Vydání: 2008/31 Olympiáda: nejen sport, i politika, 28.7.2008, Autor: Kateřina Šťastná

Přestože média dnes o Číně často hovoří v souvislosti s porušováním lidských práv a totalitním režimem, většina Číňanů podle sinologa, překladatele a tlumočníka Martina Kříže nesvobodu tolik nepociťuje. „Nálada v Číně je vlastenecká a lidé jsou hrdí na to, co jejich země dokázala,“ říká tento Čech s africkým původem. Kromě překladatelské činnosti přednáší na Vysoké škole ekonomické a angažuje se v čínském divadle.

Jak jste se k sinologii vůbec dostal? Předky máte v Africe.
Já se považuji spíš za Čecha, protože jsem se tady narodil. Maminka je Češka, tatínek pochází z Afriky. Původně jsem studoval jiný obor, ale pak jsem se dostal k různým tématům, která souvisela s nejvzdálenější historií lidstva. Četl jsem nejstarší čínské památky přeložené do češtiny a zajímalo mě, jak by zněly v originále. Na Vysoké škole ekonomické v Praze jsem se zapsal na nepovinný jazyk – čínštinu. Výuka probíhala jednou týdně. Po několikaměsíčním snažení jsem zjistil, že to nikam nevede, že je potřeba se tomu věnovat intenzivně, šel jsem proto ještě na jazykovou školu. To se ale také ukázalo jako běh na dlouhou trať, tak jsem trávil dost času v Hybernské ulici v Ústavu Dálného východu. A když se člověk víc a víc zajímá o věci související s Čínou, tak nutně musí skončit jako student sinologie nebo čínské filologie, což je i můj případ. Zúčastnil jsem se pak přijímacích zkoušek na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (obor sinologie) a přibral jsem si k tomu jako druhý obor překladatelství – tlumočnictví, ruština a byl jsem přijat.

Co vás na Číně fascinuje nejvíc?
U každého člověka, který se zabývá jakoukoliv věcí profesionálně, se jeho vztah k ní vyvíjí od začátečnického nadšení přes realistický postoj k pocitu nasycenosti až přesycenosti. To se cyklicky opakuje, ale vždy o spirálu výš. V současné době se věnuji (což jsem nikdy netušil, že je možné) čínštině i po pracovní stránce: pracuji jako tlumočník a překladatel a do Číny jezdím jednou, dvakrát ročně. Obvykle jako tlumočník nějaké delegace.

Působil jste v Číně jako zpravodaj České televize. Mohl byste svou tehdejší novinářskou práci přiblížit?
Ve třetím ročníku sinologie jsem jel na roční stáž do Pekingu. Ještě před odjezdem jsem se seznámil s lidmi ze zpravodajství ČT, která tam v té době neměla stálého zpravodaje. Uzavřel jsem s ČT smlouvu a mezi roky 2002–2003 tam působil jako její externí zpravodaj. Dělat zpravodajství z Číny má svá specifika. Ta země je a zároveň není svobodná. Do jisté míry je v Číně svoboda podnikání a částečně i pohybu, ale v žádném případě neexistuje svoboda slova – občanské struktury tam nejsou vybudovány tak, jak je známe u nás. Tamní strany vládních organizací vyvíjí tlak na autocenzuru a není možné publikovat jakýkoliv názor – jak jsme zvyklí v našich médiích.

Podléhala tedy vaše novinářská práce nějaké cenzuře?
Já měl poměrně pohodový status, protože jsem byl zapsán na denní studium na univerzitě a při studiu občas natočil nějakou reportáž nebo udělal rozhovor. Snažil jsem se vyhledávat témata napříč spektrem všemožných lidských zájmů, nespecializoval jsem se na oblast lidských práv a politická témata, takže jsem se do střetu s místní mocí nedostal. Zpravodaj, který je v současné době v Číně, už natáčí i témata, která nejsou pro čínskou vládu úplně příjemná. Je to důsledek určitého uvolnění i toho, že se Čína stala pořadatelem olympijských her, což klade na čínské představitele nárok nepotlačovat alespoň prvoplánově veřejné mínění. Právě novináři by mohli Čínu usvědčit z nedodržování lidských práv a svobody slova, tak se vláda snaží nejít s nimi do konfliktu. Až skončí olympiáda, je možné, že to zas bude trochu jinak.

Ale například článek, že byl zatčen další biskup podzemní církve nebo že jsou ženy nuceny k potratům kvůli politice jednoho dítěte, by asi ani před olympiádou neprošel?
To je zase náš pohled na věc. To, že v Číně existuje politika jednoho dítěte, je obecně známý fakt. Nicméně když se podíváte na vývoj v té zemi za posledních patnáct let, zjistíte, že se podařila neuvěřitelná věc: lidí, kteří žili na hranici životního minima nebo i pod ní (za jeden dolar denně), bylo pět set až šest set milionů a dnes jich je necelých dvě stě milionů. Tak rapidní zlepšení životní úrovně se možná nestalo nikdy v historii naší západní civilizace. Taková společenská změna s sebou přirozeně nese určitá úskalí.
Nám se zdá, že povinnost mít jen jedno dítě je opatření drakonické, za každou cenu. Tak to připadalo i mně, proto jsem se na to ptal Číňanů na venkově, při cestách vlakem po Číně, intelektuálů na univerzitě, podnikatelů – a velmi mě překvapilo, že většina lidí skutečně nechce mít druhé dítě. Oni považují jedno dítě za standard. I ve velkých městech – která vypadají jako západní velkoměsta – mají Číňané příjem takový, že vychovat a zajistit vzdělání více než jednomu dítěti je poměrně náročné. Existují samozřejmě výjimky, hlavně na venkově. Když se narodí dívka jako první dítě, tak za určitých okolností může rodina dostat povolení mít dítě další. Nebo některé náboženské menšiny mohou mít třeba dvě nebo i tři děti a nikdo se nad tím nepozastavuje.

Když jsme u dětí a ekonomiky: člověk může mít dnes neodbytný pocit, že každý druhý dětský výrobek, který si zakoupí, byl vyroben v Číně. Ale asi nejen dětský...
Čína je dnes přezdívána jako dílna světa. Produkční náklady nejsou nízké jen díky levné pracovní síle, do jisté míry jsou sníženy i nedodržováním různých ekologických norem, u nás běžných. Naprosto normální je desetihodinový pracovní den.
Často na východní pobřeží přicházejí lidé ze severozápadní Číny, představují v podstatě méně kvalifikovanou levnou pracovní sílu, nemají žádné sociální jistoty, zdravotní pojištění, někdy nedostanou i několik měsíců za sebou výplatu a jsou zneužíváni čínskými zaměstnavateli. Taková práce v nelidských podmínkách je realita a cena za to, že si u nás můžeme koupit levné oblečení a relativně levnou elektroniku. Co se týče ekologických škod, které s tím souvisí, v některých regionech je situace naprosto otřesná.

Jste věřící. Setkal jste se s příslušníky podzemní i oficiální vlastenecké církve?
Jednou jsem se naprosto náhodou zúčastnil bohoslužby podzemní církve. Je to jakési společenství, které žije uvnitř sama sebe, má svou slovní zásobu, svoje hodnoty, je hodně uzavřené. Byl jsem i v kostelích oficiální církve. Přišlo mi, že oficiální církev – vzhledem k tomu, že všechno, co přišlo do Číny ze Západu je módní (oblečení, hudba, nebo i křesťanství) – je spíš taková lifestylová záležitost. Tato vlastenecká církev je podporovaná státem, neuznává autoritu papeže. Je to trošku podobné jako u nás za minulého režimu. Ale myslím, že tohle specifikum je v dané fázi vývoje Číny nutné. Společnost ještě není tak strukturovaná a lidé ještě nejsou v takové fázi společenského uvědomění, aby docenili svobodu. Samozřejmě to může znít kontroverzně, protože většina lidí u nás na Západě zastává názor, že lidská práva jsou všeobecně platná. Ale jak říká jedno indiánské přísloví: Aby člověk pochopil svého souseda, musel by alespoň týden chodit v jeho mokasínech.
Nálada v Číně je dnes skutečně vlastenecká. Nesvobodu, která je z našeho pohledu evidentní, většina lidí nepociťuje jako omezení. Hlavní téma dnešní Číny je ekonomický rozvoj a obrovská hrdost na to, co země dokázala.

Říká se, že počet věřících, a to zvláště v podzemní církvi stoupá, některá čísla hovoří až o 40 milionech věřících různých církví – jak si to vysvětlujete?
Ta statistika určitě není přesná, protože statistické informace v Číně jsou kontrolovány příslušníky propagačního oddělení a obecně se tam spíše prezentuje ideální stav nebo nějaký trend než suchá fakta. Naposledy jsem slyšel, že počet křesťanů se odhaduje na zhruba tři procenta z jedné miliardy, zhruba půl na půl jsou protestanti a katolíci. Zajímavé je, že tam o ekumenismu nemůže být ani řeč. Protestantská a katolická církev tam přišla každá v jiném období a jejich názvy v čínštině nevyjadřují žádné spojení, takže čínskému laikovi se může zdát, že se jedná o nesouvisející náboženství.

Co mladí lidé, kteří bývají revoltující složkou společnosti? Jak oni vnímají nesvobodu?
Číňané obecně jsou velmi materialističtí, a to už nějakých 4000 let. Tento materialismus se vlastně jen překlopil přes dynastickou politiku do poslední, komunistické dynastie, která vládne dodnes. Mladí lidé samozřejmě nemohou být neovlivněni tímto vývojem. Většinou jsou zaměřeni na úspěch.
Tamní kultura je a vždycky byla silně kolektivistická, proto bude zajímavé sledovat, jak se promění čínská společnost poté, co politika jednoho dítěte vrhla do života novou generaci jedináčků, kteří jsou zvyklí starat se jen sami o sebe. Nicméně mladí jsou pořád pod vlivem kolektivistického ducha: zatímco u nás se oceňuje individuální projev, originální názor, v Číně naopak je člověk do takové míry oceňován, do jaké míry přispívá k blahu kolektivu. My bychom to nazvali jakýmsi stádním myšlením. Viděl jsem to i v mateřských školkách, když jsem tlumočil pro nějakou delegaci – jakýkoliv projev vybočení, individuality je okamžitě sankcionován, lidé jsou vychováváni v rámci společenství a člověk nikdy nevystupuje sám za sebe.

Když se řekne Čína, řadě Čechů se vybaví jen fast foody. Není to trochu škoda?
To se právě snaží změnit různé internetové servery o čínské kultuře, například www.cinsky.cz nebo www.cinskedivadlo.cz. Stojí za nimi Češi, Číňané i cizinci, kteří se zabývají popularizací čínského divadla. My sinologové se v divadle staráme o to, aby na pódiu byly zachovány některé elementy čínské kultury. V poslední době navštěvuje Čínu také hodně Čechů-turistů, ti vidí, že Čínu netvoří jen levné hračky a trhovci, ale že je to tisíciletá kultura, která byla po většinu své historie technologicky na výši a patřila k jedné z nejrozvinutějších civilizací, do doby než Západ díky průmyslové revoluci tento poměr změnil. Současný ekonomický rozvoj podle Číňanů znamená, že se zase věci začínají vracet na svá původní místa. Číňané vynalezli papír, kompas, střelný prach, tisk z plochy, hedvábí, porcelán, špagety… my Evropané jsme Číňanům ukradli patent na hedvábí, Holanďané okopírovali výrobu porcelánu – a tím, že Čína teď přebírá trendy ze Západu, si to jen bere zpátky.

Máte představu, kolik žije Číňanů v Čechách?
Číňanů, ať už legálně nebo nelegálně, tady může být asi tři tisíce. Pomaličku sem začínají jezdit poměrně vzdělaní manažeři a zakládají tady pobočky čínských firem. Příliv nelegálních migrantů, nekvalifikovaných prodavačů, trhovců sice pokračuje, ale nezvyšuje se už tak rapidně jako v polovině 90. let. Většina Číňanů tady žije pospolu a využívají veškeré služby od svých krajanů. Číňan si zavolá čínského opraváře televize, čínského instalatéra, malíře a tak dále, většina Číňanů ve středním nebo starším věku tady proto prakticky nepotřebuje češtinu. Je běžné, že pro ně tlumočí jejich školou povinné děti a oni, přestože tu jsou i několik desítek let, se český jazyk neučí.

---

Martin Křížse narodil 26. 9. 1976. Vystudoval VŠE v Praze, pak sinologii a překladatelství – tlumočnictví na FF UK, pracuje částečně jako překladatel, více jako tlumočník pro čínské firmy působící v České republice nebo pro české firmy působící v Číně. Zabývá se i poradenstvím pro firmy chystající aktivity v Číně, přednáší čínštinu na VŠE, občas působí jako komentátor pro Českou televizi ve věcech souvisejících s čínskou ekonomikou, politikou a kulturou.