Vydání: 2011/22 Druh - družka, 26.5.2011, Autor: Vít Hájek

S archeologem profesorem Jiřím Slámou jsem se poprvé setkal při natáčení televizního dokumentu o životě sv. Václava, kdy mi byl doporučen jako jeden z nejuznávanějších odborníků na raný středověk. Tehdy před kamerou vystoupil člověk, který ve mně vzbudil respekt svou přísnou objektivitou. Navíc ve mně vyvolal dojem, že to, co se dnes učí, mohlo být ve skutečnosti trochu jinak.

Pro mnohé lidi je historie skoro synonymem pro nezáživnou nudu. Co na to říkáte?

Ten nezájem je dán způsobem výuky. Úkolem historie je podat ji v celkové šíři, v celém kontextu. Jinak ji nepochopíme ani se z ní nepoučíme. A právě tato komplexnost se na školách příliš nepraktikuje. V mnoha případech tvoří gró výuky holá data se skromným popisem té které události. To potom musí nudit každého.

Vás historie v dětství bavila? Nebo ji máte geneticky uloženou v rodině?

Otec byl úředníkem na poště, matka byla v domácnosti. Ale s tatínkem jsme jezdili na výlety do okolí Prahy, kde jsme navštěvovali různé hrady a zámky, což mě díky romantice jako kluka docela bavilo. Možná že tady bylo na mou budoucnost už trochu zaděláno. Všechno potom umocnil ve čtyřicátých letech katecheta, který nás vyučoval na škole náboženství. Vystudoval archeologii, kterou ovšem nikdy nepraktikoval. Měl však doma zajímavou knihovnu, půjčoval mi knížky a v patnácti letech jsem se pak přihlásil do Archeologického ústavu na brigádu. Díky tomu jsem se mohl zúčastnit výzkumu na jednom hradišti z raného středověku na západním Sedlčansku. Tato skutečnost mě natolik zaujala, že jsem si začal shánět o této době další materiály, čímž jsem vlastně v tomto období zakotvil dodnes.

Jak archeolog postupuje?

Každé archeologické pracoviště musí mít sbírky a rozsáhlou knihovnu. Nemůžeme zpracovat pouze jeden holý nález, ten by nám nic neřekl. Musíme provádět rozbor na širokém teritoriu. Důležité jsou i takové „maličkosti“, jako je hlína, ve které byl předmět či jedinec nalezen – z té je totiž možné zjistit, co zde kdysi rostlo, co lidé pěstovali, navíc hlína na skeletech může obsahovat doklady o různých chorobách. V porovnání s dalšími podobnými nálezy a s tím, co o nich víme z literatury, dospíváme k pokusům o historický výklad. Kdo a proč třeba určitý předmět vyrobil a k čemu sloužil. Tím můžeme poodkrýt i ekonomiku daného období, jeho společenskou strukturu. Vždycky je to úžasně vzrušující a obohacující detektivka.

Jak na tom byli historici a archeologové před rokem 1989?

To je trochu složitější otázka. Po druhé světové válce, kdy byly slovanské země obrovským způsobem zničeny, se začínal prosazovat směr, který zdůrazňoval význam Slovanů. Tedy ten, kdo se tehdy zabýval výlučně Slovany, měl víceméně klid, což se týká i mě, protože jsem se zabýval přemyslovským státem ve vztahu k Velké Moravě. Tehdy za mnou ale přišel jeden velký bolševik a říkal: „To dělej, to je v pořádku, ale nesmíš se zabývat církevními dějinami.“ To se jaksi nesmělo. Třeba v cyrilometodějské tradici se zdůrazňovalo, že Byzanc sem poslala věrozvěsty z důvodů ryze politických, nikoliv náboženských. Konec konců, když se podíváme do ústavy z roku 1948, mluví se tam o tom, že všechno pokrokové přišlo z Východu. Z politických důvodů se měla prokázat kulturní vyspělost slovanského etnika a jeho schopnost bránit se expanzi Západu – byla zde uměle vytvořená hranice vůči západnímu světu. Ale ono v tom stejně moc dobře nešlo bádat, protože k tomu člověk potřeboval odborné literární prameny, které u nás zkrátka nebyly.

Jak jste to řešili?

Já jsem to řešil přes Poláky, kteří díky početným menšinám v západní Evropě měli lepší kontakty, a tak se jejich prostřednictvím mohl člověk jednak něco dozvědět o západní koncepci archeologie a jednak si dovézt něco málo literatury. Ti z historiků, kterým se podařilo vycestovat na Západ, byli následně předvoláváni k výslechům na StB. Potom hrozil i zákaz činnosti.

Jak je to v historii s mnohdy stále proklamovanými mýty? Dají se vůbec vyvrátit?

Máme dva pojmy: minulost a historii. Minulost je to, co se skutečně kdysi odehrálo, třeba i před hodinou. A historie je to, co si o té minulosti vyprávíme – na podkladu toho, co známe, nebo jaké máme filozofické koncepty. To znamená, že historie se může od minulosti výrazně odlišovat. Když jsem měl možnost sehnat si literaturu týkající se dějin 15. a 16. století, které Jirásek nazývá dobou temna, ukázalo se, že celá řada skutečností byla jiná. Poprvé na mě zapůsobilo, že řada českých pánů vůbec neuměla česky. Ten pojem znamenal, že šlechtic nemusel být Čech, ale byl někým, kdo si zde zakoupil pozemky. Z archeologie jeden konkrétní případ: Z hodin dějepisu asi známe statečný a dlouhý boj Jana Roháče z Dubé na hradě Sionu. Když byl v 60. letech prováděn archeologický výzkum tohoto hradu, očekávalo se, že se tam najdou doklady o popisovaném hrdinství. A potom si všichni drbali hlavu, protože byl objeven malinký hrádeček. Co tam mohlo asi tak probíhat za velkou bitvu? Když navíc byli všichni vzájemně sešvagření – obléhatelé i obléhaní? Oni si tam podle všeho na nějakou válku jenom hráli. A když tam nakonec přišly oddíly Uhrů, hrádek byl rychle dobyt. To je příklad toho, jak může archeologie opravit dějiny u nás již zaběhlé a někdy záměrně nepřesně vykládané.

Bylo šíření křesťanství v dávných dobách skutečně tak kruté, jak se píše?

Podívejte, vždycky se našli v dějinách lidé, kteří se s šířením víry takříkajíc vezli. O násilném pokřesťanšťování v našich zemích doklady nemáme. Násilí bylo prosazováno Karlem Velikým u Sasů, ale je zajímavé, že už tehdy řada kněží tuto praxi naprosto odmítala. Málokdo asi také zná jednoho z nejvýznamnějších papežů raného středověku Řehoře Velikého z šestého století. Obrátil pozornost do zaalpské pohanské Evropy a uvědomil si, že tam bude šíření křesťanství značně obtížné. Proto vydal směrnici, aby nebylo tvrdě zasahováno proti pohanským místům. Tímto způsobem předběhl dobu o celá staletí! O tom se tak moc nemluví.

Dá se v dávné historii vystopovat něco pro dnešní dobu poučného?

Takhle obecně bych to neřekl. Spíš bychom našli osoby, které byly tehdy nepochopeny a které by mohly promlouvat i k dnešku. To byl sv. Vojtěch, který pochopil, že doba bojů musí skončit, že se Evropa musí ujednotit. Nebo život sv. Anežky Přemyslovny, která – byť z panovnického rodu – se věnovala prostým lidem. To je obrovský příklad, který by nás měl dnes, kdy jsou v popředí jenom peníze, vyburcovat!

Existuje něco, v čem byste jako archeolog mohl polemizovat s některými církevními výklady?

Archeologie a historie určitě nemůže jít proti teologii, neboť jsou to dva naprosto samostatné obory. Ale jde o jinou věc. V raném středověku lidová zbožnost často vytvářela světce, o jejichž existenci máme vážné pochyby. U nás je takovým příkladem sv. Ivan, který měl žít v lesích u Berouna. O něm máme pouze legendy, které však vypracoval až Václav Hájek z Libočan v 16. století. Dalším problémem jsou ostatky světců. S těmi se v raném středověku obchodovalo, nebral se zřetel na to, odkud pocházejí, a lidé tomu věřili. To je příklad sv. Prokopa, o jehož významu sice není pochyb, ale u ostatků uložených v kostele Všech svatých na Pražském hradě prokázal antropologický průzkum, že se jedná o soubor náhodných kostí sebraných na hřbitově od několika jedinců. Jsou tam ženy a děti, není to zkrátka sv. Prokop. Na druhé straně rychlý vývoj vědeckých metod může vést k tomu, že pokud odborníci dnes řeknou „bylo to tak a tak“, za pár let mohou třeba sami sebe zpochybnit.

Trpí vaší profesí rodina?

Pravdou je, že archeologie není ani tak zaměstnání jako povolání, které vás chytne a už nepouští. Navíc je to i společenský úkol – vyvrátit tu spoustu přetrvávajících nesmyslů. Takže někdy se to musí promítnout i do rodinného prostředí. Když jsem například psal vědeckou práci na téma hradiště, místa, kde stávala, jsem pochopitelně hodně navštěvoval. Kolikrát pod rouškou rodinných výletů. A dnes mé děti praví, že z dětství znají jenom hradiště.

Celý život se pohybujete v historii. Čím se jako badatel odreagováváte?

Plavat nechodím, na kole nejezdím, noviny raději nečtu… Spíš se chodím projít do Klánovického lesa. Ale mimochodem tam jsou také středověké osady. A potom cestuji po cizině, abych konečně viděl, co jsem měl vidět někdy v pětadvaceti, kdy jsme nesměli cestovat. Teprve po šedesátce jsem se mohl vypravit do míst, která jako badatel potřebuji znát: do Soluně po stopách Cyrila a Metoda, do Říma nebo se seznámit s nádhernou architekturou z doby Konstantina… Ravena, Pasov, Cáchy! Tam všude jsou památky z doby, kdy k nám přicházela první slovanská vlna. To všechno zkrátka musíte vidět. Tímhle se asi my starší odreagováváme – snažíme se honem pochytat, co jsme dřív nemohli, protože jsme nesměli.

Jaký je váš badatelský „gól“ a sen?

Co se týče úspěchu, snad se mi podařilo snést z výšin slávy slavníkovskou historii. Hypotézu, že Slavníkovci byli tím druhým centrem v Čechách, že neustále probíhal jejich boj s Přemyslovci, si historikové vymysleli. V pramenech o tom nic není. A pokud se týká budoucnosti, chtěl bych se věnovat určitým přežívajícím názorům o přemyslovském státu.