Vydání: 2010/18 Legionáři, 27.4.2010, Autor: Gabriela Plačková

K cestám na poutní místa neoddělitelně patří také prosby poutníků, s nimiž za Kristem, Pannou Marií či světci přicházejí. Co když se nám ale naše prosby nenaplní? A je vůbec dobré, abychom si tímto způsobem na Bohu něco vymáhali? Odpověď jsme hledali společně se zasloužilým poutníkem, knězem Františkem Líznou.

Vyrážel jste na své pouti s nějakou konkrétní prosbou? Sám jste se před jednou z poutí dozvěděl o své nemoci. Myslíte, že má význam vycházet na pouť s úmyslem uzdravení těla?

Když jsem vyrážel na pouť ze Svaté Hory do španělské Compostely, ještě jsem nevěděl, že jsem nemocný. Cestou jsem se setkával s řadou poutníků, kterých jsem se ptal, proč tam jdou. Říkali mi, že když někdo něco chce a přednese to v kostele svatého Jakuba, Jakub mu to splní. Tak jsem si říkal, že bych měl tedy cestou také o něco prosit. Žádat o zdraví, to je sice zajímavá prosba, ale člověk stejně musí umřít. Priority jsem viděl jinde. Přál jsem si jen, aby se se mnou naplnila Boží vůle. Pak mne ale napadlo, že nebudu mít zpětnou vazbu, zda se to naplní. Když jsem tedy dorazil do Compostely, prosil jsem, abych mluvil lépe anglicky.

A jak to s vyslyšením vaší prosby dopadlo?

Další den jsem to zkoušel a zdálo se mi, že mluvím anglicky ještě hůř. Kdybych neměl mystický pohled do vyslyšených tajemství anebo do zdánlivě nevyslyšených proseb, řekl bych si, že svatý Jakub nemůže pomoci vyslyšet prosby. Ale on mi dal najevo, že mluvit anglicky pro mě není tak důležité. Že podstatné je mluvit to, co je Boží – to byla odpověď a já jsem ji přijal jako vyslyšenou prosbu.

To souvisí i s poutnictvím za Pražským Jezulátkem, tedy s lidmi, kteří za ním přicházejí se svými prosbami. Co si o tom myslíte?

Jen ať za ním se svou konkrétní prosbou jdou a vysloví ji. Je velice dobré, že lidé směřují k Pražskému Jezulátku a nejdou třeba k věštkyni či kartářce. Může se stát, že jejich prosba bude vyslyšena. Ale měli by to tak vnímat i v případě, kdy se všechno nestane podle jejich představ. Nejhorším problémem křesťanů je, že si vystačí s tím, co mají. K Bohu jdou, jen když je jim hodně úzko, a pak ani nepoděkují. Je dobré po Bohu něco chtít, protože on to vyplní. Ale svým vlastním způsobem.

S konkrétními prosbami se tedy nemají poutníci ostýchat přicházet…

Určitě ne. Šel jsem minulý rok za svatou Kateřinou do italské Sieny. Je známá tím, že nepoužívala směrem k Bohu pokorné prosby, ale ona je diktovala: „Chci to a to.“ A mně se to strašně líbí, je to skoro až drzé. Ježíš se však zaraduje, když po něm někdo něco chce. Když nic nechceme, nic nedostaneme. Jezulátko je cenné už tím, že leželo na klíně Panny Marie a ona se na něj dívala. Matka pro své dítě vyprosí všechno. Pražské Jezulátko se mi líbí právě tím, jak je spojeno i s mateřstvím. Už když slyším Zdrávas, uvědomím si, jak se z matky narodilo duchovně krásné dítě, schopné přijmout dary od Boha Otce. Také jsem byl rád, že Svatý otec Benedikt XVI. zamířil při návštěvě Česka právě k Jezulátku. Mohl zavítat někam jinam, ale zvolil toto místo.

Vy sám někdy chodíváte k Pražskému Jezulátku?

K Jezulátku jsem chodíval jen občas, ale rozhodně mně to místo není lhostejné. Mám tady na faře Josefku, která trpí celoživotně astmatem a vytrpěla kvůli tomu strašná muka. Od dětství byla k Pražskému Jezulátku přitahována svými rodiči a má k němu dodnes blízký vztah. I když v Praze byla málokdy, Jezulátko jí velmi pomáhá.

Jaká dobra vám osobně poutě přinesly?

Na tu otázku se dá těžko odpovědět. Jednak už to, že člověk vykoná pouť, se nedá vymazat z jeho duše. Já se teď třeba zrovna dívám na kostelík tady ve Vyšehorkách, kde působím. Odtud jsem minulý rok vyrážel na svou pouť do Říma. A to je velice cenné svědectví – byl tady kněz, který spojil tuto farnost v kající pěší pouti s Římem. A tak, i když odejdu na věčnost, lidé si třeba po čase vzpomenou, že tady takový kněz působil. To je jeden z jasných plodů mé pouti, která trvala 65 dní v mlčení a modlitbách.

Pouť tedy neproměňuje jen samotného poutníka, ale dotýká se i dalších míst a lidí…

Samozřejmě. Když jsem třeba šel na Ukrajinu, putoval jsem i velmi pustými částmi jižní Ukrajiny, kudy vede jen jedna cesta, která je velmi frekventovaná. Kolem byla pouze neobdělávaná pole a rovina. Abych nebyl tou stále stejnou krajinou deprimovaný, otočil jsem se občas zpět a díval se směrem do míst, z nichž jsem vyšel. Tehdy jsem si říkal, jak jsou ty kroky hodné. Protože i když jsou neviditelné a v krajině nezanechávají žádný viditelný symbol, jsou nezbytné k tomu, abychom došli k cíli. A tak je to i v životě, když jdete těmi všedními dny. Bez kroků k nebi nedojdete.

Poutí se tedy proměňuje i něco tak pomíjivého jako kroky?

Ano. A když jsem každý den vylosoval jednoho člověka, jehož jméno jsem si s sebou nesl a za nějž jsem se ten den modlil, vzal jsem břemeno, které ten člověk v životě nese. Jednou jsem také vylosoval generála našeho řádu a napsal jsem mu lístek, že jsem se za něj jeden den modlil. Byl velice potěšen a napsal mi pak, že užitek oné pouti se neprojeví hned v tom, co právě prožívám, ale přinese a projeví plody v budoucnu.