Jeho kázání měla velký ohlas podobně jako duchovní vedení ve zpovědích. Tomáše si ale vážili nejen praktikující katolíci – už pro jeho laskavý přístup k lidem, jak miloval život a přírodu, jak sportoval – rád běhal i plaval. Uměl se srdečně a nakažlivě smát. A péče o duchovní potřeby lidí nejrůznějšího původu patřila k jeho denním úkolům. Z laiků se věnoval nejen dominikánským terciářům, ale i skautům, dětem, mládeži a mnoha dalším skupinám včetně italských marxistů, rotariánů, Židů a muslimů. Zkrátka všem, o nichž byl přesvědčen, že ho k nim posílá Bůh.

Ochotně odpovídal na nejrůznější otázky, a když bylo třeba, neváhal potřebné navštěvovat v jejich vlastním prostředí. Dokázal všem naslouchat a vcítit se do jejich nesnází. Sama jsem se náhodou seznámila s člověkem, jemuž Tomáš velmi pomohl, když jej mnoho let provázel těžkými životními problémy. Významný vliv měl hlavně na mladé muže, kteří se rozhodovali pro životní povolání. Dosvědčuje to řada těch, jimž dokázal pomoci při hledání jejich cesty k Bohu i lidem. A jsem přesvědčena, že tato jeho pomoc trvá dodnes vůči všem, kdo jeho přímluvu potřebují a v modlitbě o ni žádají.

Psát začal velmi brzy, už během svého středoškolského pobytu ve Francii, kde se nyní připravuje vydání některých jeho textů. Jako zralý vědec psal hlavně vědecká díla a učebnice. Na svém největším vydaném díle Metafyzika podstaty, čítajícím bezmála tisíc stran, pracoval až do posledních dnů svého života. Širokým vrstvám posluchačů pak byly určeny jeho mariánské homilie, které vyšly v knižní podobě v Itálii až po jeho smrti. Jejich vydání zajistila Asociace duchovních synů P. Tomáše Týna, která se stará o celé jeho dílo.

To určitě! Vzpomínám, že této práci dokázal mnohokdy věnovat celou noc, aniž pak zanedbával denní povinnosti. A těch bylo! Tomášovu povahu může charakterizovat i jeho postoj v posledních dnech života. Protože chtěl svou knihu dokončit při plném a jasném vědomí, raději před smrtí odmítal opiáty a trpěl velkými bolesti. V tom mu jistě pomáhal jeho vztah k modlitbě. Každý rozhovor se svým Stvořitelem prožíval Tomáš mimořádně, z modlitby – jako všichni mystikové – doslova žil. Sama jsem to sledovala už v době, kdy byl ještě zcela zdráv.

Celý život mi psal dlouhé dopisy, které jsem už poskytla příslušné církevní komisi. A během jeho čtrnácti boloňských let jsme se užili dostatečně. Stejně dobře poznaly svého strýčka moje děti, když u nás v Německu pravidelně prožíval letní a někdy i zimní dovolenou. Jezdil s námi na výlety k Rýnu, diskutoval s mým německým manželem, radoval se z mé české kuchyně a ochotně vypomáhal okolním kněžím s pastorací. Samochválou ale Tomáš rozhodně netrpěl. Většinu pozitivních informací, které o něm poskytuji, jsem získala až po bratrově smrti od jeho přátel a spolupracovníků.

Protože zblízka poznal nástrahy a klamy komunistického režimu, snažil se před nimi rozhodně varovat prosté občany západní společnosti. V jedné z homilií, později vydaných knižně, Tomáš mimo jiné říká: „V zemích východní Evropy, v těch velkých věznicích zabitých národů, jsem se naučil, jakými silami působí Satan a vyvolává pekelné hrůzy. Anděl zla by nikdy nedosáhl takového úspěchu a takové zkázy duší, kdyby nepoužíval převleků za anděla světla. Takže se převléká za dobro, slibuje samé dobré věci, sociální spravedlnost, že všechno bude jen lepší, že nebude nespravedlnosti a vykořisťování jedněch druhými, že celá společnost bude krásná, nebude ekonomických nerovností. A naivní a nepřipravení se stávají nástrojem Zlého…“