Duchovní svět znám i z jeviště
Vydání: 2023/29 Péče o Zemi je činem lásky, 18.7.2023, Autor: Jiří Gračka
Je navečer 4. července a oslavy Dnů lidí dobré vůle na Velehradě jsou v plném proudu. Herec IGOR BAREŠ už má za sebou jedno vystoupení se scénickým čtením ze života arcibiskupa Stojana „Být všem vším“ a ještě dnes ho čeká další. Mezitím si ale našel chvíli na rozhovor pro KT.
„Při scénickém čtení o Stojanovi cítím od diváků zájem a sympatie,“ říká Igor Bareš, který s představením vystoupil při letošní velehradské pouti. Snímek Josef Polehňa / Člověk a Víra
Setkáváme se na Velehradě a lepší místo k rozhovoru o vaší práci týkající se Antonína Cyrila Stojana bychom asi nenašli. Co to znamená pro vás?
Velmi mnoho, protože jsem zatím nikdy neměl možnost být tolik konfrontovaný s geniem loci, jak se to stalo dnes při čtení Stojanova životopisu během pouti. Vždycky jsem rád, pokud se můžu nějak „umělecky projevit“ na místě, které s tématem souvisí. A režisér tohoto představení Michal Bureš to sepsal velmi emotivně, což samozřejmě na interpreta v jistých momentech dolehne. Je dobré, když se projev do určité míry zabarví emocemi, i když si člověk zároveň musí dát pozor, aby pořád měla navrch profesionalita, protože dojatý má být divák, a ne ten, kdo čte nebo deklamuje.
Oslovil vás v něčem samotný arcibiskup Stojan a jeho příběh?
Přiznám se, že v tomhle jsem tak trochu diletant. Vůbec jsem předtím nevěděl, že někdo takový existoval. Líbí se mi jeho vlastenectví, moravský patriotismus. Pozoruhodné mi přijde třeba i to, že dvacet let působil na nějaké malé faře – vede to k uvědomění, že ani tak velká a dobrá věc se nemusí odehrávat ve velikých kulisách, ale někdy prostě stačí poctivě plnit maličkosti a výsledek i tak stojí za to.
Měl jste možnost si Velehrad projít, ať už třeba teď při pouti, anebo jindy, kdy je to naopak velice klidné místo?
Kupodivu neměl, ač mám poutní místa rád. Pocházím z Olomouce, takže třeba Svatý Kopeček znám odmalička, a dlouho jsem žil v Brně, takže ani sem to nebylo nijak daleko. Ale přímo na Velehradě jsem nikdy nebyl, jen v nedaleké obci Modrá jsem kdysi točil film, takže jsem se dostal aspoň do těsné blízkosti.
S představením o arcibiskupu Stojanovi jezdíte do různých farností, často do kostelů. Jak se vám vystupuje v jiném prostředí, než jsou divadelní sály, a mnohdy před publikem, které nepatří mezi typické návštěvníky divadel?
Já v tom vidím přínos, protože na takové čtení přijdou lidé, kteří mají o dané téma zájem a chtějí se o něm skutečně něco dozvědět. V divadle se často můžou vyskytnout lidé, kteří jsou vašimi nepřáteli, a musíte s nimi tak trochu bojovat. Toto scénické čtení je tak pro mě jednodušší, protože cítím zájem a sympatie.
Práce nad Stojanem pro vás není jediný vstup do „duchovního světa“: podílel jste se spolu s dalšími interprety na vzniku kompletu CD Biblická poezie v přebásnění Daniela Rause nebo audioknize podle textu „Raději zešílet v divočině“ našeho bývalého redakčního kolegy Aleše Palána. Jak k vám tyto texty promlouvaly?
Víte, já jsem už kdysi někde četl, že málokdo zemře jako ateista. A já jsem poměrně dlouho jako ateista žil, nicméně když mě čekal nějaký zásadní životní krok, jako třeba operace, samotného mě udivilo, že mě v Olomouci nohy dovedly do kostela sv. Michala. Vystoupal jsem tam do zvonice a zážitek, když se ten obrovský zvon houpe půl metru od vás, to je něco nepopsatelného. A když pak člověk z věže sestoupí, dá se jít ještě víc dolů, sejít po schodech do takové jeskyňky vyhloubené ve skále, na které ten kostel stojí. A tam je prostý kříž a vedle vodní pramen, studánka. Jsou to dva diametrálně odlišné zážitky a člověk ani nemusí chtít, aby ho ke kontemplaci a usebrání samy dovedly. Takové vnitřní zastavení je pro mě dost důležité.
Jsou ještě nějaká jiná místa vašeho rodiště, která vás silněji oslovila?
Po Olomouci mě hodně vodíval dědeček – byl to komunista, i když ho pak vyhodili ze strany, ale taky byl zedník a vysvětloval mi různé stavitelské slohy a podobně. A s tím právě souvisely návštěvy kostelů – ať už sv. Mořice nebo dómu sv. Václava. Ale největší zážitky mám spojené se zmíněným Svatým Kopečkem, tam jsem několikrát šel pěšky a pěšky jsem se také vracel. A kdykoli se na Svatém Kopečku ocitnu, ať už z jakéhokoli důvodu, neopomenu do kostela zajít.
S oním duchovním světem se ale setkávám i jinak, často i na jevišti. Hrál jsem třeba arcibiskupa canterburského, Tomáše Becketa. A v té divadelní hře od Jeana Anouilha je napsáno, že on opustil pozemský svět a stal se duchovním. Touhle etapou jsem si na jevišti třicetkrát, možná čtyřicetkrát prošel: sice jsem to hrál, ale já jako herec moc nepracuji vnějškovými prostředky, raději se snažím interpretovat postavu přes nitro. A v takových okamžicích si člověk něco uvědomí. Nebo třeba Hamlet, když říká, že „jsou věci mezi nebesy a zemí, o nichž se ve školách nic neučí“. Na tohle já hrubě věřím. Proto taky moje cesty často vedou do kostelů a na hřbitovy. Sice jsou to cesty turisticky motivované, ale něco je a na to věřím.
Veřejnost vás ovšem zná spíš z rolí docela odlišného typu, často představujete postavy záporné nebo lidové. Co pro vás znamená možnost vylézt z téhle škatulky a ponořit se do úplně jiného charakteru jako nyní?
Já se tímto druhem pořadu, jako je čtení ze života Antonína Cyrila Stojana, neživím, vždycky je to do jisté míry vybočení z běžného divadelního, rozhlasového nebo televizního procesu a stereotypu. Takže pro mě jsou to hlavně výlety spojené s jistým pocitem, že nedělám nic hloupého, nic zbytečného. Cítím v tom smysluplnost a – jak už jsem říkal – u diváků také velkou vstřícnost. Mám prostě pocit, jako by mě to nějak šlechtilo.
Jak vlastně herec přistupuje k procesu ztvárnění různých postav – jak se liší příprava na role, ve kterých vás nejčastěji známe z filmů nebo televize, a na čtení ze životopisu arcibiskupa?
Musí to být v něčem jiné. Ten pořad trvá hodinu a takovou dobu číst, byť střídavě s kolegou Burešem, bez výraznější chyby, to není úplně jednoduché. Musím být celou dobu maximálně soustředěný. V divadle je vás ale víc a můžete se za někoho schovat, nejste na jevišti celou dobu. V tomhle je pro mě takové čtení těžší, ale o to dráždivější. Já jsem třeba hrál takové monodrama od Dostojevského, „Sen směšného člověka“ – ostatně tahle novela má také silný duchovní rozměr a všem čtenářům tohoto rozhovoru doporučuji, aby si ji sehnali. A tam jsem byl taky na jevišti hodinu jenom já sám.
Tohle soustředění mě vlastně baví. V Národním divadle, kde jsem hrál skoro jedenáct let, je tak obrovské jeviště, že tam herec v podstatě může myslet na svoje věci. Ale tady, když jste od diváků ani ne dva metry, v kostele možná o kousek dál, je tahle soustředěnost jenom ku prospěchu věci.
Ještě jiná musí být zmíněná práce na audioknihách, v dabingu nebo rozhlase – tam, kde vůbec nejste vidět. Jak se dá role „uhrát“ jen hlasem, jak se při načítání audioknihy snažíte odlišit postavy nebo nálady?
Já se teď přiznám k něčemu, co možná mnozí nebudou chápat nebo se na to budou dívat skrz prsty. Ale já většinou ty texty dopředu nečtu. Podívám se jenom, jak je dotyčná literatura těžká, a pak jsem mnohem šťastnější a zaujatější, když to u mikrofonu prožívám vlastně poprvé – protože daná emoce se dostavuje právě v tuto chvíli, momentálně, a přes mikrofon je sdělná. Kdybych dopředu věděl, jak to celé je, jak se příběh odvíjí, musel bych tu emoci vyrábět, a to by mě myslím unavovalo mnohem víc, než když postupuju svým specifickým způsobem.
To je ovšem jen jeden pohled na věc. Jsou naopak kolegové, kteří musí přesně vědět, kam každá věta spěje, mají text barevně odlišený. Samozřejmě se mi pak někdy stane, když čteme dialog, nebo dokonce trialog a chybí v něm klasické uvozovací věty jako „ona řekla“, „on odpověděl“, že se v tom někdy ztratím. Pak musím zastavit a ptát se, kdo co říká, zkrátka se doptat někoho, kdo tomu rozumí. Ale přesto si myslím, že když se vyprávění rodí v daný okamžik, je to cennější.
Netajíte se tím, že vás už dlouhá léta trápí zdravotní problémy, konkrétně Crohnova choroba. Jak se s ní dá žít i při dost náročném hereckém životě?
Už přes deset let chodím do IKEMu na speciální druh biologické léčby a jednou za dva měsíce tam docházím na kapačku, kdy je to za hodinu za mnou. Odcházím pak jako nový člověk, takže to funguje velmi pozitivně. Ale samozřejmě to výrazně ovlivňuje můj životní rytmus. Kolik je teď hodin, půl šesté (dívá se na hodinky)? Tak já vám řeknu, že jsem dneska ještě nic nejedl, protože když jím, musím mít v dosahu toaletu. A když člověk jede na nějakou delší cestu nebo má vystoupení či představení, nemůže to zkrátka risknout. Znamená to sebezápor, ale dá se s tím žít a musím si jen uvědomit, co mě ten den čeká a jaké jsou možnosti úniku.
Co je pro vás v životě – v tom pracovním i osobním – největší oporou?
Já jsem dřív žil hodně rychle, po všech stránkách. A ono si to malinko vybralo daň. Takže až někdy ve třiačtyřiceti jsem se teprve oženil. Do té doby jsem měl nějaké známosti, na Moravě mi vyrůstá šestadvacetiletá dcera. Ale rodinu jsem založil až tak pozdě a myslím, že jsem udělal dobře, když jsem si počkal, protože teprve teď je to pro mě středobod života. Divadlo, které hraju pětatřicet let, už pro mě není tím nejhlavnějším, jak to bylo kdysi. Teď je pro mě důležité, abych vytvořil pevné rodinné pouto. Počkal jsem si, manželka je o dvanáct let mladší a stará se vzorně o nás všechny: o dvanáctiletou dcerku, devítiletého chlapce i o mě. Je po všech stránkách mým andělem.
Olomoucký rodák IGOR BAREŠ (*1966) vystudoval herectví na Janáčkově akademii múzických umění v Brně, již během studií hostoval v Divadle bratří Mrštíků. Roku 1991 se stal členem Národního divadla v Brně, od roku 2005 působil v pražském Národním divadle a od roku 2015 se jeho domovskou scénou stalo Divadlo na Vinohradech. V roce 1997 byl nominován na Cenu Thálie za roli Raskolnikova v inscenaci „Zločin a trest“ a také na Cenu Alfréda Radoka za roli Hamleta. Do širšího povědomí se dostal díky filmu „Výlet“ z roku 2002, z dalších filmů jeho herecké kariéry jmenujme např. „Sluneční stát“, komedii Věry Chytilové „Hezké chvilky bez záruky“ nebo nedávný snímek „Promlčeno“. Hrál rovněž v mnoha televizních inscenacích a seriálech (Četnické humoresky, Hraběnky, Znamení koně, Život a doba soudce A. K., Osada, Případy 1. oddělení) a na svém kontě má rovněž řadu rozhlasových her a audioknih. S manželkou Antonií roz. Talackovou má dvě děti, z předchozího vztahu dospělou dceru.
JIŘÍ GRAČKA
