Vydání: 2005/51 Mimozemské civilizace, 13.12.2005, Autor: Johana Bronková

Především mi zůstává na paměti síla úvodní promluvy papeže Jana na začátku koncilu: Gaudet mater ecclesia („Matka církev se raduje“). Papež v ní jasně ohlašoval, že nečeká koncil, který bude odsuzovat. Nad odsuzováním má převládnout milosrdenství. Navrhoval, aby rozhodnutí koncilu mělo pastorační ráz. Jak říká ona proslulá věta: „Jedna věc je depositum fidei, poklad víry, tedy pravdy obsažené v učení, a druhá věc je forma, jakou jsou hlásány, přičemž jejich smysl a obsah je zachován.“ A pak k tomu dodával další důležitou věc: „Je potřeba věnovat se velmi pečlivě této formě a bude nutné naléhat trpělivě na to, aby byla vypracována. Bude nutné najít způsob, který by lépe odpovídal magisteriu, jehož charakter je v první řadě pastorační.“

Myslím, že ne. Když procházíte „vota“ – tak jak jsem to s pomocí otce Carpileho udělal já - tedy jakési požadavky a očekávání, které papež Jan XXIII. požadoval po každém z nich, nemáme dojem tak výrazné obnovy, jaká nakonec z koncilu vyšla. Chtělo to trochu času. Celé první zasedání, první období koncilu, sloužilo k tomu, aby se postupně vytvořila většina nakloněná silnému hnutí obnovy, ovšem v kontinuitě, která znamenala rozvoj.

Byla to převratná událost. Říká to dokonce i takový člověk jako de Gaulle, jak jsem kdysi četl v jeho vzpomínkách na setkání s Jeanem Guittonem. Guitton se ho ptal, jaká událost byla podle něj v uplynulém století nejdůležitější, a de Gaulle odpověděl: „Druhý vatikánský koncil.“

Pro katolickou církev bylo velmi důležité prozkoumat tvář církve ve světle různých hnutí (biblického, ekumenického nebo hnutí za náboženskou svobodu), která existovala už dřív. Koncil jen potvrdil plody těchto hnutí na úrovni učení církve, aby došlo k obnovení jejího sebevědomí tváří v tvář velkým problémům moderního světa – a problému hlásání evangelijního poselství dnešnímu světu.

Mně se moc líbí věta, kterou papež Jan pronesl poté, co ho obvinili po zveřejnění Pacem in terris, že zradil evangelium. Bylo to v posledních týdnech jeho života a zaznamenal ji Capovilla: „Nejde o to, že by se měnilo evangelium, ale o to, že ho začínáme lépe poznávat.“

Druhý vatikánský koncil byl úsilím o to, aby učitelský úřad církve ve své nejslavnostnější formě, na ekumenickém koncilu, provedl „aggiornamento“ (jak se říkává), tedy obnovu v prezentaci církve na pastorační úrovni, tak aby lépe odpovídala teologické zralosti, k níž se dospělo v předcházejících desetiletích, i očekávání světa.

Vybírat je obtížné. Z koncilních dokumentů mi je nejdražší dokument o Božím slově, Dei verbum. Myslím, že tento primát Slova, primát Písma svatého, ale především primát Krista jako skutečného Božího Slova, je opravdu velmi důležitý. Ale samozřejmě nesmíme zapomínat na inovativní dokumenty. Mnoho nových věcí přineslo Lumen gentium, zvláště pokud jde o kolegialitu a mnoho dalších aspektů. Nedávno jsem mluvil o spáse nepokřtěných dětí a listoval jsem znovu právě textem Lumen gentium. Sice na toto téma nic neříká, ale znovu jsem musel uznat, jak nově pohlíží tento text na spásu těch, kdo nejsou křesťané, na spásu i pro nevěřící. Je tam velký důraz právě na spásu, kterou Pán přinesl všem, na to, že Kristus zachránil všechny.

Velmi důležité jsou dokumenty o ekumenismu a o náboženské svobodě, důraz na dialog s ostatními náboženstvími a zvláště na dialog s Židy. Koncil rozvinul mnoho věcí v učení církve, a to i pokud jde o další problémy, které dodnes některým katolickým křesťanům činí obtíže.

A nakonec musím zmínit Gaudium et spes - to je text mému srdci nejbližší, protože jsem na něm během koncilu nejvíce pracoval.

Jedním z problémů, u kterých můžeme doufat v nějaké kroky kupředu, je samozřejmě uvádění do praxe učení o vztahu mezi papežem a biskupy, tedy kolegialita. Myslím, že jedním z kroků tímto směrem je synoda biskupů. Ale i tam je možné ještě leccos zlepšovat ve smyslu kolegiality. Je však i řada dalších věcí. Doufejme, že tento papež, který se koncilu účastnil, bude v jeho uvádění do života pokračovat. Jde například o ekumenismus, který v jistém smyslu přinesl určité zklamání. Katolická církev udělala ze své strany všechno, co bylo možné, ale odpovědi na tyto kroky jsou ještě v zárodečné fázi. Doufejme tedy, že papež Benedikt XVI., který - jak sám řekl – usiluje o konkrétní gesta na cestě ekumenismu, dojde k lepším výsledkům, než byly ty dosavadní, i když i ty jsou poměrně značné.