Vydání: 2017/48 Začíná nejkratší adventní doba, 28.11.2017, Autor: Václav Štaud

Čtenáře asi zklamu, nešlo o rozhodnutí, které by vycházelo z hlubokého přesvědčení. Bylo to nejdříve jen východisko z těžké situace. Nabídka vzdáleného příbuzného P. Vlastimila Šenkýře přišla dva roky po mém propuštění z kriminálu. Ještě mi nebylo 30 let a soudruzi mi dovolili pracovat jen v drůbežárně. Přece nebudu do smrti mezi slepicemi – řekla jsem si a v roce 1957 nastoupila jako bohdalovská hospodyně. Že je to v souladu s Boží vůlí, jsem si začala uvědomovat až postupně.
Snadno. Uvažte, že se psal rok 1952, kdy k zatčení a odsouzení stačilo velmi málo. Pracovala jsem jako katechetka v Novém Jičíně a práce s dětmi mě dokonale naplňovala. Snažila jsem se zdokonalovat novým studiem i nasloucháním zkušenějším učitelům. Na nějakou odbojovou činnost jsem neměla ani pomyšlení, jenže Bůh má velký smysl pro humor…
Dnes už těžko někdo pochopí, že se ani katecheté nevyhnuli politickému školení, kde museli poslouchat pasáže z Marxe a Lenina. Nic příjemného, ale umožnilo nám to se seznámit. Zanedlouho se několik z nás sešlo znovu, tentokrát k četbě Písma a exerciciím na beskydské chatě. Kromě modliteb jsme si pomáhali při výrobě pomůcek ke katechezi. Nikdo z nás netušil, že se „sdružujeme proti republice“. Sebrali mě 7. října a odsoudili na 5 let. Přitom jsem mohla mluvit o štěstí, protože původně na naši „protistátní skupinu“ chystal prokurátor obvinění z velezrady…
Každému politickému vězni posílal Bůh do cesty spřízněné duše, s jejichž pomocí jsme nejen přežívali smutnou realitu, ale hlavně duchovně rostli. Za mnoho dobrých příkladů a pomoc vděčím hlavně řeholním sestrám. Potkala jsem jich tam několik. Společně jsme se modlily a povzbuzovaly, hluboké přátelské vztahy trvaly až do konce života většiny z nich.
V mém případě nemohu příliš mluvit o bití nebo nelidském zacházení. Většinu času jsem prožila při broušení korálů v Minkovicích. Ale v každém vězení chybí lidem svoboda, rodina, příroda, účast na bohoslužbách… Důležité pro nás bylo, že svátostného Krista v eucharistii jsme mohly přijímat pravidelně. Vždy se někomu podařilo do kriminálu proměněné hostie propašovat.
Mezi dozorkyněmi byly i ženy s citem. „Máte dárek, čokoládu,“ hlásila pravidelně jedna z nich, a já věděla, že v balíčku pod staniolem najdu i něco navíc. Různé kapsle s léky sloužily jako úkryt pro Tělo Páně, rozlámané na maličké kousky. I to ale předpokládalo, že někdo z dozorců musí při sledování průběhu návštěv přivřít oko.
Naštěstí ne, v květnu 1955 se na mě vztahovala amnestie. I tak jsem ve vězení prožila dva a půl roku a stigma kriminálnice si pak nesla dlouho. Ale na nikoho nevzpomínám s nenávistí, ba ani na udavačky, které byly mezi námi.
MARIE DVOŘÁČKOVÁ (nar. 1927 v obci Prace) během války v nedalekém Slavkově absolvovala odbornou školu pro ženská povolání a pak se rozhodla pro povolání učitelky náboženství. Pět let učila v Novém Jičíně, kde ji nechal komunistický režim v roce 1952 zatknout a po zinscenovaném procesu věznil do roku 1955. Dva roky nato se stala farní hospodyní. Po roce 1990 se dočkala rehabilitace a návratu k dětem. Učila až do roku 2009. Je členkou Konfederace politických vězňů.