Jsem v podstatě šťastný
Vydání: 2023/26-27 Co hlásají velehradské zvony, 27.6.2023, Autor: Karel Pučelík
Výtvarník, grafik a kreslíř, s jehož obrázky se čtenáři KT pravidelně setkávají u komentářů na straně 8, a dlouholetý trvalý jáhen JAN HRUBÝ v polovině června přijal kněžské svěcení. V osmasedmdesáti letech. Jak se mu daří spojovat umění s duchovním povoláním? A co by na svěcení řekla jeho žena?
P. Jan Hrubý v Kadani, kde má ateliér a působí jako výpomocný duchovní. Snímek Anežka Fialková
Na počátku vaší duchovní cesty bylo umění. Je to tak?
Ano, původně to byla otcova knihovna, kde měl reprodukci Zmrtvýchvstání Mistra třeboňského. Nadchli mě Dostojevského Bratři Karamazovi, zejména kapitola Velký inkvizitor. Také mě ovlivnila interpretace básní Jiřího Wolkera, jak jsem je četl v úvahách kardinála Tomáše Špidlíka. Největší vliv na mě ale měl Hugo Ball, protože jsem obdivoval dadaismus. Jeho zakladatel Ball totiž později konvertoval ke katolictví, což mě inspirovalo.
Ale cesta ke katolické církvi byla delší.
Byl jsem sice pokřtěný, ale do osmnácti mi víra nic moc neříkala. Dokonce si pamatuji jednu ranou vzpomínku ze základní školy, kdy jsme měli do nějakého dotazníku vyplnit, jakého jsme vyznání. Nevěděl jsem, co jsem, tak jsem se ptal spolužáků a oni mi poradili: „Chodíš do kostela? Ne? Tak to jsi evangelík.“ Taková byla mylná představa, že katolictví je něco víc omezujícího a evangelictví něco svobodnějšího.
Kdy jste se začal o víru aktivně zajímat?
Moje konverze měla několik vln. Na vojně jsem se setkal se společenstvím adventistů a chvíli mezi ně chodil. Byli to fajn lidé, měli skvělé společenství, po bohoslužbách se chodívalo na agapé. Ale něco mi stejně nesedělo. Jednou jsem zaníceně mluvil o nějakém filmu, který mě zasáhl, a oni to moc nechápali, že hledám krásu i jinde než v Písmu. Jejich duchovní mi pak řekl: „Jene, víš, to je jako kdybys pil smetanu z kanálu.“ A mě to tehdy až skoro urazilo.
Katolická církev byla v tomto smyslu otevřenější?
Potom jsem se byl podívat v Jedovnicích, kde v polovině šedesátých let nechali udělat v rekonstruovaném kostele sv. Petra a Pavla výzdobu Mikuláše Medka, Jana Koblasu a Karla Nepraše. Vždyť to byli už ve škole naše idoly! Medek je dodnes mým nejoblíbenějším autorem. Vzpomínám, jak v době mého mládí byl ve stálých sbírkách ostravské galerie jeden jeho obraz, veliký a abstraktní. Tehdy jsem již studoval v Brně na Střední uměleckoprůmyslové škole, ale vždycky, když jsem přijel domů do Ostravy, jsem k tomu obrazu chodil jako do kostela. Něco zvláštního z něj vyzařovalo. Takže když jsem to viděl v Jedovnicích, říkal jsem si: „To je úžasné, to musí být tedy osvícená církev!“
Vydrželo vám toto přesvědčení dodnes?
Samozřejmě jsem se pak setkal také s kýčem, ale i přes to jsem se přenesl. Vlastně si říkám, že je úžasné, kolik je v katolické církvi spiritualit a poloh. Jsou tu lidé, kteří mají smysl pro humor, i ti, kteří jsou vážní.
Vy jste grafik, ale také právě kreslíř a humorista. Nenarazil jste někdy na nepochopení, že spojujete víru a humor?
Nikdy se mi asi nestalo, že by se ke mně někdo zachoval vyloženě ošklivě. Spíš jsem se setkal s rozpaky, třeba když moje kresba nebo něco, co jsem navrhl, bylo nepochopeno, ale dotyčný mi to nechtěl říct napřímo, protože mě nechtěl zranit. Ale poznal jsem to. To mě vždycky docela zamrzí, protože chci dělat dobré věci, ze kterých mají lidé radost. Ale zároveň jsem umělec, a tak nemohu slevit a dělat něco, pod co bych se nemohl podepsat, jakoby na zakázku.
Humor jinak patří k víře, já je rozhodně nevidím jako protiklady. Inspirací jsou mi i světci, kteří měli humor rádi, jako sv. Filip Neri. Ovlivnil mě i anglický spisovat Gilbert Keith Chesterton.
Mnohdy, například v kresbách pro názorovou stranu KT, musíte hledat nadsázku v závažných tématech. To taky může přinést nějaké to nepochopení.
Humoristická kresba v podstatě předpokládá určitou vážnost. Humor je jedna z možností, jak uchopit realitu a sdělit něco důležitého. Stejně tak když tvoříte karikaturu, tak to neznamená, že si předlohy nevážíte. Naopak, tím vyjadřuji, že ji mám rád nebo že mi na ní záleží. Mnohé osobnosti a výrazní lidé to chápali a měli rádi, když si z nich někdo uměl udělat legraci. Je známo, že například francouzský prezident Charles De Gaulle své karikatury sbíral.
Nestačilo vám být „jen“ věřícím umělcem, že jste se nakonec stal duchovním?
Spíš jsem měl pocit (možná jsem byl příliš sebekritický a úzkostlivý), že vyjádření mé konverze není dostatečně. Vnitřně jsem konvertoval dva roky před sametovou revolucí a snažil se dát si do pořádku manželství, protože jsme byli oddáni jen civilně. Tehdy se rozjelo Desetiletí duchovní obnovy a každý rok byl věnován nějakému světci a vznikaly i divadelní hry. Organizovali to terciáři sv. Františka, režisérem byl Karel Makonj. Šel jsem tedy za ním, že bych jim rád pomohl jako výtvarník. On už ale výtvarníka měl a potřeboval herce. Podotýkám, že jsem byl introvert, člověk zalezlý v ateliéru. Hráli jsme Jana Nepomuka Neumanna v klášteře na Břevnově nebo Klementa Maria Hofbauera a další světce – a s Anežkou Českou jsme se dostali i na pouť do Říma. I když jsem míval strašnou trému, bylo to moc krásné období. Žena Agnesa s námi tehdy všude jezdila a při představeních dělala nápovědu.
Měl jsem ale pořád pocit, že je to málo a že musím dělat víc. Chtěl jsem se ještě více zapojit do života církve. Šel jsem studovat na Katolickou teologickou fakultu, kde se otevřelo dálkové studium. Od poloviny osmdesátých let jsme žili v Řepíně na Mělnicku, kde žena dělala učitelku a ředitelku školy, protože ji vždy lákalo učit v malotřídce, a já dělal školníka. Tak mě napadlo, že bych tam mohl být jáhnem. Tehdejší litoměřický biskup Josef Koukl mě na začátku devadesátých let vysvětil, ale poslal do Újezda pod Troskami, kde byla fara vhodnější pro rodinu.
Jak to přijala manželka?
Bez ní by to nešlo, bylo to takové naše společné poslání. Hráli jsme se ženou smíšenou dvouhru, jako v tenisu – to znamená, že ona hrála na varhany a pomáhala mi ve všem, včetně toho, že mi dělala šoféra. Uměla také jazyky, takže mi překládala. Vždycky, když přijeli nějací zahraniční poutníci, byli docela překvapení, že se někde v Českém ráji domluví bez problémů francouzsky, anglicky, německy nebo i maďarsky. Faru jsme otevřeli pro různé kroužky – ona měla kroužek flétny a já jsem dělal výtvarné workshopy.
Staral jste se o farnost, ale zároveň jste byl táta od rodiny.
Právě v době mé konverze jsme chodili k P. Pilíkovi do Karlína. A tam jedna věřící učitelka našla v šatně ve škole plačící maminku, tak se jí zeptala, co se děje. Ona jí řekla, že je vážně nemocná a neví, co bude s jejím desetiletým synem Martinem. Přes P. Pilíka se dostala k nám, protože jsme se mu svěřili, že bychom rádi adoptovali dítě, když jsme nemohli mít vlastní. Začali jsme si Martina brát na víkendy, aby si zvykl. Když pak jeho maminka zemřela, už u nás zůstal. Pak jsme si adoptovali roční holčičku Michalku z kojeňáku v Praze a ještě dvojčata Milana a Barunku – rodiče si totiž chtěli nechat jen kluka, protože holčička byla postižená. Nakonec jsme si je vzali oba. Barunka ale pak v deseti letech zemřela.
To určitě nebylo vždycky jednoduché. Jak jste to zvládali?
Děti nám občas dávaly pěkně zabrat a místy to bylo hodně těžké. Drželo mě pořád vědomí, že s nimi musím mít takový vztah, aby se vždycky vrátily domů, aby věděly, že je to jejich domov a že tu pro ně vždycky budeme jako táta a máma. Zpětně jsem za to velmi vděčný. Oni mi to napřímo neřeknou, ale dozvěděl jsem se, že Milan, který už má ženu a dítě, se nechal slyšet, že by si přál takovou rodinu, jakou měli máma s tátou. Z toho mám radost.
Ostatně, podobně se dívám i na církev. I když potkávám lidi, kteří jsou podivínští a třeba mě i zraňují, uvědomuji si, že i pro ně musí být církev otevřená, aby věděli, že do ní patří a že se mají kam vrátit. Že jsou důležití.
Než jste před třemi roky ovdověl, tak jste se ženou byli vlastně pořád spolu. Jak to zvládáte bez ní?
Měl jsem veliké štěstí, se ženou jsme si hodně rozuměli. Řeknu to zase tenisovou terminologií. Tenista, který hraje smíšenou čtyřhru, si poradí i s dvouhrou a asi s ní nemá takový problém, jako mám já. Vlastně se snažím tu novou, už třetí rok trvající situaci nějak uchopit. Je to pro mě pořád dost obtížné.
Jak do té nové situace zapadá kněžství?
Přestěhoval jsem se do Kadaně, kde jsem pracoval jako výtvarník i jáhen v místní farnosti. Jednou mi zavolal biskup Jan Baxant, jestli neuvažuji o kněžství. Řekl jsem mu, že jsem přece výtvarník, ale on odpověděl, že to se přece nevylučuje. O kněžství jsem přemýšlel, ale potřeboval jsem ještě nějaký čas na rozlišování. Uvažoval jsem o tom, že se zavřu v ateliéru, a to neříkám nijak pejorativně, protože i to je určitá cesta: ponořit se do tvorby. Došel jsem ale k závěru, že bych asi nebyl úplně spokojený. Kněžství mi přijde jako logické pokračování mé životní cesty.
Co by na to řekla Agnesa?
Kněžství beru jako pokračování své služby ve zmíněné tenisové single roli. Ale zpětně si uvědomuju, že mě žena formovala a spoluutvářela to, kým dnes jsem – a z toho doteď žiju. Tedy to, že jsem se stal knězem, je určitě i její zásluha. Jsem pevně přesvědčený, že mou volbu schvaluje a má z ní radost.
A jak se vaše děti dívají na to, že mají tatínka kněze?
Měl jsem trochu obavu jim to říct, protože nejsou, navzdory tomu, že jsou pokřtění a vyrůstali v křesťanském prostředí, praktikující. Respektuji ale jejich cestu. Vzali to však pozitivně, dcera skoro až s nadšením, řekl bych.
Budete i nadále výtvarníkem a humoristou?
To bych rád. V Kadani pořádám výstavy a workshopy. Myslím, že lidé ve farnosti tuto kombinaci oceňují. Rád bych v tom pokračoval i nadále. Třeba se mi i podaří vyvrátit některé předsudky. Nemyslím si, že duchovní musí být nějaká zvláštní bytost.
Předpokládám, že zůstanete nadále v kadaňské farnosti.
To samozřejmě nechávám na biskupovi. Na misie mě, doufám, nepošle. Na to se cítím dost starý a navíc nejsem tak jazykově vybavený, abych mohl odejít do Afriky. Ale jak nakonec říká místní děkan P. Josef Čermák, tady na východní frontě je to taky docela misijní.
P. JAN HRUBÝ (nar. 1945 v Uherském Hradišti) je grafik, kreslíř karikaturista a od 17. června 2023 také kněz. Vyrůstal v Ostravě, vystudoval Střední Uměleckoprůmyslovou školu u Dalibora Chatrného. Publikovat začal v regionálních časopisech a dlouhodobě kreslil mimo jiné do Mladého světa. Vystavuje i jako grafik, např. v Galerii moderního umění v Roudnici nad Labem. Už osm let své kresby publikuje v Katolickém týdeníku. Dálkově vystudoval teologii na KTF UK. S manželkou Agnesou žil na faře v Újezdu pod Troskami, kde jako trvalý jáhen spravoval farnost. Dnes je vdovec, žije v Kadani, kde tvoří v ateliéru a působí jako výpomocný duchovní.
KAREL PUČELÍK
Sdílet článek na:
