Duchovní hudba nejen v kostele
Vydání: 2016/13 Papež zahájil Svatý týden, 22.3.2016, Autor: Václav Štaud
Koncerty Velikonočního festivalu duchovní hudby v Brně zajímají stále mladší posluchače a navíc bývají čím dál dřív vyprodané. Ředitelka pořádající Filharmonie Brno MARIE KUČEROVÁ si zájem vysvětluje i tím, že lidé už utíkají z přetechnizovaného světa ke skutečným prožitkům.
„Jedinou koncertní síní, kde se mohl lid setkat s hudbou, býval kdysi kostel,“ říká ředitelka Filharmonie Brno Marie Kučerová. Snímek Alena Podolníková
Čím je tento festival zvláštní?
V naší republice probíhá ročně více než sedmdesát festivalů, z toho pět pořádá Filharmonie Brno. Velikonoční festival je ale mezi nimi naprosto výjimečný, neboť je jako jediný svázaný s liturgickým obdobím pašijového týdne a počátku velikonoční doby. Podobné hudební slavnosti lze ve střední Evropě najít pouze ve Vídni a Krakově. Náš festival je navíc unikátní důslednou orientací hudby na jednotlivé liturgické dny a do konkrétního chrámového prostředí, které je architektonicky i akusticky vhodné a vybrané hudbě blízké.
Festival nebyl vždycky pod správou Filharmonie Brno…
Ne, převzali jsme jej před pěti roky. Původně o něco šířeji koncipovaný Velikonoční festival získal preciznější programové zaměření, uvádí víc premiér starých děl i soudobé hudby. Zazní zde i mnohé skladby na objednávku. Jde přitom o hudební festival, u něhož je nejvýraznějším aspektem duchovní náboj. Jsem ráda, že o něm hovoří mnoho odborníků z tuzemska i ze zahraničí, chválí repertoár i jeho provedení.
Kdo stojí za výběrem programu?
Už několik let je to dramaturg Vladimír Maňas, zkušený muzikolog, který pečlivě promýšlí všechna díla i jejich provedení a vkládá je do příslušných hudebně-duchovních souvislostí. Jednotlivé skladby programu jsou pak svěřovány umělcům nebo kvalitním souborům, které s nimi mají specifickou dlouhodobou zkušenost. Ráda bych ocenila i práci předchozího festivalového dramaturga, sbormistra a znalce hudby Petra Fialy, který má mimořádný podíl na založení skvělé tradice tohoto festivalu.
Každý ročník je nějak zaměřený. Co nám řeknete k tomu letošnímu, který je už pětadvacátý?
Poslední dva ročníky hodně odrážely hudbu východních liturgií nebo naopak duchovní tematiku inspirovanou Západem. V tomto ročníku se pomyslným okruhem vracíme domů, k věcem nejniternějším, a proto jeho téma zní: „Srdce – útočiště.“ Zazní tedy hodně české duchovní hudby nebo alespoň hudby s vazbou na české země – od té nejstarší středověké až po zcela novou hudbu z počátku 21. století.
Na vašem festivalu jde výhradně o duchovní program. Je zde také zastoupena hudba vytvořená jen pro liturgické účely, jejíž veřejné provozování bylo dříve nemyslitelné?
Ano a velmi zajímavým příkladem jsou takzvané tenebrae – temné hodinky. Tyto noční koncerty barokní hudby v jezuitském kostele konáme každoročně vždy před Velikonocemi: ve středu, na Zelený čtvrtek a Velký pátek. Jde o ryze meditativní program při svíčkách, na němž tentokrát zazní Responsoria a lamentace Jana Dismase Zelenky. Byly napsané výhradně pro liturgické použití a navíc na přesně dané dny pašijového týdne. Podobně bývala pro chrámovou potřebu tvořena konkrétní hudba k mimořádným dnům roku. Mohou to být mše za zemřelé (rekviem), slavnostní Te Deum a podobně.
Dnes jsou ale i tyto skladby provozovány koncertně.
Náš festival se však pečlivě drží správné volby místa a liturgického období. A platí to i obráceně. Na rozdíl od orchestrů, ochotných zahrát ve kterémkoliv kostele prakticky cokoliv, jsme v provozování hudby na sakrálních místech striktní a důsledně respektujeme církevní předpisy. Je to ku prospěchu krásy hudby i chvály Boha. Osvědčila se nám při tom úzká spolupráce s odborníky ze Střediska pro liturgickou hudbu v Brně – ať už s P. Karlem Cikrlem nebo s jeho pokračovateli. Naši experti se vzájemně respektují a ráda vidím, že si i přátelsky rozumějí.
Jak rozumět pojmu duchovní hudba v širším slova smyslu? Co může zahrnovat?
Zařadila bych sem různé Stabat Mater, skladby na duchovní texty, které mohou a nemusí být provozovány v chrámech a jsou už dávno běžnou součástí koncertního repertoáru. V nejširším smyslu pak můžeme do kategorie duchovní hudby řadit cokoliv, co má nějaký duchovní přesah či prožitek, a může proto zaznít v kostele i mimo něj. Je to většina varhanních skladeb a také symfonie od zvlášť duchovně angažovaných autorů, jako byli například Anton Bruckner nebo Antonín Dvořák. Do této skupiny patří i mnohé skladby Leoše Janáčka včetně Glagolské mše.
Janáček měl na rozdíl od jiných autorů k duchovní hudbě nejblíže v době svého mládí.
Ano, atmosférou klášterního života jej oslovila například Vrchlického báseň Amarus, kterou zpracoval ve své první kantátě. Filharmonie Brno ji koncertně znovu provedla právě před několika dny. Klášter augustiniánů na Starém Brně, jeho tajemné chodby, obrovský starý kostel a rozsáhlé zahrady – tohle všechno Janáček důvěrně poznal v jinošských letech, kdy je lidská duše nejvnímavější. Pro mě osobně je uvedení každého z Janáčkových děl opravdovým svátkem. Škoda, že skladeb pro orchestr nenapsal Janáček mnoho, a musíme s nimi tedy šetřit a každé provedení zvažovat.
Jaký vztah k hudbě má podle vašich zkušeností dnešní mládež?
Na naše koncerty chodí hodně mladých lidí, věkový průměr bývá až nečekaně nízký. Pro řadu z nás se dnešní přetechnizovaný svět stává až nepříjemným, toužíme po společných niterných autentických prožitcích. Tím si v poslední době vysvětluji i vyprodané sály. Už naši předkové z doby barokní hudbu milovali, ovšem jedinou koncertní síní, kde se s ní mohl tehdy obecný lid setkat, býval kostel. My se dnes znovu snažíme na tomto místě o co nejlepší zpřístupnění kvalit duchovní hudby posluchačům. A ti chodí do kostelů rádi navzdory tomu, že je to většinou méně pohodlné a někdy i akusticky složitější než ve speciálně vybudovaném koncertním sále.
Jak je to s tvorbou duchovní hudby v současnosti?
Duchovní hudba se stále rozvíjí a myslím, že i v naší zemi docela úspěšně. Je to vidět i na současném festivalu, kde uvádíme řadu novinek. Už zahajovací koncert na Květnou neděli přinesl tři mimořádně působivá duchovní díla skladatelů 20. století. Všechna spojila symbolika oběti: jen zrno, které odumře, vydá novou úrodu. Podle nedávné skladby Jana Hanuše Dřevěný Kristus byl pak nazván celý festivalový večer. V české premiéře zazněly také skladby Pavla Zemka Nováka či Toiva Tuleva. Upřímně doporučuji i nádherný varhanní koncert Labyrint světa a ráj srdce od Petra Ebena s recitativem jeho syna Marka, který proběhne v pátek prvního velikonočního týdne.
U nás, na rozdíl od jiných zemí, je věřících posluchačů menšina. Jak asi prožívá duchovní hudbu člověk, který myšlenku živého Boha odmítá nebo jí zkrátka nerozumí?
To je legitimní otázka. Na festivalové koncerty opravdu přichází velká část posluchačů, kteří nejsou praktikujícími křesťany. Přivádí je touha po silném vjemu a kombinace sakrálního prostoru, osvětlení, hudby i speciálně vybraných interpretů jim může přinést opravdu mimořádný prožitek. I návštěva mše je pro nevěřícího člověka duchovním zážitkem, byť jiného druhu, který mu určitě nemůže uškodit. Každý duchovní rozměr, kterým člověk projde, je pro jeho rozvoj důležitý. Může-li tuto kladnou roli sehrát duchovní hudba, je to jen dobře.
Vím, že váš život formovala víra v rodině.
Nerada mluvím o víře, protože ji považuji za osobní, velmi intimní záležitost každého člověka. Mohu ale prozradit, že v procesu mého duchovního zrání hrála silnou roli právě hudba. Byla jsem vychována v prostředí mnohačlenné aktivní katolické rodiny a ve zlých dobách nám byli oba rodiče příkladem pevných postojů. Neobešlo se to bez problémů s přijetím na střední i vysokou školu. Chtěla jsem být učitelkou, což bylo vyloučeno. Zatoužila jsem tedy po studiu archivnictví, ale navzdory čisté maturitní jedničce a dokonale zvládnutým zkouškám mě ani tam pro špatný kádrový původ nevzali. Nakonec se podařilo přihlášku přesunout na neučitelskou historii a později jsem si ještě z pilnosti přibrala studium hudební vědy. Ta mě cele pohltila a profesně mi pomáhá až do dnešních dnů. Někdy mi přijde humorné, jak mi vlastně komunisté svou záští pomohli.
Filharmonie Brno právě prožívá jubilejní 60. sezonu. Jaké je být pokračovatelem díla tolika významných osobností?
Určitě hodně zavazující. Stačí připomenout jen několik umělců, kteří prošli dějinami tohoto orchestru: Břetislav Bakala, František Jílek, Petr Altrichter, Jiří Bělohlávek; z cizinců to byl třeba Charles Munch, Sir Charles Mackerras, Yehudi Menuhin... Musím se vrátit i k Leoši Janáčkovi, který už v 19. století jako mladý muž usiloval v Brně o vznik českého symfonického orchestru, a naše těleso má čest být považováno za jeho autentického interpreta.
Filharmonie Brno patří velikostí i významem k české orchestrální špičce. Na svých turné provedla už na tisíc koncertů v Evropě, v Severní i Jižní Americe, na Dálném i Blízkém východě. Je pravidelným hostem světových i českých festivalů, natáčí pro Český rozhlas, Českou televizi a pro řadu nahrávacích firem.
Uplynuly právě tři roky, co jste stanula v čele Filharmonie Brno. Kterou z vašich vizí se už podařilo naplnit a co všechno je ještě před vámi?
Brněnské publikum je na vysoké úrovni a je schopno ocenit naši práci, což mě upřímně těší. Příjemně překvapuje také rostoucí podíl mladých posluchačů. Do budoucna bych chtěla dál prezentovat co nejširší hudební škálu k uspokojení všech generací. Naše těleso má před sebou skvělou budoucnost, pokud ovšem dokáže překonat několik vážných limitů. Nejdůležitějším z nich je neexistence koncertního sálu. Po tomto základním předpokladu své kvalitní práce volají hudebníci v Brně už oněch šedesát let, a přesto stále pracujeme v provizoriích. Neznám orchestr, který by musel překonávat tolik překážek. Naštěstí bylo konečně o sálu rozhodnuto a začala první fáze stavby. Vstřícný postoj současného vedení města mi dává naději, že v sousedství našeho Besedního domu bude stát už v roce 2020 moderní budova se sálem splňujícím potřeby i tužby hudebníků a posluchačů. A ráda bych věřila, že se postupně podaří vyřešit i druhý závažný problém nejen našeho orchestru, jímž je velmi špatné finanční ohodnocení umělců.
PhDr. MARIE KUČEROVÁ (*1959) absolvovala obory historie a muzikologie na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Své první odborné místo našla v Památníku Leoše Janáčka Moravského zemského muzea. Po stipendiu Českého hudebního fondu, kde působila jako editorka díla Leoše Janáčka, nastoupila v roce 1989 do redakce ČST Brno ve funkci dramaturg a později šéfdramaturg Centra hudební a divadelní tvorby. Byla členkou porot řady mezinárodních festivalů a působila v grantové komisi Ministerstva kultury. S Filharmonií Brno spolupracovala jako členka jejích festivalových rad, ředitelkou se stala v roce 2013. Je matkou dvou dospělých dětí a těší se na narození druhého vnoučete.
Sdílet článek na:
