Chudí v Indii nás učí vděčnosti

Vydání: 2023/18 Otevřít druhým dveře, 2.5.2023, Autor: Pavel Sršeň

„Míra chudoby byla opravdu šokem. Každé setkání s lidmi ale bylo srdečné a pozitivní,“ vzpomíná ředitelka Diecézní charity Hradec Králové ANNA MACLOVÁ, která se koncem loňského roku vydala navštívit indické oblasti Belgaum a Bangalore, kde královéhradecká Charita již 23 let pomáhá místním, mj. i projektem Adopce na dálku.

Anna Maclová s indickými školáky. Snímek archiv Diecézní charity Hradec Králové

Kdy jste se vy sama vůbec poprvé potkala s Adopcí na dálku?

S projektem Adopce na dálku jsem se seznámila někdy kolem roku 2000, kdy jsem působila jako ředitelka Oblastní charity Hradec Králové. Několik let jsme jako tým podporovali indickou dívku Vanessu. V roce 2005 navštívili naše město tři indičtí biskupové – arcibiskup Bernard Moras a biskupové Peter Machado a Derek Fernandes. Zavítali i do Domova pro matky s dětmi, kde sloužili mši svatou. Byla to pro nás významná událost.

Od té doby začali podporovat indické děti i pracovníci tohoto zařízení. Třeba naši synové si hodně přáli sestřičku, což jsme jim splnit nedovedli, a tak jsme přijali do rodiny Francinu a po návratu z Indie i Sharon. Nyní tedy mají sestry dvě. Tu první jsem měla příležitost během své cesty potkat, přijela i s maminkou. Bylo to moc hezké setkání.

Jedna věc je spolupracovat na dálku, jak jste ale prožívala svoji první návštěvu Indie?

Jako velký dar. Zavítat do této země byl můj sen z mládí, který jsem dávno zavřela do šuplíku a už na něj vůbec nemyslela. Shodou okolností jsem v současné době s týmem projektu Adopce na dálku odpovědná za jeho průběh a efektivní využití nám svěřených prostředků. A tak bylo na místě po delší době naše partnery navštívit a seznámit se s tím, jak jim peníze našich dárců konkrétně pomáhají. Ale také si popovídat s podporovanými dětmi, jejich rodiči, učiteli, seznámit se s dalšími aktivitami, které pomáháme financovat, a projednat pokračování spolupráce.

Byla to v první řadě pracovní cesta, program od rána do večera, a přece jsem pociťovala jen minimální únavu. Každé setkání bylo srdečné a pozitivní. Celou dobu jsem si připadala skutečně šťastná, emoce mnou pěkně cloumaly.

Byla jste z něčeho naopak v šoku?

Přestože jsem očekávala chudobu zvlášť při návštěvě slumů, ve kterých žijí také podporované děti, míra chudoby byla pro mě opravdu šokem. Hodně se zajímám o práci Matky Terezy a představovala jsem si, že slumy, které navštěvovala, jsou pouze součástí jinak poměrně vyspělých měst, ale není tomu tak. I ve velkých městech, která jsme navštívili, je chudoba na každém kroku.

Často jsem se ve vzpomínkách vracela do dětství, kdy jsem trávila prázdniny u své babičky, která žila v malém domku bez vody, pro kterou jsme chodili do studny. Takových domků, často i bez elektřiny, je v Indii tisíce – včetně přístřešků poslepovaných z různých plechů nebo kartonů, jaké si někdy i u nás staví lidé bez domova. Paradoxem je, že jsme v těchto místech potkávali lidi, kteří jsou vděční i za to málo, co mají. Samozřejmě, nic není černobílé, vyskytuje se zde také kriminalita a bydlení ve slumech není bezpečné. Nikdo si ale nezaslouží žít v takových podmínkách.

A naopak: překvapilo vás něco tak, že byste to ráda viděla i u nás?

Pozorovala jsem, že velký význam tam připisují vzdělání. I z rozhovorů s představiteli škol je zřejmé, že jejich cílem není jenom vštěpovat dětem vědomosti, ale také je vést k tomu, aby z nich vyrostly samostatné, krásné osobnosti. Hodně jsem o tom přemýšlela. Měla jsem příležitost zůstat na hodině biologie a zažít způsob jejich výuky. Velice se mi líbilo, že děti, se kterými jsem si nejdřív povídala a naučila je zdravit jako u nás „ahoj“, najednou upnuly zrak na paní učitelku a po celou dobu se soustředily na její výklad dýchací soustavy. Moji přítomnost dál nevnímaly, nikdo nerušil a nahlas opakovaly některé informace. Prostě disciplína. A to bylo v té třídě asi šedesát dětí!

Líbí se mi i to, že děti nosí školní uniformy (mimo jiné i na ty jim přispíváme). Díky nim se stírají rozdíly, zda dítě pochází z chudé, nebo bohatší rodiny. Potkali jsme se s několika vysokoškoláky a také mladými lidmi, kteří už díky podpoře našeho projektu vystudovali, mají dobrou práci a pomáhají nyní dalším dětem. A skutečně jsem měla pocit, že z nich vyrostly krásné a samostatné osobnosti. Byli velmi vděční za šanci, kterou dostali a kterou maximálně využili. Mnozí nyní docházejí jako dobrovolníci do volnočasových center a pomáhají. Na uniformy, které museli nosit během studia, si vůbec nestěžovali, spíše je vítali.

U nás bychom dnes těžko učili ve stejném duchu. Ale moc bych si přála, abychom si více vážili příležitostí, kterých se nám dostává, toho, že všichni máme přístup ke vzdělání a nesrovnatelně lepší podmínky pro studium. A přála bych si také, abychom při vzdělávání více podporovali osobnostní rozvoj a nejen osvojení si co největšího množství informací.

Co tam nejvíc chybí?

To těžko posoudím. Z jistého pohledu bych řekla, že vědomí hodnoty lidského života a lidské práce. I přestože je Indie jednou z největších ekonomik světa, ve velké míře zde dominuje ruční práce, která je honorována mizerně. Lidé navíc pracují ve velmi špatných podmínkách, bez adekvátních bezpečnostních pomůcek, aspoň jak jsme mohli zahlédnout pracovníky na stavbách, v dílničkách i jinde. V zemědělství se technika užívá zřídka, lidé stále pracují jako u nás v počátcích minulého století – orají s volským potahem, okopávají, úrodu sklízejí ručně… Tam vidím obrovské rezervy, jak zkvalitnit pracovní podmínky a více odměnit těžkou dřinu.

Více v rozhovoru, který lze nalézt v aktuálním vydání Katolického týdeníku, který je k mání elektronicky na www.katyd.cz/predplatne v řadě kostelů a ve vybraných novinových stáncích a knihkupectvích.

ANNA MACLOVÁ (nar. 9. února 1960 v Trenčíně) ve svém rodišti vystudovala střední ekonomickou školu a v Bratislavě pak souběžně vnitřní obchod na Vysoké škole ekonomické a žurnalistiku na Univerzitě Komenského. V letech 1998–2011 byla ředitelkou Oblastní charity Hradec Králové, od března roku 2019 je ředitelkou Diecézní charity Hradec Králové. Je také zastupitelkou Královéhradeckého kraje, zastupitelkou a dříve i náměstkyní primátora v Hradci Králové, kde také s rodinou žije.

PAVEL J. SRŠEŇ

Sekce: Rozhovory, Články

Předplatit KT