26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Jsem za život s ním vděčná

2. 7. 2013

|
Tisk
|

V tyto dny vrcholí nejen cyrilometodějské oslavy, ale i redakční práce na novém Cyrilometodějském kalendáři 2014, který vyjde na konci srpna. Tentokrát představí pozoruhodnou výtvarnici JULIANU JIROUSOVOU.

Vydání: 2013/27 František píše na Velehrad, 2.7.2013, Autor: Jan Paulas

Pocházíte z malířské rodiny. Vaším otcem byl malíř Otto Stritzko a maminka Marie, která rovněž malovala, byla dcerou Josefa Floriana. Z výtvarného hlediska jste tedy vyrůstala v ideálním prostředí…

Dost dlouho jsem si myslela, že vůbec malovat nebudu. Všichni okolo mě totiž pořád malovali, tak jsem do toho neměla chuť. Jako dítě jsem sice kreslila, ale pak mě to jeden čas vůbec nebavilo a začala jsem kreslit až po maturitě. Absolvovala jsem jedenáctiletou střední školu v Telči a maturovala v roce 1961, což byla otravná doba. Přímo mi řekli, ať si vůbec nepodávám přihlášku na vysokou školu, že mě tam kvůli mizernému posudku stejně nevezmou. Pocházím prý z „nábožensky zatížené rodiny“.

Měla jsem takový bláznivý nápad, že budu navrhovat nábytek. Otec měl spolužáka na UMPRUM a ten mi doporučil, abych šla rok pracovat a potom se přihlásila, že se mě tam pokusí dostat. Bylo to scestné, ale nevěděla jsem, co mám dělat, a také jsem chtěla jít do Prahy. Bydlela jsem tam v podnájmu v Holešovicích u doktorky Emy Černé, příznivkyně dědečkova Dobrého díla, a prodávala nábytek na Břevnově nad klášterem.

Bavilo vás to?

Nebavilo. Vydržela jsem tam skoro rok a dělala pomocnou sílu. Potom jsem odjela domů a začala malovat.

Maminka v padesátých letech prý malovala obrázky na zakázku do kostelů a pro faráře.

To je pravda. Byla u nás celkem bída, otec měl původně restaurátorskou skupinu, ale tu mu v padesátých letech zakázali. Restauroval tedy sám, nesměl mít spolupracovníky a bylo to špatně placené. Maminka měla tehdy od farářů několik zakázek. Pamatuji si, že do Nových Syrovic u Moravských Budějovic, kde působil pater Sláma, dělala dva veliké obrazy: Nanebevzetí a Nanebevstoupení. Takových zakázek měla víc a moc se s nimi nadřela.

Bylo pro vás dětství blízko plátna a barev důležité?

Určitě. Malování jsem skutečně vstřebávala odmalička, ukázalo se, že je to jediný vnitřní projev, kterého jsem schopna. Měla jsem jen maturitu a později jsem si udělala ještě sanitářský kurz pro psychiatrické léčebny.

Vyrůstala jste v rodině, která byla věřící. Neměla jste s příchodem do školy na začátku padesátých let problémy?

Měla. Do školy jsem začala chodit v roce 1949 a kvůli tomu mě tam dost mořili, hlavně ředitel, který byl takový neřád, obyčejný kariérista. Pořád mě před celou třídou zesměšňoval a oslovoval „svíčková bába“. Navíc jsem jako jediná ze třídy nebyla v pionýru, ale to nebyla vůbec moje zásluha – já jsem do něj samozřejmě chtěla, protože tam byli všichni. Ale otec, který mě nikdy nebil, když slyšel, že chci jít do pionýra, mi řekl rovnou: „Jestli tam půjdeš, tak ti rozbiji hubu.“ To mě velmi vyděsilo, víc než ten ředitel, a tak jsem tam nešla. Když jsem pak přišla na jedenáctiletku do Telče, tam už se nikoho neptali a automaticky jsme byli všichni v ČSM. Takže jsem maturovala v modré košili.

Prý vás také rodiče na církevní zasvěcené svátky neposílali do školy. To se vám naopak líbilo…

Nelíbilo, bylo to trápení. Rodiče nemohli snést, že budu chodit do školy, když se má jít ráno do kostela. Jenže oni si seděli v klidu doma, pak šli do kostela, ale já z toho měla ve škole nervák. Byla jsem už tak vynervovaná, že jsem chytila nějakou neurózu a bylo mi pořád špatně. Doktor tenkrát našim domluvil a oni mě pak na svátky do školy pouštěli. Byla jsem už taky větší, tak jsem se tomu vzepřela.

Váš dědeček Josef Florian byl známý tím, že ze své rodiny i přátel chtěl vytvořit až klášterní komunitu.

Maminka jediná se tomu naštěstí vzepřela. Bylo to dáno její povahou, byla taková divočejší, zrzavá. Dědeček jí potom nešel ani na svatbu, kterou měli na Břevnově, a sezdával je Anastáz Opasek. Tatínek pak souhlasil, že se přestěhují do Staré Říše, měl tady pronajatý domek, kde jsem se narodila. A teď tady z okna vidím na svůj rodný dům.

Co vás po maturitě přivedlo zpátky k malování?

Začala jsem znovu malovat kvůli byzantským emailům, které se mi v té době hodně líbily. Nejdřív jsem je kopírovala, ale pak jsem je opustila a začala dělat svaté podle svého. V úplném začátku jsem tedy vyšla jakoby z byzantských ikon.

Ke zlomovému období u mě došlo, když jsem nastoupila v Havlíčkově Brodě na psychiatrickou léčebnu jako arteterapeutka, což bylo v roce 1964. Arteterapie byla tehdy v úplných začátcích a nikdo pořádně nevěděl, v čem spočívá. Ráno jsem obešla pavilony a ptala se, kdo by se mnou chtěl jít malovat. Vyčlenili nám tam jednu místnost, to byl ateliér, kde jsme celé dopoledne kreslili. Neměla jsem na to žádnou přípravu ani školu, nastoupila jsem v Brodě místo kamarádky Zuzany Renčové, která tam pracovala přede mnou, ale její rodiče jí to zakázali kvůli zpustlosti prostředí.

Obohatila vás tato zkušenost?

Ano, bylo to moc důležité, začala jsem malovat úplně jinak. Byla tam jedna stará paní, která dělala takové krásné naivistické krajiny, bylo to velmi pozoruhodné. Nejradši jsem měla jednu čipernou babičku, která malovala jenom slepice. Pokreslila celý papír slepicemi, které jí vždycky utíkaly z papíru, a tak jsem jí tam podkládala další papír, aby mi nekreslila po stole. Měli mě tam rádi, nikdo je totiž neomezoval a oni si mohli svobodně kreslit.

V roce 1972 jste se seznámila s Ivanem Martinem Jirousem. Jak k tomu došlo?

V pražské vinárně U Zpěváčků, kde jsem byla s Evou Lamrovou a Věrou Pospíšilovou a on tam přišel se spoustou lidí. V té době byl už slavnou pražskou figurou. Znala jsem ho z Výtvarné práce a líbily se mi jeho články. Silně mě zaujal hned na první pohled…

Už v té vinárně?

Ano, protože po sobě s Evženem Brikciusem házeli zapálené sirky… Brzy poté byli společně také zavření ještě s Jardou Kořánem a Jiřím Daníčkem. To byl ten známý případ.

Vzali jste se v roce 1976 a brzy nato byl zavřený znovu v procesu s Plastiky a poté ještě dvakrát. Které z jeho věznění bylo pro vás nejtěžší?

Asi hned to první, protože to bylo tři měsíce po svatbě. Soudy byly hrozně dusné.

Před lety vyšla knižně manželova vězeňská korespondence. Co pro vás jeho dopisy z vězení znamenaly?

Byly pro mě hrozně důležité. Martin směl psát jen jednou za tři týdny, to jsem se vždycky načekala. Sama jsem mu psala po večerech, když jsem uložila děti. Na začátku to nebylo vůbec jednoduché, člověk musel přemýšlet, co napíše, počítat s cenzory. Ale potom už jsem byla vytrénovaná.

Manžel později do dopisů pravidelně připojoval na závěr básničky pro vaše děti, Františku a Martu. Jak je přijímaly?

To se jim moc líbilo, každý večer jsem jim je četla a většinu jich uměly nazpaměť. Bylo to pro nás moc milé a důležité. Neměli jsme se nějak zle, nedá se to srovnat třeba s rodinami vězňů z padesátých let. Pořád nám jezdil někdo pomáhat, hlavně z Prahy. Vzpomínám třeba na Martina Palouše, který nám jezdil uklízet uhlí. Bydleli jsme na takovém výminku, měli jsme ho pronajatý, a holky tam prožily moc pěkné dětství – měly tam dvůr plný zvířat: ovce, psy, kachny… Jinak byl ale výminek dost zchátralý, Martin ho nestačil opravit, protože ho zavřeli dva měsíce poté, co jsme se nastěhovali. 

Ztrpčovali vám komunisté život i v této situaci?

Ano, například domovními prohlídkami, které se konaly, i když byl manžel ve vazbě. Brzy ráno – jednou v půl šesté – přijela tři auta, oni vběhli dovnitř, děti ještě spaly…

Byl to jen psychický teror, nebo něco hledali?

Hledali rozmnožovací stroj, který jsme ale neměli. Začali dělat díru do zdi a při té příležitosti vsunuli pod schody sáček s marihuanou, který tam potom slavně našli. Takže manžel dostal ještě paragraf za přechovávání omamných látek. Největší strach jsem ovšem měla z toho, že mi budou chtít odebrat děti, protože se to stávalo. Naštěstí k tomu nedošlo. Měli jsme také přiděleného místního příslušníka StB, který nás chodil kontrolovat.

Neměla jste manželovi někdy za zlé, že vám připravil takový úděl?

Ne, to mě nikdy nenapadalo. Věděla jsem, že by to s ním jinak nešlo. Jsem za život s ním vděčná. Měl na mě velký vliv, díky němu jsem se osvobodila od uzavřených katolických způsobů a myšlení. Otevřely se mi obzory a poznala jsem také spoustu nejrůznějších lidí. Život s ním byl nesrovnatelný, ale hlavně jsem ho měla ráda, to bylo nejdůležitější.

Když zemřel, stala se z jeho pohřbu skoro pouť. Překvapilo vás, kolik lidí do Kostelního Vydří přijelo?

Překvapilo. Připadalo mi to jako v nějakém snu, takový nával lidu nečekali ani zdejší karmelitáni…

Proč zrovna Kostelní Vydří?

Protože tam chtěl být pohřben a v nedalekém Prostředním Vydří jsme spolu koupili statek. Jsem ráda, že je pohřbený právě tam. Kostelní Vydří mám od dětství ráda, chodili jsme tam pěšky procesím ze Staré Říše na Pannu Marii Karmelskou, když tam byla pouť, než to komunisti zakázali. Minulý týden jsme ve Vydří zrovna byli, protože tam byla za Martina sloužena mše.

V Cyrilometodějském kalendáři bude představena především vaše tvorba svatých obrázků. Čím je vám tento žánr blízký?

Vždycky jsem měla svaté obrázky moc ráda. Chtěla jsem je dělat jinak a myslím, že se mnou ti svatí spolupracují. Třeba Terezičce jsem udělala tři lucerny, aby bylo vidět, že byla prozíravá. Teď právě pracuji na pateru Toufarovi, jenže to je děsivý případ, o tom se i těžko mluví, takže mi to jde dost pomalu, ale snad se to pohne. Myslím, že pater Toufar mi s tím také pomáhá.

JULIANA JIROUSOVÁ se narodila 17. 9. 1943 ve Staré Říši, kde žije a tvoří dodnes. Jejím otcem byl akademický malíř Otto Stritzko. Maminka Marie byla dcerou staroříšského vydavatele Josefa Floriana. Po maturitě Juliana nemohla jít na vysokou školu. V letech 1964–66 pracovala jako arteterapeutka v psychiatrické léčebně v Havlíčkově Brodě, poté jako sanitární sestra v pražských Bohnicích. V srpnu 1968 poprvé samostatně vystavuje spolu s Evou Lamrovou, ale výstava trvala jen tři dny a byla ukončena po invazi sovětských vojsk. V roce 1976 se provdala za výtvarného kritika, básníka a vůdčí osobnost českého undergroundu Martina Jirouse a narodily se jim dvě dcery Františka a Marta, které jsou dnes také literárně i výtvarně činné. 

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou