, jsme se museli naučit hospodařit s tím, co máme – a to byla celkem dobrá příprava na nastávající období po majetkovém narovnání státu s církvemi. Museli jsme hledat nové peněžní zdroje – prodáváme třeba fary a tento výnos investujeme tak, aby přinášel další trvalé příjmy. Snažíme se učit od starších diecézí, ale na druhé straně i vytvářet nové tradice.

Sekularizace plzeňské diecéze je způsobena poválečným vývojem na tomto území, ale nejen tím. Jaké další vlivy se tu uplatnily?

I když po vyhnání původních německých obyvatel sem přicházeli lidé z tradičních katolických krajů, ze Slovenska, Moravy či jižních Čech, netvořili kompaktní obyvatelstvo a snadno podlehli poválečnému komunistickému ateismu. Ve vnitrozemí měla na víru negativní vliv zase průmyslová revoluce ve 2. polovině 19. století i pozdější urbanizace – tak tomu bylo v Plzni či na Rokycansku. Mladí lidé přicházeli do měst, kde neměli své duchovní opory, a proto u nich nastoupil konzumní a materialistický přístup k životu. V obou případech ale zůstaly skupiny těch, kteří měli odvahu jít proti proudu – a těm se podařilo vytvořit živé jádro, které žije dodnes a je i v dnešní době agresivního konzumního ateismu kvasem a základem pro novou evangelizaci. Právě pod tlakem tohoto konzumismu dnes mnoho lidí přestává žít svoji víru, a tak i v tradičních nábožensky založených krajích začíná věřících ubývat.

Takže situace v nábožensky silných krajích se časem přiblíží sekularizovanému západu Čech?

Jeden sociolog vyřkl pravidlo, že kyvadlo dějin se pohybuje od duchovní orientace k materialistické a zpět. Z tohoto hlediska my v sekularizovaných oblastech českého pohraničí, ale i ve vnitrozemí zmaterializovaném průmyslovou revolucí, máme určitý „náskok“. U nás už ono kyvadlo dosáhlo k vrcholu materialismu a vrací se zpět k duchovnu. Proto je tu tolik lidí hledajících, jak už jsem se zmínil. Jsme tedy jakýmsi znamením naděje pro kraje, kde se kyvadlo teprve šine od duchovna k materialismu, že časem se jeho směr zase obrátí a vydá se zpět k duchovnu.

Momentálně hodně času věnujete kodexem předepsaným návštěvám farností, tzv. vizitacím. S jakými dojmy se vracíte domů?

S překvapivě dobrými. Cílem těchto návštěv není kontrola, ale vzájemné povzbuzení, poznání. Často jsem velice mile překvapen vstřícností u farnosti, ale také přátelským přijetím u starostů a zastupitelů, ale i v nemocnicích, v domovech pro seniory a podobně. Někde jsem překvapen i přijetím ve školách, otevřeností a skutečným zájmem dětí. Ptají se třeba na satanismus, na první lidi, odkud pochází zlo – a z jejich otázek je mnohdy cítit, že o křesťanství přece jen něco vědí. Nechci lakovat situaci na růžovo, na spoustě míst cítím, jak silně jsou sekularizovaná, ale o to víc mě potěší pozitivní přístup mnohých lidí, s nimiž se tam setkávám. A tak potom můžu radostně a upřímně odpovědět „ne“ na otázku jednoho malého děvčete: „A neomrzelo vás už sloužit každý den tu mši svatou?“

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou