Být citlivý pro Boží působení

Vydání: 2022/23 Pavel Konzbul v čele brněnské diecéze, 31.5.2022, Autor: Lenka Fojtíková

Z Dolních Bojanovic, kterým se pro množství věřících říká „moravský Vatikán“, vzešel v minulosti nejeden kněz. Dalším v řadě bude čtyřiačtyřicetiletý jezuita JIŘÍ HEBRON. Jeho cesta do řádu i ke kněžství byla přitom hodně klikatá.


Při návštěvě Izraele jsem měl se svým příjmením problémy, považovali ho za podporu Palestiny, říká budoucí novokněz Jiří Hebron. Snímek autorka
 
Myslím, že nejsem jediná, koho zaujme vaše příjmení Hebron. Zamýšlel jste se někdy nad tím, jak k němu vaše rodina přišla?

Máme dohledaný rodokmen do sedmnáctého století. Tam to začíná nějakým kronikářem Matoušem Hebronem Olešickým ze Ždánic. Tehdy byli lidé daleko více sžití s Biblí, tak je docela možné, že odsud bylo toto příjmení převzato. Já jsem vždy v koutku duše doufal, že pocházím z nějaké židovské rodiny. Později jsem se ale dozvěděl, že židé si nedávají biblická příjmení. Když jsem byl poprvé v Izraeli, měl jsem se svým příjmením velké problémy. Město Hebron dnes spadá pod samosprávu Palestiny. Židé si mysleli, že je to z mé strany jakási deklarace podpory Palestiny.

Dočetla jsem se v jednom rozhovoru, že jste konvertita. Bylo těžké vyrůstat v Dolních Bojanovicích jako nevěřící?

Přestože za minulého režimu vládli komunisté, v mé třídě chodili do náboženství všichni žáci kromě dvou. Jedním z nich jsem byl já. Byl jsem sice pokřtěný, ale ve víře jsem nevyrůstal. I když ve straně nikdo z rodičů nebyl, dostával jsem občas pocítit, že jsem komunista. Zažíval jsem tehdy náboženský útlak (smích). Duchovní svět mě ale přitahoval. Proto jsem několikrát do náboženství zašel. Soudružka učitelka si mě pak vzala stranou a domlouvala mi, že to bylo naposledy a abych příště nechodil, když do náboženství nejsem zapsaný.

Ani babička nebyla věřící?

Ta ano! Ona je původem Ukrajinka. Nyní je ve svých 97 letech nejstarší občankou Dolních Bojanovic. Když se zamýšlím, kdo mne nejvíce ovlivnil, myslím, že to byla právě ona, i když různých vlivů byla řada. Od malička mne oslovovala svojí vytrvalostí a věrností. Vídal jsem ji jako nesmírně pracovitou ženu s motykou na poli nebo jak se točila kolem „slépek“. Často také sedávala v křesle a modlila se růženec.

Je pravda, že jste Boha objevil v Medžugorji? Trochu mi nejde na rozum, proč mladý nevěřící kluk jede do Medžugorje, kde se všichni jen modlí…

Je to velmi jednoduché. Bylo léto, prázdniny, psal se rok 1999, seděl jsem s klukama v hospodě a plánovali jsme, že bychom mohli jet k moři. Jeden z nich řekl: „Pojeď s námi do Medžugorje!“ Já jsem vlastně ani nevěděl, co to obnáší, protože o tom nemluvili. Utáhli mne na tom, že pojedeme k moři a budou tam pěkné ženské.

A byli jste u moře?

Byli! Jeden den při cestě tam a jeden den při cestě zpět. A pěkné ženské tam byly taky (smích).

Co jste potom dělal v Medžugorji?

Byli jsme na festivalu mládeže a já jsem se s ostatními účastnil programu. Bylo tam moc mladých lidí ze všech koutů světa. Nejdříve ve mně byla taková opatrnost, ale najednou to člověka vtáhlo a oslovilo. Působilo to tam na mě nějak jinak než doma. Otevřeně a neformálně. Ta spontánní atmosféra mě dostala. Během života jsem se setkal s vícero lidmi, kteří v Medžugorji rovněž konvertovali.

Jak se to stalo vám?

Šli jsme se skupinou na Križevac a modlili se křížovou cestu. Najednou mi začaly téct slzy. Na spoustu nádherných věcí člověk v životě zapomene, ale na tento zážitek nikdy. Zakusil jsem tam bezpodmínečnou Boží lásku. Člověk musí zažít, že je Bohem milován skutečně takový, jaký je, aby tomu uvěřil. My se stále snažíme Boha přesvědčovat, jak si jeho lásku zasloužíme. Tam jsem cítil Boží přítomnost a to člověka změní. Nedá se to s ničím srovnat – ta láska je tak obrovská, že z toho jde až hrůza. Nevím, jestli to chci znovu zažít.

Proč?

Protože si člověk potom uvědomí, co to znamená být hříšný. Izraelité říkali, že setkat se s Hospodinem znamená zemřít, protože člověk na to není konstruován. Když se setkáte s neskutečnou krásou, tak to bolí. A to nemám na mysli mezilidskou lásku. Když jsem se vrátil dolů z Križevace, věděl jsem, že se ve mně něco změnilo, a chtěl jsem o tom mluvit s nějakým knězem.

Našel jste někoho?

Poutníci mi řekli, že z těch českých je tam nějaký Jožka Červenka, a tak jsem poznal Jožina. Byl takový spontánní, dvě a půl hodiny mě zpovídal. Byla to velice hluboká zkušenost. Jožka to tehdy vzal na sebe a bez jakékoliv přípravy jsem dva dny poté přistoupil k prvnímu svatému přijímání.

Pamatujete si ještě, jak jste se cítil po návratu domů?

Dlouho jsem pochyboval o tom, co jsem zažil, jestli to nebyla nějaká psychiatrická porucha. To vám prostě po čase vyvstanou určité pochybnosti. Za čtrnáct dnů se z toho neskutečného opojení probudíte, přijde realita šedi a vy se ptáte: Co to bylo? Nezbláznil jsem se? Dnes je pro mne základním pravidlem autentického duchovního prožitku mimo jiné také to, že pokud je to skutečně od Pána Boha, vede vás to ke sjednocení se sebou samým i s druhými a k harmonizaci nitra s Bohem. Dává vám to pokoj v neklidu. Neklid, pokud je správně uchopený, má potenciál růstu. Kdyby všechno byla pohodička, člověk ze své pokřivené přirozenosti zleniví a nebude se posouvat dál.

Jezuité velmi dbají na praktičnost a práci s myšlenkami. Ignác by to nazval rozpoznáváním duchů. Toho, co se uvnitř vás rozehrává, co prožíváte. Jaké jsou to myšlenky? Kam vedou? Jaký je za tím náboj? Stále se učíte rozlišovat, jestli věci vedou ke sjednocení s Bohem, nebo k rozpojení. Pán Bůh nikdy nerozpojuje ani nedělá chirurgické řezy, ale proměňuje.

Více v rozhovoru, který lze nalézt v aktuálním vydání Katolického týdeníku, který je k mání elektronicky na www.katyd.cz/predplatne v řadě kostelů a ve vybraných novinových stáncích a knihkupectvích.

JIŘÍ HEBRON (nar. 24. února 1978 v Hodoníně) prožil mládí v Dolních Bojanovicích. Po maturitě na Střední průmyslové škole stavební v Hodoníně absolvoval studium filozofie na Vysoké škole filozofické v Mnichově, teologie na Papežské gregoriánské univerzitě v Římě a na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Do jezuitského řádu vstoupil 6. září 2009 a jáhenské svěcení přijal 23. května 2020. Kněžské svěcení mu udělí olomoucký emeritní pomocný biskup Josef Hrdlička 2. července na Velehradě. Primiční mši svatou bude slavit ve svém rodišti 5. července.

LENKA FOJTÍKOVÁ

 


 

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články



Aktuální číslo 49 29. listopadu – 5. prosince 2022

Za svobodu vyznání

K alarmující situaci milionů lidí pronásledovaných ve světě za své náboženské přesvědčení přitáhla pozornost Červená středa – mezinárodní iniciativa, která…

celý článek


Myslet i na druhé, kteří nemají

Kromě dárků pro své blízké lze myslet i na ty, kteří se potýkají s nedostatkem. Charitativní organizace k tomu připravily řadu projektů a sbírek.

celý článek


Aby nám něco důležitého neuteklo

Říká se, že vše zrychluje a něco na tom bude. Rychlé nákupy, zpravodajství z celého světa okamžitě na dosah ruky, internet rychlý jako blesk, o autech ani nemluvě.

celý článek


DARUJTE Katolický týdeník

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok! Líbí se vám Katolický týdeník a chcete, aby…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2022

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay