26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Dodnes jezdím na výpravy

30. 8. 2016

|
Tisk
|

Zdeněk Káďa Zelený, syn legionáře, skaut a katolický aktivista. Už jenom to stačilo, aby v životě neměl na růžích ustláno. Přes svých 92 let je stále plný elánu a nezlomnosti, což přičítá právě tomu, čím vším si v životě prošel.

Vydání: 2016/36 Sto milionů pro církevní školství, 30.8.2016, Autor: Vít Hájek



Tuhle otázku si kolikrát kladu, když přijdu někam na přednášku do školy a při slově skauting na mě děti zůstanou civět. Ale my staří dědkové se pořád snažíme ty ideje mezi mladými šířit, proč je nutné se postavit od mládí na vlastní nohy, proč vše udržovat v souladu s Božím řádem. Fakt je, že dneska je nutné mladé daleko víc podněcovat.
Zážitky, které v Rusku prodělal s bolševiky, nás vedly k antikomunismu. Nakonec se nám to později samo potvrdilo i v praxi. A potom, on nám vštípil Masarykovy ideje pravdy a tolerance, s čímž souvisel i tátův postoj k ekumenismu. Druhým, čím mě otec natrvalo ovlivnil, byla jeho zkušenost vycházející z toho, s kým se na frontě setkal. Vždy rozlišoval lidi podle toho, jací skutečně jsou, zda jsou féroví, upřímní, ne jestli je někdo muslim, katolík, černý, nebo žlutý. To byla úžasná devíza. Navíc i podstata skautingu.
Vojákem nikdy. Já vždycky tíhl jednak k přírodě, už jako kluk jsem znal každého vrabčáka a každý šutr. A potom mě zajímalo všechno, co se týkalo kovů. Proto jsem chtěl být buď kovářem, zámečníkem, nebo studovat lesnickou akademii v Písku. Jenže jsem byl blbej na učení, navíc přišli Němci a podmínky pro studium se zhoršily, tak se řešilo, co se mnou dál. Ve třídě jsem měl spolužáka, jehož otec byl šéfem v Lověně, podniku, který nabízel potřeby pro myslivost. On viděl, že umím vzít do ruky pilník a kladivo, tak mě vzal do učení jako puškaře.
Maminka se přes nějakého hokynáře seznámila v obchodě s paní Svojsíkovou, manželkou zakladatele českého skautingu. Vyprávěla jí o mém vztahu k lesům a paní Svojsíková říká: „Tak ho kluka přiveďte, uvidíme.“ A protože jsem od malička ministroval, na doporučení Svojsíka se stal mým skautským vedoucím P. Metoděj Klement, benediktin z Emauz. Toho milovaly všechny děti. Byl neuvěřitelně vzdělaný ve všech směrech, jeho kázání chodila tehdy poslouchat intelektuální elita. A aby nás ministranty, ne zrovna vždy svatoušky, udržel na uzdě, založil pro nás družinu Legio Angelica. Jezdili jsme s ním na výlety a tábory po celém Československu a zároveň nás vždycky zaměstnal nějakou prací. Tím nás učil povinnostem a nedržet se jen máminých sukní. Andělská legie se později rozrostla ve farnostech po celé zemi.
To si pište. Byl jsem nasazen v Norimberku ve zbrojařských závodech Hermann Göring Werke. Jenže závod jednou vybombardovali a všechno shořelo, včetně našich záznamů. Tak jsme s partou kluků zdrhli zpátky domů. Krajinu v Německu jsme pochopitelně vůbec neznali a dost nám tehdy pomohlo, že ze skautu jsem se dokázal orientovat podle oblohy, podle porostů. V noci jsme šli, ve dne spali. Jenže v Praze už se vědělo, že nějací Češi z Německa utekli, tak jsme museli jít dál – přes Slovensko a Maďarsko do Rumunska. Měli tam ropné těžní věže, které nikdo neobsluhoval, protože všichni chlapi byli na frontě. Ropa kolikrát tekla všude kolem, tak jsme ji chytali do kanystrů a prodávali lidem na otop za jídlo. V tomhle úkrytu jsme vydrželi skoro až do konce války. Do Prahy jsme dorazili před osudovým náletem, kdy Američani místo Drážďan zasáhli Prahu. To byl docela mazec. Ovšem díky tomu jsem se vlastně poprvé setkal s výbornými jezuity.
On totiž největší zásah dostalo okolí Karlova náměstí, což byl můj skautský i domovský revír. Hořel Faustův dům, bortily se věže v Emauzích, lidé byli zasypáni v bunkrech. Já jsem pomáhal v jezuitském kostele sv. Ignáce, kam sváželi z okolí mrtvé, zraněné a později lidi z koncentráků. A právě tam jsem poznal výborného chlapa, který snad v životě nikomu nic neodřekl, patera Vaněčka.
Emauzy byly za války zabrány Němci, pater Klement proto odešel na Sázavu. No a otcové jezuité byli velcí sympaťáci. Navíc na kostele u Ignáce tehdy chytla střecha a k uhašení potřebovali vysoký žebřík, o němž jsem věděl, že je zamčený ve dvoře sousední nemocnice. Táta tam totiž tehdy pracoval na technické správě. Od té doby, kdykoliv jezuité něco potřebovali opravit nebo vyzdobit, vždycky přišli za mnou, ať přemluvím tátu a donesu žebřík. Ten z toho moc velkou radost neměl, bál se, že ho v nemocnici budou popohánět. Takhle jsem u nich zakotvil a i v budoucnu jsem jim pomáhal s kdejakou rekonstrukcí, opravou nebo výzdobou.
Problém byl, že jsme neměli vůbec žádné zázemí. Všechno bylo zničeno, Emauzy vyhořelé. Scházeli jsme se v parku na Karlově náměstí, kde je dodnes takový bazén s fontánou. Měli jsme vlastně klubovnu pod otevřeným nebem. Samozřejmě jsme byli všem na očích, jezuity odnaproti nevyjímaje. Okamžitě nám dali k dispozici prostory v kostele, obstarali oblečení, nosili jídlo. Tehdy mezi nás přišel také kluk, který měl hluchoněmého bráchu. Povídám mu, ať ho přivede s sebou. A on do měsíce přivedl dalších padesát postižených! Vůbec jsem nevěděl, jak se s nimi domlouvat. Nejdřív rukama nohama, potom jsem se začal v ústavu u sestřiček na Smíchově učit znakovou řeč a odezírání ze rtů. Takhle vznikl oddíl hluchoněmých, který jsme pojmenovali Tetřevi. Ti kluci z toho byli v sedmém nebi.
Už nebyla příležitost. Po roce 1946 jsem nastoupil na vojnu a jako řidič generála Klapálka procestoval Evropu a účastnil se jednání o válečných reparacích. Poté jsem pracoval na generálním štábu v Dejvicích ve zpravodajském oddělení. Po vojně jsem nastoupil ve výzkumném ústavu na jemnou zbrojní mechaniku. Tam si pro mě také v roce 1951 přišlo devět chlapů v kožeňácích.
Spočítali všechno: za práci s Klapálkem a v armádě mně přišili vyzvědačství a velezradu, za skaut jsem dostal paragraf „výchova mládeže v nedemokratickém duchu“, za ilegální roznášení pastýřských listů po farnostech a ministrování řekli doslova, že jsem slouha černoprdelníků. Účet zněl 15 let. Po deseti mě pustili na takzvanou amnestii s desetiletou podmínkou. Prošel jsem těmi nejvykřičenějšími lágry – Mírov, Jáchymov, Leopoldov, Vojna –, osmnáct táborů jsem poznal. Na jednu stranu hrůza, o které bych nejraději už nikdy s nikým nemluvil, na stranu druhou úžasná škola vůle, sebezapírání, duchovního růstu. K tomu všemu poznání fantastických lidí – teologů, doktorů, politiků... Nakonec jsme byli tak drzí, že jsme pokračovali i ve skautu.
Já jsem třeba přijel na Mírov, kde bylo nějakých 300 mně podobných „zločinců“. A najednou vidím, jak z řady vystupuje ruka se vztyčenými třemi prsty, skautský pozdrav. Tak si povídám, je to dobrý, kluci jsou tady. Jestli třeba někdo sháněl tužku – jejíž vlastnictví bylo o hubu, protože z pohledu režimu šlo o nebezpečnou zbraň – nebo se shánělo jídlo pro vyhladovělé z transportů, tak jsme společně probrali, kde a co všechno zaopatřit a dát tomu, kdo to potřebuje. Scházeli jsme se většinou někde v zákoutí šachet nebo ve sklepení baráků a přijímali dokonce nové členy. Ostatní mukly jsme naučili morseovku, takže po večerce celý lágr drnčel, jak se šířily ťukáním zprávy a informace. Podařilo se mi dokonce propašovat do lágru foťák, tudíž jsem mohl udělat dokumentaci o našich podmínkách. Měl jsem ho schovaný v takové zídce za barákem a fotil z okénka ve sklepě. Samozřejmě, vždycky někdo musel hlídat. To už nebylo o hubu, to už bylo o špagát.
Nemohl jsem sehnat žádnou práci. Jedna známá lékařka proto ze mě udělala lazara přes žaludek, tudíž jsem mohl pracovat ve strojírnách v Modřanech. Jenomže estébákům se to nelíbilo, pořád kolem mě slídili, že prý připravuji nějakou podzemní činnost, a tak jsem musel přejít na Stavby silnic a železnic. Podílel jsem se i na výstavbě Nuselského mostu. Poučeni různými konspiračními fígly z kriminálu jsme po celou dobu normalizace dál provozovali skaut. Scházeli jsme se střídavě po bytech, kde probíhaly nejenom skautské schůzky, ale také výuka náboženství, se staršími i teologie. S malými skupinkami, aby to vypadalo jako rodinný výlet, jsme rovněž jezdili po okolí nebo po farách na brigády ohledně opravy kostelů.
Což o to, základy jsme měli, nicméně ta předešlá antiskautská propaganda vykonala své. Trochu jsme, díky novým zájmům dnes někdy až přetechnizované a atomizované mládeže, museli pozměnit praktickou výuku vztahu k přírodě. Podařilo se to zejména díky založení ekumenických lesních škol. Děcka se učí přímo v lesích v komunitě věřících i nevěřících. A zájem je veliký.
Na prohlídku Vatikánu mě pozval v roce 1996 jeden kolega skaut, kněz působící ve Vatikánu. Vymohl nám i soukromou audienci u papeže, což se jen tak někomu nepoštěstí. A aby toho nebylo málo, Svatý otec tehdy překročil protokol, odložil hůlku, zavedl si mě do kouta a tam jsme si soukromě vypravovali své zkušenosti a zážitky z minulé doby.
Já to neberu zle, byla to cenná zkušenost. Nakonec kriminálu, a samozřejmě pateru Klementovi a otcům jezuitům, vděčím za upevnění své víry. Děkuji za všechno, co jsem kdy s kým prožil, co jsem získal za zkušenosti, které mohu dál předávat. Dokonce jsem se stihl oženit, díky base sice v pozdějším věku, zato byla moje žena ta nejfantastičtější, která se kdy narodila. Mám dvě nádherné holky a ještě nádhernější vnoučata. A dodnes jezdím na výpravy. Spím ve stanu ve spacáku nebo jenom pod oblohou. Zvládám to sice už blbě, ale zvládám, kostra mně ještě leccos dovolí. Tedy ne abyste si myslel, že jsem na výpravě každý týden, jenom tak jednou do měsíce. A když už nezvládám, tak hodně čtu. V tom mám díky předešlým aktivitám dost velké resty.
Zdeněk Zelený (* 1924) – politický vězeň, dodnes aktivní skaut. Je nositel nejvyššího skautského vyznamenání – Řádu Stříbrného vlka – a stříbrné medaile III. odboje KPV. Od papeže Benedikta XVI. obdržel Řád sv. Řehoře Velikého za dlouholeté šíření víry mezi mládeží.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou