26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Démoni měli pré. Říkalo se tomu šedá zóna

1. 7. 2010

|
Tisk
|

Vydání: 2010/27 Cyrilometodějské dvojčíslo, 1.7.2010, Autor: Aleš Palán

Prozaik, který v minulém režimu stál stranou hlavního literárního proudu a kterému tato pozice svým způsobem vydržela dodnes. Pravda a skutečná hodnota ovšem mnohdy neleží uprostřed dění, nýbrž právě na jeho okrajích. Tvorba VĚROSLAVA MERTLA je toho dokladem.

Vaše texty bývají někdy srovnávány s těmi Čepovými. Napadá mě ještě jedna možná souvztažnost – a to s tvorbou nedávno zesnulého Jana Balabána. I v jeho povídkách jde spíš o popis situace než o třeskutý děj, více o zachycení vnitřního pnutí než jeho vnějších okolností. Jste si vědom styčných ploch s pracemi obou těchto autorů?

Každé přirovnání někoho k někomu, a to nejen v literatuře, může být stejně dobře poctou jako pohanou. V umění však každé „jako“ nutně oslabuje autorskou svébytnost a víceméně z každého činí tak trochu outsidera. Toho Čepa, kterého samozřejmě miluju, mi přiřkl jako první Bedřich Fučík, ačkoliv on mluvil o mé návaznosti na něj – a to je podstatně něco jiného než nějaké napodobování. Jde o danost stejných psychotypů, čerpajících inspiraci z totožných duchovních zdrojů, a to je záležitost, kterou si nikdo nevolí ani ji nelze suše vykoumat. U Čepa je to ten jeho stesk a existenciální pocit dvojdomoví, což může prožívat kdekdo. Ano, v tom smyslu je mi obzvlášť blízký. Stesk však není žádné staromilství, je to cosi jako věčný diapazon duše, nepomíjivý fenomén, který tzv. literaturu činí trvale moderní. Dílo Jana Balabána neznám tak dobře, ale v tom niterném pnutí jeho povídek na úkor dějovosti cítím cosi společného, to by však mohli posoudit jiní. Ale pak je tu ještě ta Balabánova svízel s příchylností ke světu i k víře, k nimž se cítí být stejně zavázán, svízel, vyskytující se nutně jen u autorů křesťanské provenience, a v tom ho chápu ještě víc. Napsal o tom krásný esej s příznačným názvem Mezi ploty.

Publikovat jste začal poměrně pozdě, zhruba kolem čtyřicítky. Bylo toto „zdržení“ vyvoláno vnějšími okolnostmi, nebo jste hledal svůj styl?

Případně vás začala literatura po autorské stránce interesovat až později? První knížka Stín blaženosti mi vyšla tak říkajíc za minutu dvanáct, v roce 1969. Ten letopočet sám napovídá, proč tak pozdě. Ano, bylo mi čtyřicet let, což je prý, jak pravil tuším Reich--Ranicki, ten nejlepší věk pro psaní prózy, samozřejmě bez záruky úspěchu. To už jsem měl v šuplíku několik starších próz, které musely čekat na to krásné jaro tak dlouho, jak dokazuje jejich vročení ve Stínu blaženosti, knížky, která mě šetrně odvedla od poezie, jíž jsem se věnoval celá dlouhá léta s marnou tuhou být básníkem. Opovážlivé počínání, že? Kdybych byl psal své básně na vodu, bylo to také tak. Nicméně snad v tom byla tak trochu průprava k próze.

Jak vzpomínáte na své dětství a nakolik bylo podkladem pro vaši pozdější literární práci?

Bez nadsázky, mé dětství tam na břehu Lužnice v Kolodějích bylo pohádkové. Za zahradou palouk, za ním řeka, doma ve starém židovském domě skvělí rodiče, přes chodbu četnická stanice, jíž velel můj otec. Jsem těmi vzpomínkami přímo posedlý, což nemohlo nepoznamenat mé prózy, nejúplněji asi v románu Dům mezi větrem a řekou, mohu-li věřit ohlasům čtenářů i kritiky. Bedřich Fučík o něm napsal celý esej. Nějak se mi zkrátka ta snovost románu povedla, jak to říct jinak? Odpusťte.

Kde nacházíte počátek vlastního psaní deníků, jejichž několik dílů jste také vydal? Jsou psány již s vědomím toho, že budou jednou otevřeny i pro čtenáře? Pokud ano, nevede to k určité, byť velmi nuancované míře stylizace? – Přece jen, co přiznám sobě nebo svým nejbližším, nerad vytahuji na světlo veřejné.

Deníky opravdu píšu takřka den co den od devíti let, ale nikdy mě ani ve snu nenapadlo, že by měly spatřit světlo světa. Naopak, skrýval jsem je, bál jsem se posměchu za tu přemíru citů, přiznání i vyznání. Vlastně cosi jako zpytování svědomí nebo jeho doplněk. To až později, když jsem se setkával s deníkovou literaturou, třeba s Ortenovými deníky nebo s Čepovými, tehdy ještě na stroji psanými Útržky z deníku, mě to přivedlo k myšlence ze svých deníků vypsat a stylisticky vypulírovat to, co jsem si myslel o světě a vůbec o životě, a tak vznikly ty mé Kruhy pod očima. Zprvu jen v průklepu o třech kopiích, po roce 1989 už knižně. Přesto, že jde vlastně o dvojí psaní i pojetí deníků, nepřestávám si klást značně vyzývavou otázku, zda celé to deníkaření není jen náhražkou přátelství, jakého se nám v takové úplnosti důvěry nedostalo. Mojí vinou?

Vystudoval jste obchodní akademii a několik let pracoval jako úředník. Znamenala pro vás tato činnost něco sama o sobě? Nebo jste jen čekal, až „padne“ a vy se budete moci věnovat svým kulturním aktivitám?

Kdyby jen jako úředník. Účetním jsem byl! Bylo to hoře podobné totálnímu nasazení za protektorátu. Tehdy jsem pracoval jako čeledín, venku, v Boží přírodě, ale tohle? Všechny pokusy v 50. a 60. letech dělat něco jiného selhaly. Dokonce jsem se chtěl raději přeškolit na automontéra, ale po měsíci mě můj mistr hopem poslal nazpět do kanceláře, abych v dílně nezranil sebe nebo někoho jiného. A tak to trvalo až do roku 1968, s bočním psaním jen po nocích a o svátcích.

Nakladatelství Růže a časopis Arch z konce šedesátých let jsou dnes doslova legendárními počiny. Věděl jste už v té době, že se podílíte na něčem opravdu výjimečném?

Název Růže vznikl až v roce 1968 a pak už všechno to dobré šlo jakoby samovolně. A chvátali jsme, protože pohroma se blížila. Dozajista jak díky partě, která se tam sešla a pracovala s elánem, tak širokému autorskému zázemí Růže okamžitě vzbudila pozornost – zejména když se vymkla z chobotu řízené kultury a začala vydávat a upřednostňovat autory dosud umlčené, jako byli Krepina, Knap, Kalista, Palivec, Durych, Merth, Slavík atd. V tom jejich preferování jsme byli všichni zajedno, bez ohledu na světonázor. Podobně se to odvíjelo s Archem, jehož první číslo vyšlo, uvažte, v květnu 1969, páté už nikdy. Samozřejmě, že jsme věděli, jaké je to dobrodružství, a to nejen literární, jak se brzy ukázalo. Ale bylo to opojné. Brzy nás rozprášili a z Růže nezbyl kámen na kameni.

Dalo by se snad říci, že jste objevitelem Ludmily Maceškové publikující pod pseudonymem Jan Kameník. Jak na tuto dámu vzpomínáte?

Ludmilu Maceškovou objevil na samém konci války Bedřich Fučík, když mu přinesla své prózy Okna s anděly psané v mužském rodu, a tak jí hned naráz vymyslel ten krásný pseudonym Jan Kameník, jímž už podepisovala všechny své další knihy. Nu, a Kameníka nám do Růže Bedřich Fučík také doporučil, přičemž na mě připadla redakce jejích próz Učitelka hudby, název, který jsem jí vymyslel pro změnu já. Tím jsem se s paní Maceškovou seznámil, několikrát jsem ji navštívil v Křižíkově ulici, kde žila zcela opuštěná, nemocná, v přízemním malém bytě s oknem do světlíku, kde se na malinké jakoby zahrádce pořád vyhřívala kočka, zatímco pro ni den a noc splývaly v jedno. Od prvního okamžiku ke mně zaujala nesmírně vřelý vztah, řekl bych přímo vyznavačský, a to zejména ve svých dopisech, které jsou už všechny uloženy v Památníku národního písemnictví. Byla to a vlastně je stále velká básnířka. Jaroslav Med o ní napsal, že ji považuje za naši největší básnířku všech dob.

Blízké přátelské styky jste udržoval i s velkým romanopiscem Ladislavem Fuksem. On, který žil v Praze v bytě se zataženými závěsy, snad dokonce jezdil k vám na chalupu. V čem jste se potkávali? Vždyť se zdá, že jste v mnohém spíš odlišní.

Ladislava Fukse považuji za prozaika světové úrovně, jen nesmím myslet na těch jeho pár vysloveně služebných děl ze 70. let, psaných jakoby na objednávku režimu a které psal z pudu sebezáchovy. Zvykl si žít jako profesionální spisovatel a teď se bál umlčení a každé změny své existence. Aby však mohl psát v souladu se svým svědomím, jak mu velela víra, již skrytě vyznával, sugeroval si, že to Husák myslí s námi dobře nebo že Živkov je moudrý člověk atd. Marně – když jsem se ho jednou zeptal, zda to myslí vážně, jako dítě chycené při činu zahanbeně zašeptal: „No, trochu ne.“ Bylo však těžko se na něho zlobit. Byl to bázlivý, osamělý a zranitelný člověk, v jehož literární i lidské dichotomii se zrcadlilo drama oné doby, nad níž se však dalo zvítězit jen vírou. Tím hůř pro Fukse, který se k ní hlásil jen v kruhu přátel, jimž důvěřoval a kdy mě a mou ženu v dopisech odkazoval pod ochranu Panny Marie a Vzkříšeného Krista, nicméně dál lidsky i literárně se co chvíli ocital na samém okraji propasti. Vyvolávalo to soucit, který on oplácel svou důvěrou k nám, kdykoli jsme se setkali buď u něho v Praze, nebo u nás, když měl cestu do jižních Čech. Slabost však není hřích, ale postižení hodné odpuštění, a Fuks s tím postižením jako člověk zemřel, ale aspoň jako spisovatel se nakonec vykoupil svým vrcholným opusem Vévodkyně a kuchařka. Téma, které nejúplněji postihovalo jeho dávný a milovaný svět se vší jeho bizarností, svět Vídně, kam román umístil a kam vlastně aspoň literárně před nenáviděným režimem emigroval. Nedostali ho.

Za minulého režimu jste mohl publikovat výhradně ve Vyšehradu. Stál jste na pomezí literatury povolené a zakázané. Jaká to byla pozice? Osamělá?

„Samota je základní buňkou spisovatelova organismu,“ píše Sándor Márai. A každý grobiánský režim tu samotu jen umocňuje. I tak psát, a dokonce publikovat v něm patřilo k velkým pokušením, jak takový režim přelstít. K tomu se nabízela celá řada literárních fint, od metafory až po jinotaj, byť to samo ještě nezaručovalo, že vás režimní hlídači nad literaturou neodhalí. V tom případě bylo na přistiženého uvaleno embargo umlčení anebo mefistofelské „něco za něco“. Démoni měli pré. Říkalo se tomu šedá zóna, v níž trpění autoři mohli tu a tam publikovat, vždy však víceméně vytěsňováni na okraj řízeným nezájmem oficiální kritiky. O tom už bylo mnohé napsáno, ale hlubší pohled na šedou zónu z literárně-historického hlediska tu stále chybí.

Dvacet let jste dělal okresního tajemníka lidové strany v Českých Budějovicích. Nakolik šlo v této pozici svobodně myslet a jednat? Jak se v té době partaj proměňovala?

Fakt je, že vzhledem k tomu, jak byla režimem veřejnosti strana představována, téměř jako nějaká dislokovaná sekce KSČ pro věřící, nebylo to postavení záviděníhodné. Jenže uvnitř probíhal provoz jinak, doslova naopak, takže vlastně existovaly lidové strany dvě, přičemž ta dolní skýtala možnosti pozitivní práce a v oněch poměrech mimořádně i dost svobody. Jinak řečeno, pod svícnem bývá tma a v té se, bez prověrek a bez odvolávání vlastních názorů, scházely tisíce většinou hluboce věřících křesťanů, ti vytvářeli přátelské kruhy, posilovali se ve víře i naději, jen to nešlo publikovat nebo aspoň přibít jako zprávu na vrata, jak to učinil Luther se svými tezemi o odpustcích. Cítil jsem se tam dobře. Přičítal jsem to i požehnání otce biskupa dr. Hloucha, které mi udělil ve dnech rozhodování. Doufám, že jsem ho nezklamal. Ostatně jistě stojí za zmínku i svědecká slova kardinála Tomáška, který hned po pádu režimu veřejně poděkoval lidové straně za podporu, anebo slova dr. Petra Příhody, když v roce 1993 v KT konstatoval, že „za komunistického režimu katolický laikát zčásti suplovala ČSL“.

Kde jako zkušený politický harcovník vidíte příčinu neúspěchu KDU-ČSL v letošních sněmovních volbách? A hlavně: kde vidíte rezervy, kteréže třeba využít pro návrat do Sněmovny?

K politickému harcovníku mám daleko, na to jsem příliš velký skeptik. Nicméně propad KDU-ČSL ve volbách mě nepříjemně překvapil. Věřící voliči měli v KDU-ČSL přece jen jisté zastání a ta teď selhala. Nevyjde-li nějaký silný impulz k oživení KDU-ČSL, může to mít neblahé důsledky pro celý národ.

V roce 2001 jste obdržel Státní cenu za literaturu. Co pro autora vrcholné ocenění znamená?

Ano, potěšilo mě to. Když mi o tom toho rána telefonoval tehdejší ministr kultury Dostál, myslel jsem si, že jde o žert. Ale dodnes za nesrovnatelně větší poctu považuju telefonát, jímž mi neznámá žena jednou zrána děkovala za záchranu života, který si chtěla dobrovolně vzít, ale vtom sáhla po mé Křížové cestě, začetla se do ní a to ji od zlého úmyslu odvrátilo. Dodnes si říkám, že kdybych celý život psal jen pro tenhle příběh, mám se z čeho radovat. Když se slovo promění v čin, co si může autor víc přát?

Souhlasil byste s tvrzením, že vaše práce jsou věčnou cestou od skepse k naději? Jsme odsouzeni k trvalé oscilaci mezi těmito dvěma krajnostmi? Proč nedokážeme prožívat naději bez tohoto jejího protipólu?

Ano, s tím rád-nerad souhlasím. Ta oscilace je trápivá, ale uznejte, copak se pravda nestává pravdou, až když odolá všem pochybnostem? S nadějí je to jinak, zvlášť když se profánně upíná třeba k výhře v loterii, k výnosnému postavení nebo vítězství ve fotbalu. Také bolí, ale nic jiného si pak za tu levnotu nezasloužíme. Já ale myslím na Naději s velkým N, na tu nekolísavou už bez protipólu, co není z tohoto světa, a tudíž nás neklame. Je to ta, o níž Gabriel Marcel praví, že „je možná látkou, z níž je utkána naše duše“.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou