26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Evropské pexeso v indické škole

3. 4. 2013

|
Tisk
|

Český učitel v Indii Jiří Záleský (druhý zleva). Snímek archiv Jiřího Záleského Fotografie Jiřího Záleského najdete na http://jirkavindii.rajce.idnes.cz/. Informace o salesiánském volontariátu Cagliero a dopisy Záleského i dalších dobrovolníků najdete na adrese: http://www.sadba.org/programy/cagliero/.

Vydání: 2013/14 Papež omyl nohy mladým muslimům, 3.4.2013, Autor: Alena Scheinostová

Místo chleba s máslem čapátí, místo širokých pražských ulic chaotické prašné cesty centra a okolí Golaghatu – města na severovýchodě Indie. Tam učitel JIŘÍ ZÁLESKÝ působí od léta jako dobrovolník v salesiánském programu Cagliero.

Co všechno jste v salesiánském středisku v Golaghatu dostal na starost?

Každý den kromě neděle jezdím do venkovské základní školy Jibon Jyoti, vzdálené osm kilometrů, kde dvě hodiny denně vyučuji: matematiku ve druhé třídě a General Knowledge – něco jako naši vlastivědu – ve druhé, třetí a čtvrté třídě. Někdy ještě zastupuji chybějící učitele. Odpoledne se pak vracím zpátky do našeho areálu Don Bosco Catholic Church, kde se věnuji šestnácti klukům ve věku od pěti do šestnácti let. Studují na nedaleké škole vedené řádovými sestrami a u salesiánů bydlí na internátu. Pomáhám jim při učení, což často znamená, že si je vezmu do druhé místnosti a tam s nimi procvičuji básničky, matematiku nebo anglickou gramatiku. V době určené pro hry – když se mi chce a mám čas – s nimi hraju fotbal nebo třeba pexeso.

Kromě toho mám za úkol fotit, když se děje cokoli významného ve farnosti, a také dělám různé práce na počítači. Koncem listopadu jsem například každý večer dlouze přepisoval zadání testů k závěrečným zkouškám od ostatních učitelů, pak je tiskl a kopíroval.

Školní rok u vás končí v listopadu?

Je to tak, na konci listopadu napsali žáci závěrečné testy a měli do poloviny ledna prázdniny, to začíná nový školní rok. Nám učitelům začalo volno později, když jsme doopravili testy a dopsali vysvědčení.

Jak to u vás ve škole vypadá? Z čeho se studium platí?

Na chod naší církevní školy stát nepřispívá, takže se tu platí mírné školné – tomu však ve zdejším měřítku odpovídá i kvalita. Státní školy jsou zadarmo, ale úroveň výuky je mizerná. A jak to u nás vypadá? Škola se skládá ze šesti tříd: mladší školka, starší školka, 1. až 4. třída. Děti musí chodit do školy i školky povinně, i když se na venkově stále najdou takové, které nechodí. Už ve školce se učí číst, psát a počítat. Do první třídy by mělo dítě nastoupit v šesti letech, ale některým je z různých důvodů třeba už devět. V každé třídě máme kolem šedesáti žáků, z nichž ale každý den hodně chybí. Děti nosí uniformy, ve třídě se sedí v dlouhých lavicích, zvlášť kluci, zvlášť holky. Kromě tabule a křídy tu učitelé žádné pomůcky nepoužívají. Žáci mají na každý předmět učebnici a sešit, píšou tužkou, kterou si ořezávají žiletkou.

Když jsem měl ale možnost navštívit státní školu blízko té naší, pochopil jsem, že to, co nabízejí salesiáni, je luxus. Čtyři nejmladší třídy se tam spolu se školkou učily v jedné místnosti, vyučoval je jeden učitel a všichni žáci seděli na zemi. Že tam učitel vůbec nepřijde do hodiny, je prý naprosto běžné.

Jak jde za takových okolností učit?

U nás se učí výlučně v angličtině, což je další úskalí. Ve čtvrté třídě už většina dětí anglicky docela umí, ale žáci nižších tříd rozumějí často jen základním povelům. Také tu panují obrovské rozdíly mezi dětmi. Některým rodiče platí doučování nebo se s nimi učí, ti pak v testech prospívají, rozumějí mi a něco si z výuky odnesou. Jiné děti mají negramotné rodiče, učebnici doma za celý rok ani neotevřou a ve většině testů neprospějí. To ale ještě neznamená, že musejí opakovat ročník.

Místní učitelé nemají žádnou pořádnou kvalifikaci a jejich výukové metody jsou strašně zastaralé. Nejběžnější přístup je, že dětem předčítají text z učebnice a žáci ho slovo od slova opakují. Jestli mu rozumějí, se neřeší. Mimochodem, tělesné tresty ve školách jsou sice už i v Indii oficiálně zakázané, přesto se používají.

Proč? Jsou děti neukázněné?

V tom velkém počtu samozřejmě občas někdo strká do souseda, pohazuje papírky nebo se baví. Učitel pak – tedy i já, to přiznávám – buď udeří rákoskou do lavice, což většinou stačí, nebo dotyčného žáka praští. Nikomu to tu nepřijde kruté nebo ponižující. Ale jinak jsou tu děti dost hodné, rozhodně ukázněnější než v Česku. Kluci z internátu mě například velmi překvapili svým smyslem pro řád a pořádek. V prvních týdnech mého pobytu, kdy pořád jen pršelo, jsem jim půjčoval pexeso, a dlouho neztratili ani jednu kartičku. A jsou úžasně samostatní. Kromě mě na ně dohlížejí ještě dva starší kluci, avšak i když u nich není nikdo, dokážou začít pracovat nebo studovat podle daného řádu. Sami si perou oblečení, dokonce si žehlí. I ti pětiletí si musejí umět prát sami. Zaujalo mě, jak silně mají indické děti zažitou hierarchii: starší se starají o mladší, ale ty je zase musejí poslouchat. Často třeba zaťuká na dveře mého pokoje mladší kluk, aby si vypůjčil nůžky pro staršího.

Vyučujete několik kilometrů od centra. Jak se tam dopravujete? A jak se do školy dostávají děti?

Auto, zvlášť na vesnicích, nemá skoro nikdo. Hodně se tu jezdí na kole, což je i můj případ. Doprava je tu šílená, pořád jsem si na ni ještě nezvykl, ale zatím jsem žádnou nehodu neměl. Před školou je vždycky hotová skrumáž bicyklů… A všechna ta kola jsou stejná, takové staré „ukrajiny“. Často jedou na kole dvě děti, dokonce občas potkávám tatínka, který veze před sebou jednu ratolest a za sebou na nosiči druhou. Když se ráno míjím s dětmi mířícími do jiných škol, sotva stačím odpovídat na jejich „good morning, sir!“ Mimochodem, občas na mě zavolají také „bye, miss!“ – to je taková milá jazyková „památka“ na holky, které tu na misii působily před dvěma lety.

Jak vypadá misie v Golaghatu? A proč tu působí právě český dobrovolník?

Zdejší farnost je na místní poměry dost stará, založili ji v roce 1941 salesiánští kněží z Itálie. Současní tři kněží jsou Indové z kmene Adivasi – stejně jako skoro všichni křesťané z okolí. Kromě farního kostela sv. Terezičky z Lisieux v Golaghatu mají na starost zhruba třicet vesnic v okolí, kam denně jezdí sloužit mše, zpovídat atd. Do salesiánského areálu, kde působím, patří technické učiliště, které jeden z kněží řídí, zmíněný internát a také rýžové políčko a čajová plantáž, z jejichž výnosů se financuje chod farnosti. Druhý z kněží vede „moji“ školu v Jibon Jyoti, třetí je farářem. Čeští salesiáni vysílají dobrovolníky na více míst. Tato provincie je pro ně důležitá, protože tu mnoho let působil český salesiánský misionář P. Jan Med – zemřel jako čtyřiadevadesátiletý přede dvěma roky.

Křesťanství ovšem není v Indii právě dominantním náboženstvím…

To opravdu není, v naší oblasti převažujíhinduisté a muslimové, křesťané tvoří jen pár procent. Ale ve vesnicích obydlených příslušníky kmene Adivasi je jejich podíl vyšší. V každé takové vesnici stojí nenápadný kostelík, kde se zhruba jednou za dva měsíce slouží mše. Jindy jsou tam jen bohoslužby vedené místními katechety. Věřící sedí na zemi a při vchodu do kostela si zouvají boty. Náš kostel v Golaghatu zdobí křížová cesta a také sochy ukřižovaného Krista, Panny Marie, svatého Josefa i svaté Terezičky. Zajímavá je mešní hudba – varhany tu vůbec neexistují, zato se při bohoslužbách hraje na různé bicí nástroje a při velkých slavnostech i na klávesy a kytaru. A pozdravení pokoje se nepřeje podáním ruky, ale lidé se jeden druhému ukloní. Při poutní mši loni v říjnu přijaly asi tři stovky dětí svátost biřmování a čtyři stovky první svaté přijímání, což jsou čísla, o nichž si v Česku můžeme jen nechat zdát!

Ve kterém jazyce se liturgie odbývá?

V naší farnosti je to od pondělka do čtvrtka angličtina, v ostatních dnech hindština a ve venkovských kostelích jenom hindština, které ale víceméně rozumí v severní Indii každý. Většina zdejších křesťanů mluví jazykem sádrí, ostatní obyvatelé hlavně asámsky. Naši kněží dokážou během rozhovoru nebo kázání plynule přecházet z jednoho jazyka do druhého a do třetího.

Bylo pro vás problematické se v zemi s tak odlišným podnebím a kulturou „zabydlet“?

Ani ne, horko a vlhko bylo sice v létě nepříjemné, ale dalo se přežít, jídlo mi chutná, i když je každý den skoro stejné (k obědu i k večeři rýže s dálem a k tomu zelenina nebo drůbeží maso). Mám pro sebe velký pokoj s evropským záchodem a studenou sprchou. Skoro každý večer se dostanu k internetu a mohu si s někým zavolat nebo si přečíst novinky z domova, takže se mi ani nestýská. Co se však týká vztahů s místními, na některé věci jsem si zvykat musel. Například si zdejší lidé půjčují cizí, tedy i mé věci zcela bez ptaní. A mají také menší potřebu osobního prostoru, nevadí jim sedět namačkaní vedle sebe – a vedle mě.

S kněžími v komunitě vycházím docela dobře, i když párkrát mě naštvali – když mě třeba nechali dlouho čekat nebo po mně chtěli rychle udělat něco, co pak stejně nevyužili. Plánování je vůbec slabou stránkou Indů – řeší věci spontánně a na poslední chvíli, což mi někdy vadí. Na druhé straně mi vyhovuje, že tu mám velkou svobodu, nikdo mě nekontroluje, jestli se třeba odpoledne věnuji klukům, nebo si dělám své věci.

Jak se příslovečná indická pospolitost a pohostinnost projevují v každodenním životě?

Indové jsou opravdu pohostinní a vítají každou návštěvu, zvlášť když je z Evropy. Hned nabídnou čaj a sušenky. Už několikrát jsem byl pozván do nějaké rodiny na oběd. Hrozně rádi slaví – asi proto, že mají jinak dost nudný a chudý život. Ve farnosti proběhla za těch pár měsíců, co tu jsem, řada velkolepých oslav a ve škole bohužel taky. Až jsem měl pocit, že se věnuje víc času přípravě na vystoupení než výuce.


JIŘÍ ZÁLESKÝ (*16. 4. 1984) vystudoval na Přírodovědecké fakultě UK učitelství matematiky a zeměpisu pro SŠ, poté tři roky vyučoval na Křesťanském gymnáziu v Praze. Od podzimu roku 2012 působí jako učitel a vychovatel v Golaghatu v severovýchodní Indii v rámci salesiánského dobrovolnického programu Cagliero.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou