Jako z dobrodružného románu

Vydání: 2020/16 Není čas na sobectví, 14.4.2020

Když slavil francouzský misionář a manažer P. NOËL CHOUX sedmdesátiny, přijelo za ním do Burgundska přes 200 lidí. Ve velkém cirkusovém stanu kočovní umělci a další jeho přátelé do večera zpívali šansony. Za normalizace tajně podporoval kolegy z Československa a na české přátele P. Choux nezapomněl ani po listopadu 1989, ani když ho postihla vážná nemoc. Následující rozhovor poskytl na podzim v Paříži a dosud nebyl publikován. P. Noël Choux zemřel na Velký pátek 10. dubna 2020.


Noël Choux s přáteli v Praze. Zprava: Petr Kolář, Václav Malý, Noël Choux. Snímek archiv N. Chouxe

Máte rád Dvořákovu Novosvětskou. Listu La Croix jste řekl, že z ní cítíte jemnost i sílu, něhu i plnost. Odkud plyne váš zájem o tuto hudbu?

Novosvětskou mám rád snad odjakživa. Měl jsem také vždycky rád Slovanské tance, ty mají v sobě něco exotického, a Dvořákovy melodie vůbec. Když jsem pak jeho zemi navštívil, získal můj vztah k této hudbě další rozměr.

Váš vztah k naší zemi začal v 80. letech, kdy jste se v Maďarsku u Balatonu setkal s kněžími z Československa. O čem jste si tenkrát vyprávěli?

Přijeli tam kněží, kteří byli vysvěcení tajně, někteří z nich byli otcové rodin a všichni měli, stejně jako já, civilní povolání. Říkali mi: „My v Československu musíme pracovat tak, abychom byli nenápadní, aby na nás nepřišla Státní bezpečnost. A vy ve Francii jste si zvolili civilní profesi dobrovolně. Proč?“ Vyměňovali jsme si názory na to, co znamená být kněz a mít přitom ještě jinou profesi. Francie a Československo měly tenkrát také společné, že v obou zemích bylo velmi málo věřících.

Řekl jste, že vámi otřáslo, když jste slyšel od českých kolegů o jejich zatýkání nebo bití. Jak to změnilo vaši představu o životě za železnou oponou?

To bylo pro mě něco překvapivého. Ve Francii jsme o tom měli mylné informace. Někteří politici nebo umělci se vrátili z Československa a říkali: „Všechno je tam v pořádku, je tam svoboda.“ A já najednou slyšel o zavražděném knězi (o P. Josefu Toufarovi – pozn. red.) a o dalších, kteří byli mučeni. Někteří z těch, které jsem znal, se mi s touto zkušeností dokonce svěřili. Jeden kněz mi vyprávěl, že když vyšel z Bartolomějské, měl obličej plný krve a zlomený nos – a nebyl jediný, komu se to stalo. Pro mě to bylo něco nepředstavitelného a mé sympatie k Čechům ještě vzrostly.

Byla součástí vašich tajných setkání v 80. letech nebo vašich cest do Československa i materiální pomoc?

Platili jsme českým kolegům cestu k Balatonu, benzin a na místě náklady na pobyt.

Možnost pokračovat v přátelstvích za železnou oponou jste měl právě díky tomu, že jste vykonával civilní zaměstnání (po vzoru misijního působení tzv. dělnických kněží ve Francii z 50. let), což vám při odbavení na hranicích zřejmě pomohlo.

Bylo to celé jako z dobrodružného románu. Vždycky jsme měli dost velký strach, ale s Boží pomocí se to povedlo.

Úřady v normalizačním Československu nevěděly, že jste kněz?

Ne, uvedl jsem vždy své druhé povolání. Byl jsem televizní producent, navíc jsem vzdělával novináře, a tak jsem do kolonky „povolání“ napsal, že jsem poradce v oblasti vzdělávání. Taková profese zřejmě režimu nenaháněla strach.

Takže jste na hranicích nikdy nepotřeboval dovednosti, které jste využíval jako marketingový expert, šéf cestovky či supermarketu?

Ani ne (smích). Musel jsem být diskrétní, když jsem chtěl pokračovat v setkáních s kněžími a jejich rodinami, podporovat je. Tito čeští přátelé byli moudří lidé a měli velkou vnitřní hloubku. Naše setkání na mě hodně zapůsobila. Vzpomínám si, jak jsme se jednou u Balatonu vraceli z pláže s knězem Václavem Dvořákem, který mi líčil svůj mimořádný život. Zeptal jsem se ho: „Jak jste s tím mohli žít? Vydržet mučení, zvládnout tu strašnou dobu?“ Zastavil se, podíval se mi do očí a řekl: „Mám jistotu, že existuje Bůh.“ Něco takového mi někdo řekl poprvé v životě. Zůstal jsem paf.

Jak si vaši čeští přátelé zvykli na novou situaci po listopadu 1989, kdy církve mohly začít působit svobodně?

Kardinál Miloslav Vlk mě požádal, abych přijel do Prahy kvůli pomoci při zakládání médií, a také si přál, abych pokračoval v kontaktech se zmíněnými kněžími. Byl jsem tenkrát svědkem dějinného zvratu, proměny země. Svoboda, která do ní vstoupila, ale s sebou nesla i určité potíže. Zažil jsem také příchod nadnárodních společností, éry, kdy začaly mít velkou moc peníze.

V 90. letech jste v Praze založil produkční společnost Imago. Z filmů, které vyrobila, uspěl zvláště seriál založený na loutkovém ztvárnění Karafiátových Broučků, ale také třeba vzdělávací filmy o světových náboženstvích. Jak jste na ně sháněl finance?

Stále jsem jezdil žádat o dotace do Anglie, Belgie, Francie, Německa či Nizozemska. Potřeboval jsem ale také prostředky na vzdělávání. Za komunismu křesťané v médiích pracovat nesměli, museli jsme proto najít mladé lidi, kteří by souhlasili s tím, že odjedou do zahraničí, aby si vzdělání doplnili. Vyškolili jsme takto 20 až 30 křesťanů.

A kolik filmů jste společně vyrobili?

Animovaných filmů jsme vyrobili tuším šest, dokumentů a magazínů pro televizní vysílání kolem padesáti.

Podařilo se vám dostat vaše filmy do zahraničí?

Ano a zaznamenaly tam úspěch, který se promítl do prodeje DVD. Hodně se jich prodalo nejen ve Francii, ale i v Británii, Nizozemsku, Rakousku či v Latinské Americe. Kromě češtiny a francouzštiny jsme vyráběli anglickou, německou a španělskou verzi.

Vaše kontakty umožnily nabídnout praxi mladým animátorům ve studiu Jiřího Trnky v Praze. Na to jste také sehnal peníze?

V tomto případě pomohl francouzský stát. Financoval mzdy těchto mladých lidí, aby mohli pracovat se zkušenými profesionály, kteří jim předávali know-how. Cílem také bylo, aby se zkušenosti s odchodem starší generace neztratily. Šlo tenkrát o dvouletý projekt.

Po 11. září 2001 jste natočili a distribuovali v českých a francouzských školách film o vzniku velkých světových náboženství. Jakou odezvu tenkrát měl?

Byla to výzva. Chtěli jsme ukázat začátky všech tří velkých světových náboženství (židovství, křesťanství a islámu) a podpořit vzájemný dialog. Zaznamenali jsme mírně protimuslimské reakce, jinak byla odezva většinou pozitivní.

Po odchodu do důchodu jste se stal hlavním kaplanem francouzských policistů. Měl jste k nim blízko?

Než mě o to požádali, nevěděl jsem o policistech skoro nic. Poznal jsem ale jejich nesnadnou profesi a snažil se jim být nablízku. To mi dávalo možnost je povzbuzovat. Říkal jsem jim, že jejich profese je důležitá: ve francouzštině se policistům běžně říká strážci pokoje (gardiens de la paix) a to je v Bibli sedmé blahoslavenství. Snažil jsem se doprovázet policisty ve všech jejich životních dramatech a ujišťovat je, že je Bůh má rád.

V této roli jste zažil i teroristické útoky v Paříži v roce 2015. Dramatické okamžiky prožili zvláště ti policisté, kteří zasahovali proti teroristům v pařížském hudebním klubu Bataclan.

Mluvil jsem přímo s policisty, kteří se zásahu zúčastnili, ale také s jejich ženami a dětmi, které měly strach, že jim zastřelí tátu. Byly to těžké i silné momenty zároveň. Zažil jsem také sebevraždy policistů, kdy bylo třeba o tom mluvit s jejich rodinami a kolegy. To byly náročné noci…

Po odjezdu z Prahy jste řídil síť křesťanských televizí v zámořských oblastech Francie, ale kontakt s českým prostředím jste nepřerušil.

Jezdíval jsem třikrát za rok do Česka, abych mohl sledovat práci společnosti Imago a pokračovat v setkáních s přáteli. A dodnes se každé ráno modlím v češtině. Čeština je jazyk mé modlitby a také pouto s tím, co jsem dřív prožil. Dává mému životu rytmus a smysl. Modlím se ráno, v poledne a večer. Žiju tak trochu jako mnich.

Jak pokračují vaše česká přátelství poté, co jste odjel z Prahy?

S moderními prostředky, jako je internet nebo mobilní telefon, máme naštěstí šanci spolu mluvit i na dálku.

Kdysi jste se zmínil, že se přestěhujete do Tater. Myslel jste to tenkrát vážně, nebo spíš v žertu?

S Václavem Malým jsme si říkali, že odejdeme z města a budeme žít na horách, ale byl to spíš takový náš sen nebo vtipkování. Neměli jsme to štěstí, že bychom se mohli stáhnout ze světa a žít jako poustevníci.

Václav Malý se stal biskupem…

…a já jsem trávil život v letadle na cestách kolem světa.

Dnes žijete v Paříži. Jak se díváte na svůj život z perspektivy vážné nemoci? Které životní momenty považujete za důležité?

Na zdokonalení v češtině to už nevypadá, kvůli nemoci bych pohořel s výslovností (smích). Jsem ale šťastný, že jsem měl tak aktivní život. Teď, když už skutečně nemůžu nic dělat, mi zůstaly vzpomínky, žil jsem naplno. Je těžké stát se závislým, teď pořád někoho potřebuji. Díky svým přátelům a díky Bohu jsem ale nemoc přijal. Zatím neztrácím odvahu a dál se modlím.

V adresáři vedle byznysmenů a kardinála máte kočovné umělce – i ty jste v posledních letech doprovázel. Co vám dalo setkání s nimi?

Mimořádné přátelství. Jde o mé romské přátele španělského původu, kteří chovají koně. Jejich šéf mě považuje za svého bratra. To přátelství mě hodně obohatilo.

MARTINA MAŠKOVÁ, redaktorka Českého rozhlasu

P. NOËL CHOUX (1945–2020) byl kněz francouzské Mission de France a televizní odborník. Úspěšně spolupracoval i s českými loutkáři a animátory. V 90. letech založil v Praze společnost Imago, která se podílela na výrobě animovaných filmů jako Broučci, Cesta tří králů či Pasáček Asaf, ale i dokumentů jako Prostor ticha o trapistickém klášteře v Novém Dvoře a dalších snímků o životě církve u nás i v zahraničí. Roku 2007 jeho práci ocenila Česká biskupská konference na Dnech lidí dobré vůle na Velehradě. V roce 2016 převzal od kardinála Dominika Duky medaili Antonína Podlahy.

 

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Rozhovory



Aktuální číslo 22 26. května – 1. června 2020

Poděkování papeži ze světa i od nás

K poděkování papeži Františkovi za ranní mše svaté z Domu sv. Marty, které přichází z celého světa, se připojují Češi. Děkovný list převzal nuncius na Pouti médií.

celý článek


Setkání v příhodnou chvíli

„Nebýt jeho, dneska jsem úplně jinde.“ Tuto větu slyšel asi každý z nás. A možná si ji ve svém životě i několikrát řekl. Pokud tedy potkal člověka, který mu takto…

celý článek


Do kostelů se vrací liturgický život

S odezníváním aktuální vlny pandemie zvolna ožívají kostely v okolních zemích. Opatrnost je však stále na místě, a tak zpravidla zůstává v platnosti i dispenz od povinné…

celý článek


Meditace jako obohacení modlitby

Ukázat krásu kontemplativní modlitby a představit české vydání jedné ze svých knih přijel počátkem roku do Prahy ředitel Světového společenství pro křesťanskou meditaci…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2020

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay