Vydání: 2011/48 Ticho, 23.11.2011, Autor: Zita Chalupová

Když se dobře zadíváte na olomoucký orloj, najdete na něm jednoho Hanáka sedícího na bílém koni. Je to Boleslav Vaca. To, že je zobrazen na orloji, není nejdůležitější věc v jeho životě. Je velkým milovníkem folkloru, zasloužil se o vznik souboru staveb lidové architektury Hanácký skanzen v Příkazích na Olomoucku, vlastní několik původních hanáckých krojů, o které vzorně pečuje, napsal i několik knih. A – jak sám říká – o každém domě v Příkazích, své rodné obci, kde dodnes žije, může něco povyprávět. V letošním roce oslavil pětaosmdesáté narozeniny.

Když jsem před dvaceti lety pracovala v olomouckých Hanáckých novinách, často jsme o vás psali, ať už v souvislosti s Hanáckým skanzenem, s kroji, folklorem či hanáčtinou, kterou mluvíte. Kde se ve vás ta láska k hanáckým lidovým tradicím vzala?

Myslím, že to mám v krvi. Už maminka a její předkové dbali na hanácké kroje. Zachovaly se mi jeden ženský a jeden neúplný mužský kroj. V roce 1893 se v Příkazích konala národopisná výstava spojená také s jízdou králů. Takové výstavy probíhaly na mnoha místech a z nich se pak vybíraly součásti na Národopisnou výstavu v Praze, která se konala v roce 1895. A mnoho věcí tam pak zůstalo – posloužily jako základ budoucího Národopisného muzea. Nám se naštěstí naše kroje vrátily. Kroje se běžně nosily do poloviny 19. století, pak už jen v rodinách, na slavnostech. A dnes jen pro fotografy a filmaře.

Hospodařili jste. Jak se vám vedlo?

Rodiče hospodařili, ale grunt byl nad tatínkovy síly, proto dali polnosti v roce 1937 do pachtu. Pak přišla válka a Němci začali zabírat grunty, kde se nepracovalo, a obsazovali je Němci z Rumunska, že tu po válce budou hospodařit. Museli jsme začít znovu hospodařit, aby nás Němci nevystěhovali – řekli jsme jim, že se gruntu ujmu po ukončení zemědělské školy. Naštěstí válka skončila jinak a Příkazy zůstaly českou dědinou. V roce 1945 jsem maturoval a začal pracovat jako rolník na gruntě. V roce 1950 jsem se oženil. A tehdy už nebylo možné samostatně hospodařit. Komunisti nás označili za kulaky a třídní nepřátele. Předepisovali nesmyslně vysoké dodávky, a když je člověk nesplnil, dostal pokutu, nebo dokonce u soudu tři nebo čtyři měsíce. Byl jsem tehdy nejmladší rolník ve vsi, bylo mi jen čtyřiadvacet let, a poslali mě k soudu – naštěstí mi dali jen podmínku, když zaplatím pokutu třicet tisíc. To jsme ale nedokázali, pořád nám totiž vyměňovali pole. Po šesti takových letech nás nakonec vzali do kolchozu. Byla to hrozná doba, doba útisku, ponižování, nesvobody, strachu…

Takže jste pracoval pořád jako rolník…

V kolchozu jsme s manželkou vydrželi až do důchodu. V roce 1974 se sloučila družstva a já se stal vedoucím příkazského střediska. Ale dva agronomové to nemohli přenést přes srdce a hrozně mi práci ztěžovali. Takže jsem funkci složil a pracoval jako skupinář rostlinné výroby. I manželka byla skupinářka – s tím si hravě poradila a ještě přitom dokázala sama vyjednotit přes šest hektarů cukrovky!

A vrátili vám nějaký majetek po roce 1989?

V roce 1990 nám nabídli, že nám vrátí půdu i inventář. Grunt převzal syn, dcera má polovinu stavení (bydlíme tu všichni společně), ale už nehospodaříme. Polnosti jsou v nájmu družstva.

Kudy vedla vaše cesta na olomoucký orloj?

Komunisti mě vždycky považovali za reakcionáře, ne za normálního člověka. Když v roce 1968 začalo Pražské jaro, pocítil jsem jakousi svobodu a založili jsme s kamarády pěvecký sbor. Měl asi dvacet členů a postupně jsme se dostali na docela dobrou úroveň a k padesáti sboristům. Měli jsme družbu s různými sbory z jiných měst: z Opavy, Morkovic, Žďáru nad Sázavou, dokonce i z Katovic – tam jsme se přátelili s filharmonickým sborem. Takto jsme vydrželi do roku 1985, pak začali chybět tenoristi a sopranistky, zkrátka mladé hlasy. Byl jsem taky předsedou národopisné skupiny, která se zabývala udržováním původní podoby hanáckých krojů. Dozvěděl se o nás etnograf z Velkého Týnce Jan R. Bečák a díky němu k nám začali jezdit filmaři, umělci, fotografové. Znal se i s malířem Karlem Svolinským, tvůrcem olomouckého orloje, a doporučil nás pro výtvarné studie pro orloj. Když měl Svolinský přijet, oblékli jsme se do krojů – dvě děvčata a já. Viděl nás už připravené a povídá: „To je krása, já z toho mám trému.“ Ale to ho za chvíli přešlo, vytáhl nádobíčko a začal malovat. Já jsem přišel na řadu až večer jako poslední. Posadil mě na otoman, jakože na koně. Na šimla mě přesadil až na orloji. S manželkou jsme taky stáli malíři Willymu Zlamalovi, který dělal nástěnnou malbu do vestibulu olomouckého hlavního nádraží. Několikrát u nás byl, taky fotografoval. Jednou – bylo to v roce 1956 – nás zachytil jako hanáckou dvojici pro nějakou lunetu. Já jsem jako mladý hospodář a ukazuji manželce širokou hanáckou rovinu, stojíme i s rodiči u kapličky, kolem se batolí nějaké děti. Dlouho jsem pátral, kam tento obraz přišel, až jsem ho našel v ředitelně olomouckého Vlastivědného muzea. Od Svolinského mi na památku zůstala skica – je to můj portrét, ale trochu nepodařený, dělal ho totiž podle fotografie.

Vaším dalším koníčkem je fotografování…

Jéje, já jsem nadělal fotografií… mám je všechny v albech. Dělám takovou rodovou dokumentaci. Asi to taky máme v krvi, protože bratr byl kronikář a já v jeho práci pokračuji. Víte, jak člověk špatně slyší, stahuje se do takové ulity a dělá si to svoje.

Jak vznikl nápad na Hanácký skanzen?

Mluvit se o tom začalo už v 70. letech, inspirace přišla z Valašského skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm. Moc jsem té myšlence ale nevěřil, protože se rozhodovalo mezi Příkazy a Rataji. Ale když se v polovině 70. let schylovalo ke sloučení zemědělských družstev, řekl jsem si: JZD bude v Nákle, jeho sídlo v Unčovicích a Příkazy se úplně ztratí z mapy – musím udělat všechno pro to, aby byl skanzen tady. Už na konci 70. let se podařilo zachránit a opravit čtyři původní špaletové stodoly jako základ skanzenu. Pak se deset let nic nedělo. Stodoly se mezitím začaly rozpadat, doškové střechy hnít. Pak se to ale pohnulo a v roce 1990 o Velikonocích jsme po opravách skanzen otvírali. Lidi nám pořád nosili nejrůznější věci, aby se zachovaly pro budoucí generace, byli jsme jim za to moc vděční. Pak se ozvala rodina Kameníčkových, že by prodala svůj grunt nedaleko stodol, čímž by se skanzen rozšířil. Prvních sedm let jsem byl správce a vše šlo dobře. Potom se změnil ředitel olomouckého Památkového ústavu (který Hanácký skanzen spravuje – pozn. aut.) a zakázal přijímat od lidí další věci, takže mnoho z nich skončilo v kovošrotu nebo v ohni. S takovou situací jsem se nedokázal smířit a přestal jsem být správcem, dělal jsem jen průvodce. Po pěti letech přišel opět nový ředitel – a s ním už byla řeč. Uvedl skanzen do stavu, jaký jsme si původně představovali. Ale čas jde dál, dnes už do toho nechci zasahovat.

Hanácký venkov byl vždycky venkov věřící. Co pro vás a vaši rodinu během života víra znamenala?

Říkávali jsme si s manželkou, jaké máme veliké štěstí, že můžeme chodit do kostela. Měli jsme totiž to nejhorší zaměstnání, takže nebylo jak nás potrestat. Něco vám přečtu. (Boleslav Vaca si nasazuje brýle a čte ze svých sepsaných vzpomínek nazvaných Cesta životem.) „Problémy s náboženstvím: … přes všechno ponižování nám možná přece jen něco někteří lidé záviděli. Jako věřící křesťané jsme se ani tenkrát nebáli a pravidelně chodili každou neděli na mši svatou do kostela, což bylo mnohým tvrdě zazlíváno a zakazováno…, zejména ve státních službách, nejvíce u učitelů. Nás přeřadit už nebylo kam, protože práce v zemědělství byla pokládána za tu poslední. Děti jsme pokřtili ve farním kostele v Nákle a k našemu ‚překvapení‘ jim to nikdo nevyčetl ani při vstupu do škol. Až teprve při skončení studií… byli sledováni jako všichni ostatní. – Proto také nastaly problémy se křty našich vnoučat… Přesto byli oba pokřtěni za přísné tajnosti, ve vší tichosti, v čase mimo bohoslužby po dohodě s panem farářem, který se nebál… Vnoučatům se snažíme vštěpovat základy náboženství a poznávat potřebu denních modliteb.“