Vydání: 2023/6 V Praze začala evropská synoda, 7.2.2023, Autor: Tereza Zavadilová

S touto myšlenkou jsem přišla už před 25 lety a souvisí s výchovou dětí ve světě, kde je televize všudypřítomná – rodiče ji sice mohou zakódovat proti nežádoucím obsahům, ale děti na heslo stejně přijdou nebo se podívají jinde. Takže je lepší zkusit jim odmala vysvětlovat, proč se na něco dívat nemají – podobně jako v obchodě, proč jim nebudeme kupovat vše, co chtějí. Utváří se tím vztah, ve kterém nejde jen o příkazy a zákazy, ale o motivaci.
Myslím, že už jsme ušli dlouhou cestu – v církvi se více naslouchá, což je také součást komunikace. Nevím, jestli to jde zobecnit, ale věci se zpravidla hodně zkomplikují v situacích, kdy se uplatňuje kanonické právo – např. když se stane něco špatného v řeholním řádu nebo jiné komunitě. Tehdy se nařizuje mlčení ve prospěch dobra církve, namísto dobra jednotlivce, tedy chybí tam láska.
Ale ohledně komunikace musím říct, že vatikánský Úřad pro komunikaci dělá opravdu dobrou práci, i když určitě mají ještě co zlepšovat. Mám jejich novinářskou akreditaci a denně se v Římě dozvídám o návštěvách i nových dokumentech. Církev se v komunikaci opravdu zlepšila a dál roste – hlavně se změnil celkový styl. Jak úžasné bylo třeba papežovo mimořádné Urbi et orbi na jaře 2020! Ten déšť a hra světla. Nikdy na to nezapomenu.
Vycházela jsem z papežské encykliky Fratelli tutti, Direktoria pro katechezi nebo knihy Evangelium sociálních médií: sdílet dobrou zprávu novými cestami od socioložky Meredith Gould. A zaměřila jsem se na to, jak být jako církev mediálně přítomní – což stále moc nejsme. Když církev nebude smysluplným způsobem v médiích – hlavně na internetu a sociálních sítích – je to, jako by vůbec neexistovala. Na správu sociálních sítí by si dnes diecéze měly najímat profesionální pracovníky. Jak se říká, „přírodě se vakuum hnusí“ (výrok připisovaný Aristotelovi – pozn. red.), takže ten prázdný mediální prostor zaplní někdo jiný.
Vyjadřují se vaši biskupové veřejně k válce na Ukrajině? K sexuálnímu zneužívání nezletilých v církvi? K finančním problémům církve? Někdo by měl tuto komunikaci řídit shora, dělat informovaná prohlášení – transparentní, pravdivá a faktická. V USA máme třeba obrovský problém s rasismem, jednotliví biskupové o něm sice mluví, ale jejich šéf nikdy.
Církev také často jen reaguje, měla by se naučit být o krok napřed. Nenechávat lidi, aby o informace prosili nebo je získávali jinde.
Vím o tom od našich sester – tiskový odbor arcibiskupství prý vydal prohlášení, že se nejedná o pravý účet arcibiskupa. To je výborné, ale vylepšila bych to tím, že bych k prohlášení přidala, aby v případě jakýchkoliv pochybností novináři a čtenáři příště kontaktovali přímo tiskový odbor. A u příspěvků, které vtipné nejsou, ale spíše urážejí, bych doporučila úplně je ignorovat a nezvyšovat jim tak pozornost.
Znamená to být schopný přijímat, analyzovat, vyhodnocovat, reflektovat a vytvářet zprávy, a to také z teologické perspektivy. Ptejme se: kdo sdělení vytváří, proč a jaký má význam reklama na konci textu? Pomůckou je akronym THINK (v překladu „mysli“) – tedy ptej se, zda je zpráva pravdivá (true), užitečná (helpful), inspirující (inspiring), nezbytná (necessary) a vlídná (kind). To se mohou naučit i malé děti. Je něco pravda jenom proto, že říkám, že je to pravda? Nebo proč trávím tolik času sledováním nějakého obsahu?
Projděme se v duchu po svém bytě nebo domě. Kolik médií doma máme? A co třeba v autě – v mnohých je už televizní obrazovka, kterou děti sledují místo krajiny za oknem. Všechno je třeba reflektovat z pozice víry. Mediální výchova je školní předmět, kdežto „media mindfulness“ zahrnuje celého člověka – jeho mysl, ducha, tělo, srdce, emoce, rozhodnutí, chování… Je to životní styl.
Naše mediální centrum slouží katechetům, farnostem a dalším komunitám, nabízíme různé kurzy naživo i online. Hodně se zabýváme i reklamou – jak ovlivňuje naše chování.
Ano, řešíme i fake news a jejich důsledky. Je to pořád o tom samém – jít ke zdrojům těchto „zpráv“, ptát se a snažit se dobrat pravdy. Nesdílet hned všechno, co na internetu najdeme, jak nám velí konfirmační zkreslení (tendence přitakávat těm informacím, které podporují naše názory, a naopak vytěsňovat ty, které jsou s nimi v rozporu – pozn. red.). Může jít třeba o preferovaný styl liturgie nebo zprávy o papeži Františkovi vytržené z kontextu (zvlášť pokud zrovna mluvil spatra). Například když řekne, že nemáme vylučovat naše homosexuální bratry a sestry, začne někdo šířit, že papež nezná Bibli. Jenže on to říká jako pastýř, který nás vyzývá k autentické lásce.
Věnovala jsem se formaci ve víře v digitálním věku, a to stylem praktické analýzy mediálních obsahů. Ukázala jsem jim třeba tento obrázek, který lidi obvykle znepokojí (ukazuje historickou navigační mapu světa, která je vzhůru nohama – pozn. red.). Co je na něm zvláštního? Afrika je tak malinká, kdežto severní Amerika obrovská. Není zde správné měřítko. Dodnes se jižní polokoule vnímá jako ta horší. Vinou kolonialismu a obchodu s otroky doteď existují obrovské rozdíly mezi globálním severem a jihem, ale i na úrovni jednotlivých zemí – USA nebo Itálie. A co teprve ekologické problémy – podívejme se jenom na Brazílii! Takže je ta mapa vzhůru nohama, nebo ne?! Možná je sever jihem a naopak. Je to jen lidská konstrukce, která ale byla velmi mocná.
Máte TikTok? Já ano, i když tam nic nezveřejňuji. Sestry z našeho společenství v Bostonu tam ale umístily video a okamžitě měly desítky tisíc sledujících! Upřímně se mi ten obsah moc nelíbí, má zaujmout hlavně ty, kteří o „mysteriózním“ řeholním životě nic nevědí. Je pravda, že jsem si řekla: Proč ještě vůbec vydáváme knížky?!
Je určitě potřeba mluvit také o závislostech na sociálních sítích. Ukazuji to na upoutávkách na současné filmy – např. Sociální dilema nebo Zakódovaný bias (resp. Digitalizovaný předsudek). Kódy jsou vepsány do fungování digitálních médií – je to jako Pavlovův pes, který slyší zvonek a kvůli asociaci s jídlem začne slintat. Když zveřejníme nějaký příspěvek na síti, čekáme, jak na něj okolí zareaguje, a když dostaneme „lajky“, chceme toto uspokojení zažívat znovu a znovu. A přesně takto funguje reklama, což ovlivňuje hlavně chudé. Pak je třeba znovu uplatnit zmíněných pět principů „media mindfulness“. Kdo zveřejňuje příspěvky? Je to nějaká kampaň? Prezentuje křesťanské nebo obecně lidské hodnoty? Vylučuje někoho? Jaké asociace reklama vytváří – že šťastná rodina je jen ta, která si může dovolit inzerovaný produkt?
Technologie navíc nejsou neutrální. Naše mobily se vyrábějí ze vzácných nerostů, které se těží na Madagaskaru, pracují tam celé chudé rodiny včetně malých dětí, místo aby chodily do školy. Ty látky jsou navíc škodlivé, neexistuje tam nic jako bezpečnost práce. A staré počítače a mobily? Titíž lidé je rozebírají na díly… Připadá mi, jako by jedna část světa běžela jako o závod vpřed, zatímco ta druhá po ní uklízí – a pomalu umírá. Papež František má pravdu, když v encyklice Fratelli tutti píše o tomto „temném mraku“.
Můžeme začít u storytellingu (umění vyprávět příběhy). My lidé příběhy milujeme. Bez nich bychom zmizeli. Dávají nám naději i v hodně těžkých časech. Je kouzelné sejít se v kinosále s úplně cizími lidmi a sdílet ten zážitek.
Já si vybírám filmy s hodnotou, snažím se v nich hledat Boha, lidskost, ale nemám naopak potřebu dívat se třeba na animované filmy. Viděla jsem český film Nabarvené ptáče, byl úžasně natočený, ale jeho příběh tragický – přimělo mě to vnímat naplno tragédii druhé světové války. Když jsem psala recenzi, bylo mi jasné, že to není film pro každého. A pak si čtenáři stěžovali, proč o něm tedy vůbec píšu… V katolických médiích musím vždy na konci textu uvést, jestli film obsahuje sexuální nebo násilné scény. Takže mnoho čtenářů jej asi nikdy neuvidí.
Když mi bylo sedm let, šla jsem o prázdninách úplně sama do kina na western „Stopaři“ (The Searchers, 1956 – pozn. red.). Bála jsem se tak moc, až jsem vlezla pod sedačku. Když jsem byla malá, nebylo tolik zábavy a také jsme neměli moc peněz. Takže jsem si vždycky něco trochu vydělala hlídáním dětí a šla pak do kina.
Mimo nádherných barokních kostelů včetně kostela Pražského Jezulátka – pochopte, my Američané Jezulátko milujeme! – jsem byla nadšená, že si lidé při mši svaté přejí navzájem pokoj podáním ruky, to se v USA pandemií úplně zrušilo. Mám ráda, když se lidé takto „propojují“, je to součást komunikace.
ROSE PACATTE FSP (*1951, San Diego) vstoupila v 15 letech do kongregace Dcer sv. Pavla, jejichž apoštolát spočívá v mediální výchově a tiskové službě. Nedávno oslavila 50. výročí složení řeholních slibů. Spoluzaložila a řídí Paulínské centrum mediálních studií v Los Angeles (viz media.pauline.org). Specializuje se na „mediální uvědomělost“, tj. křesťansky a hodnotově orientované mediální vzdělávání, a věnuje se také filmové kritice – píše pro několik amerických katolických médií a zasedá v ekumenických porotách mezinárodních filmových festivalů. Vystudovala mediální vzdělávání a pastorační komunikaci, vyučuje na Daytonské univerzitě a Americké katolické univerzitě ve Washingtonu. Je autorkou nebo spoluautorkou 13 knih. Žije v komunitě v kalifornském Culver City, asi 20 minut autem od Hollywoodu.